JAK JSEM SE STAL PIONÝREM Slibuji pøed svými druhy, ¾e budu pracovat, uèit se a ¾ít podle pionýrských zákonù, abych byl dobrým obèanem své milované zemì, Èeskoslovenské socialistické republiky
K budování a obranì socialistické vlasti buï pøipraven! V¾dy pøipraven!
JAK JSEM SE STAL PIONÝREM podle autentické vzpomínky V. K. zaznamenala Blanka Kubešová
Jak k tomu došlo, je mi dodnes trochu záhadou a kdybych to neza¾il sám na sobì, tì¾ko bych to nìkomu uvìøil...
Ka¾dopádnì byl na naší škole ponìkud volnìjší re¾im, proto¾e zatímco všude jinde se vstupovalo do Pionýra kolektivnì, u nás ve tøídì jsme nebyli v této takzvanì dobrovolné organizaci dokonce hned tøi. Cikán Balá¾, kterému se takovou drzost nikdo neodvá¾il ani navrhnout, Rù¾enka Š., o jejím¾ otci se proslýchalo, ¾e padl a která tudí¾ po¾ívala jakési výsostné postavení, a já. Já, Vlastimil K., premiant a – jak naznaèuje samo jméno - kluk z takzvanì dobré rodiny, ale provokatér, buøiè a rebel, podvratný ¾ivel bez kolektivního ducha, individuum, které do organizovaného spoleèenství, jakým Pionýr bezesporu byl, rozhodnì nezapadalo.
Léta se nic nedìlo, mám pocit, ¾e se na nás tøi tak nìjak zapomnìlo. Problém nastal a¾ v momentì, kdy jsem se hlásil na prùmyslovku. Vysvìdèení nestaèilo a bez Pionýra to najednou nešlo. Náš tøídní dostal spásný nápad, ¾e by se k dodateènému vstupu bez velkého rozruchu mohla vyu¾ít dubnová oslava poøádaná v muzeu V. I. Lenina u pøíle¾itosti jeho narozenin. Tak se i stalo a spolu¾áci Balá¾ s Rù¾enkou, omámeni devadesátinami komunistického vùdce, byli v prostorách tehdejšího Lidového domu v Praze dodateènì slavnostnì ošátkováni. Pøijímací zkoušky na støední školy byly za dveømi, ale nìjak jsem stále spoléhal na to, ¾e prùmyslovka musí jít i bez Pionýra a oslavu jsem tehdy vìdomì propásl.
Všechno zmìnila horlivost funkcionáøù prùmyslové školy, kteøí si pøišli uchazeèe o studium osobnì provìøit. Zájemci byli jeden po druhém voláni do øeditelny.
„Vlastimile, Vlastimile, co mám s tebou dìlat?“ mumlal zmuèenì tøídní s pohledem na moje vlasy sahající hluboko pøes límeèek, kterými jsem se otevøenì hlásil do øad nespokojené mláde¾e.
„Premiant, ale známosti, tøídní pùvod, spoleèenská anga¾ovanost... nula a zase nula, co já s tím?“ opakoval bezradnì cestou do øeditelny.
Nìmci øíkají „kommt Zeit, kommt Rat“ neboli Pøijde èas, pøijde i rada. Ta se dostavila v podobì pionýrky zevlující pøed sádrovou bustou J. V. Stalina. V momentì, kdy se pokoušela pøijít na to, zda je mo¾né uniknout vševidoucím bazilišèím oèím, které se zdály vidìt vpravo vlevo a souèasnì i za roh, strhl jí uèitel pionýrský šátek, sám mi ho uvázal, a ani¾ by se dál staral o zkoprnìlou dívku mì strkal pøed sebou do øeditelny.
