Lu¾, sirná studánka a Král Šumavy
Zdánlivì nesourodé pojmy, ale souvislost existuje. V loni v létì mì pøepadla touha se vypravit na týdenní dovolenou do Lu¾ických hor. Od dìtství jsem do tohoto kraje jezdila a jestli to bylo pøání hledat ztracený èas nebo vzpomínky... asi vše dohromady.
Jeli jsme ve tøíèlenné sestavì, já, mu¾ a pejsek Timmy. Plán dovolené byl jednoznaèný, podívat se na místa, na které jsme se jako dìti nemohly dostat z dùvodu vzdálenosti /spojení autobusem nebylo a auto také ne/. Zaèala jsem návštìvou známých míst, první na programu byla nejvyššího hora Lu¾.
Výstup je støednì nároèný a pohled z Lu¾e /kdy¾ vyjde poèasí/ je nádherný /tedy do èeské strany, v Nìmecku rovina/. Vzhledem k tomu, ¾e první návštìvu této hory jsem s pøáteli uskuteènila v roce 1969 /do té doby byla nepøístupná, procházela jí hranice s NDR/, potom jsem se shodou náhod /nebo nìjaké zákonitosti/ na Lu¾ opakovanì vracela po 12ti letech /jedna návštìva i se synem, v té dobì jedenáctiletým, kterému se nechtìlo šlapat do kopce a mùj argument, ¾e na Lu¾ vystoupil i Josef Kajetán Tyl v nìm ¾ádné nadšení nevyvolalo/.
Vloni jsem usoudila, ¾e interval návštìv musím zkrátit /pøedstava, ¾e bych horu zdolávala témìø v 80ti letech ve mnì ¾ádnou euforii nevyvolala, spíše naopak/. Jedním z míst, které jsme se rozhodli navštívit bylo sirné jezírko, nacházející se poblí¾ našeho ubytování v Horní Svìtlé. No sirné, to je sporadický název, proto¾e síra v nìm není, ¾lutavé zabarvení zpùsobují kolonie bakterií /co¾ se dlouho neznalo/.
Tak¾e od místa, kde jsem zaparkovala, byla šipka kudy k jezírku. Mu¾ pravil, vezmu to pøes les, vyrazil a zmizel /podezírám ho, ¾e byl hnán touhou najít nìjakou houbu/ . V tom momentì pes za ním a já, jak jinak za nimi a problém byl na obzoru. Jak se dostanu k jezírku, kdy¾ kolem nìho teèe potok mì znaènì znejistilo.
Timmy, nemajíc smeèku pohromadì, se rozbìhl mnì hledat. Jak se objevil, ztratil svobodu /nechtìla jsem riskovat, ¾e zamíøí na silnici/ a rozhodla jsem se vrátit a jít po døevìné lávce. U¾ ale bylo pozdì, staèily dva nesprávné kroky a já se ocitla v rašelinì, zatím jenom po kotníky. Hlavou mi v tu chvilku probìhly všechny katastrofické scénáøe, kdy¾ se i kùò mù¾e utopit v rašelinì, tak s námi dvìma by práci nemìla, co teï? Kousek od nás po lávce kráèela rodinka, já po kotníky v rašelinì, v náruèí psa a mu¾ nikde. První myšlenka byla – zachovej klid. Ono se to øekne, ale batoh na zádech, v náruèí psa, jak a ne¾ vylovím mobil kdoví kam se propadnu! Timmy instinktivnì vytušil, ¾e nìco není v poøádku a zùstal klidný a já na celý les volala na mu¾e.
Po chvíli /mnì to pøipadalo jako vìènost/ se objevil a zíral. Proto¾e jsem se evidentnì zmenšila, pochopil, ¾e situace je vá¾ná ale staèil mi sdìlit, ¾e Král Šumavy u¾ byl natoèen. V tom momentì mi Král Šumavy byl ukradený a zaèali jsme øešit záchrannou akci. První na øadu pøišel Timmy. Nikdy bych nevìøila, jak dalece se doká¾i natáhnout, abych mu psa pøedala /pustit jsem ho nemohla, pøi pøedstavì jak se mu no¾ièky zapíchnou do rašeliny a trèí ten tìlíèko s hlavou bych skonèila s trestem za týrání zvíøat/. Problém byl, ¾e mu¾ nemohl udìlat další krok, proto¾e bychom v rašelinì byli všichni. Pes zachránìn a co já! V první øadì vytáhnout boty se pìknì øekne, hùøe provede /pøedstava, ¾e je tam nechám a budu auto øídit bosa, nepøijatelná/. Boty vysvobozeny a poslední fáze záchranné akce nastala, jak ven? Naštìstí jsem mìla trekové hole, jak se hodily! Pøedat je, ka¾dý uchopit jeden konec, dlouhý krok a jsem venku. Záchranná akce se zdaøila a já vypadala, jako po rašelinovém zábalu v lázních. Pøišel na øadu potok, horská bystøina, která má i v létì kolem 4 stupòù, ¾ádný problém a honem zaèít oèistu. Jak se mi v té ledové vodì zalíbilo je dodnes záhadou, boty vypláchnuty a tak po døevìné lávce k jezírku. Pohled na nìj mi nahradil bahenní i Prieznicovou koupel, krása jaká se hned tak nevidí a pøitom ne moc známá.
Do konce našeho pobytu jsme navštívili rùzná místa, která se obešla bez dalších komplikací /Sloup v Èechách se Skalním hradem, Modlivý dùl, nìmeckou ®itavu, Brtníky /tam pro zmìnu hledal dìtství mu¾, kam jezdil na dìtský tábor/ a Krásnou Lípu u Rumburka, zámek Lemberk a baziliku v Jablonném v Podještìdí/ a další místa, kde cítíte nostalgii tohoto kraje.
Proto¾e jsem se rozhodla zkrátit intervaly návštìv Lu¾e, tak jsme s Kvìtou v záøí na ní zamíøily /tentokrát bez Timma/. Hora ukázala ménì vlídnou tváø na vrcholu zaèalo pršet/ ale cestou zpìt se vyjasnilo a tak i Kvìta se mohla kochat krásou Lu¾ických hor, které jsem jí pøedtím vylíèila/. K tomu jsme pøidaly návštìvu sirného jezírka /tentokrát bez koupele/.
Neskuteèná atmosféra, která na tomto místì byla se vidí málokdy, po dešti odpaøující se voda s prosvítajícím sluncem mezi stromy vykouzlily pohádkovou chvilku, moment, kdy si pøejete, aby kouzlo okam¾iku nikdy nepominulo. Do reality jsme se vrátily, ale pocit pøetrval. Ještì návštìva pøehrady v Nadìji, zajet do Krompachu /k tisu, jeho¾ stáøí je cca 500 let jsme se u¾ nedostaly – kdysi u nìho byla cedulka s odhadovaným stáøí 2400 let/, k tomu neplánovaná návštìva mých pøátel z dìtství /s pohoštìním v podobì houbové sma¾enice/ a den byl u konce. Na krásu Lu¾ických hor /naštìstí ne pøíliš turisticky pøeplnìných/ nedám dopustit a proto si i letos chceme najít pár dní a vìnovat jim je.
Text Jana Hozáková
Foto: Jana Hozáková a Kvìta Roznìtínská
