Svátky v kalendáøi
V kalendáøi nehledáme jen jaký je právì den, nebo jaké je správné datum, ale také svátky. Tedy myslím, který den nese jméno svátku našich pøátel. Tìch jmen stále pøibývá, nová a nová jména, nìkdy dosti neznámá. Potom èasto není dost místa v jednom dni a tak jsou tam tøeba jména dvì. Nìkterá známá jména zùstávají na stejném datu, ale stává se, ¾e se najednou objeví v docela jiném mìsíci.
Mìla jsem dvì tety Bo¾eny a jedna pøítelkynì mé maminky byla také Bo¾ena a tak co si za ta dlouhá léta pamatuji, den svátku Bo¾eny býval v¾dy 29. 7. Tak jsem oslavovala také svátek mé nejbli¾ší pøítelkynì Bo¾enky Šamánkové. V Austrálii se svátky neslaví, ale mnozí èeští pøistìhovalci na nì stále nezapomínají.
Moje pøítelkynì Bo¾enka není ji¾ zde mezi námi na této zemi, ale je-li opravdu nebe a já vìøím, ¾e je, tak tam ona urèitì je.
Svátek Bo¾eny je však najednou ne v èervenci, ale 11. února. Dvacátý devátý èervenec nyní pøipadá jménu Marta.
Já ale v¾dy vzpomínám na Bo¾enku a ona to jistì ví.
Napsala jsem o ní a jejích knihách ji¾ nìjaké èlánky, nìkde jsem uvedla také její povídky, ale jedna povídka je pro mne témìø vzácná, proto¾e ji Bo¾enka vìnovala mnì.
Bo¾ena Šamánková – Janièka
Kdy¾ do rodiny pøibyde nové dì»átko, znamená to v¾dycky velkou zmìnu. Kolik vìcí je tøeba mít pro to malièké nemluvnì, které neumí nic jiného ne¾ plakat. Vanièku na koupání, speciální mýdlo, pudry, dìtský olej, velké ruèníky na zabalení po koupeli, fùru plenek, extra postýlku na spaní a koèárek.
Starší dìti v rodinì na takové zmìny reagují rùznì. Kdy¾ jsem pøinesla Evu z porodnice, Jarka, který byl ještì malièký, ¾árlil. Kdy¾ jsem vzala Evu do náruèe, domáhal se, abych vzala i jeho. Èasto jsem sedìla a dr¾ela na ka¾dé ruce jednoho, abych ho pøesvìdèila, ¾e ho mám stejnì ráda jako Evu. Gustík byl na Evu pyšný. Obdivoval její malé prstíèky vedle jeho baculatých a stal se jejím ochráncem, kdy¾ se zaèala batolit po zemi. Proto¾e mìl smysl pro spravedlnost, domníval se, ¾e Jarkovi køivdí, kdy¾ chce mít Evu jen pro sebe.
“Mami,” øekl jednou vá¾nì,” budeš muset koupit ještì jedno dìvèátko pro Jarku.”“Mo¾ná, ¾e máš pravdu,” øekla jsem mu. ” Pro jedno dìvèátko tu ještì máme místo. A¾ ji najdu, pøinesu ji domù a bude se jmenovat Jana.”
Byl to slib a jakýsi závazek, o kterém jsme vìdìli jenom my dva. Gustík nepochyboval, ¾e ji najdu a já jsem se nebránila myšlence mít ještì jednu dceru. Eva a Jana, øíkala jsem si v duchu, zní to hezky. To bylo ve ètyøicátém prvním roce. Byla válka, ale doufali jsme, ¾e brzy skonèí. Poslouchali jsme zakázaný rozhlas a vìdìli jsme, ¾e v Anglii i jinde se pøipravuje odboj. Netušili jsme, kolik utrpení ještì na lidi èeká a jak dlouho všechno potrvá.
Mìla jsem hodnì starostí jako všichni ostatní. Èasto byl i náš ¾ivot v sázce a bylo mi tì¾ko, kdy¾ jsem myslila na své tøi malé dìti. A do tìchto tì¾kých myšlenek se mi nìjak promítla Jana. Malé dìvèátko s láskou v oèích, jakoby mnì pøipomínalo mùj slib. “Je tì¾ká doba, Janièko, musíš ještì poèkat,” øekla jsem jí. Odkud asi pøišla? Pøihlásila se v¾dycky letmì, jenom za»ukala na moje srdce, ¾e je se mnou. Zvykla jsem si na její náhlé pøíchody, bylo to nìco sladkého v té dobì samých starostí..
Èas prchal a Gustík se u¾ o malém dìvèátku nezmínil. Byl velmi citlivý a nemohl nevidìt, co se dìje. Slyšela jsem, kdy¾ si hrál s chlapci pod oknem, jak jeden z nich øekl:”V noci nám odvedli tátu.” Mo¾ná mìl Gustík strach, ¾e to samé se mù¾e stát i u nás. Chodil do školy a v¾dycky, kdy¾ zaznìly sirény, místo do školního sklepa utekl domù. Chtìl být s námi. Byl velmi š»astný, kdy¾ slyšel, ¾e válka skonèila.
Netìšili jsme se z míru dlouho. Bohu¾el ¾ivot se nezlepšil, právì naopak. Lidé prchali pøed nebezpeèím, které se dalo tušit jako bouøe. Jednoho dne jsme to byli i my, kdy¾ všechny nadìje na svobodu selhaly.
Útìk za noci pustým lesem byl pro dìti velmi namáhavý. Byla jsem stále ve støehu, aby nikdo neupadl a nezùstal le¾et. Neustále jsem pøepoèítávala dìti, zda jsou všechny. Klamal mì zrak anebo to byla ona, Janièka? Jakoby byla vedle mì a já k ní vztáhla ruku. “Ty bys nedošla, Janièko a nikdo z nás nemá sílu, aby tì nesl,” øekla jsem jí tiše.
A pak dlouho nebylo tak dobøe, aby malé dìvèátko s námi mohlo ¾ít. Zùstalo však v mém srdci. Mluvila jsem k nìmu, kdy¾ jsem byla sama, potøebovala jsem i nìkomu ¾alovat, kdy¾ jsem nevìdìla jak dál a nìjak se mi tím ulevovalo. Mockrát jsem si pøála, aby bylo opravdové, aby vyplnilo prázdnotu, kdy¾ dìti jeden za druhým odcházely z domu.
Je skoro neuvìøitelné, ¾e jsem Janu nakonec našla. Ano, mohla by být mojí dcerou, je stáøím mezi mými dìtmi. Pøišla z Prahy do Austrálie dvacet let po nás a zvláštní shodou okolností to byla ona, která nezištnì pøipravila pùdu pro vydání mých kní¾ek.
Tolik jsem byla s malou Janou spøíznìná ale od té doby, co jsem potkala tu skuteènou, mì u¾ neupomíná.
