jak Timmy zklamal
Máme sobotu, od rána krásnì jasno a pøedpovìï slibuje vymalovanou oblohu.
Teï u¾ jen zvolit správný smìr a cíl /mùj návrh na Mariánskou Týnici nedoznal nadšení/, Kvìta navrhla: Koš»álov /beru, vím ¾e Èeské støedohoøí má procestované/, neznám a jsem ujištìna, ¾e cesta na „kopec“ je nenároèná. Radìji se neptám, kolik kopcù je turisticky pøístupných /myslím v turistické míøe odpovídající našemu vìku/, proto¾e v èeských podmínkách jsou pøedpokládám pøístupné všechny/, po odpovìdi by mì zaèaly bolet nohy.
Auto se dalo zaparkovat na konci obce Koš»álov /alespoò nezapomeneme kde je/ a vzhùru k cíli. Pøed cílem informaèní tabule o historii hradu – moc známo toho není, ale vìta, ¾e hrad získali v dobì husitských válek do vlastnictví neznámým zpùsobem Kaplíøové ze Sulevic nás pobavila - jak by ne, dìjiny se stále opakují. Cesta je, jak bylo avizováno, opravdu nenároèná ale jen ke ký¾ené metì /v našem pøípadu ke zøíceninì/. Pøi pohledu na èedièové výstupky, po kterých se drápali lidi jdoucí pøed námi /pohled na nì mi pøipomnìl kamzíky v zoologické zahradì, i kdy¾ si nejsem jistá zda tam mají tak nároèný terén/, mi bylo jasno, ¾e pìší „lenošení“ bude potrestáno. Vydrápala jsem na na první stupeò, pøi pohledu na další jsem to vzdala. Interier zøíceniny si odpustím, nahoru bych se ještì dostala, ale ten sestup!
Pøesvìdèila jsem se, ¾e se mám ráda a odolala lákání Kvìty, jaký bude nahoøe výhled. Ta to nevzdala a zmizela v útrobách zøíceniny. Timmy znejistìl, situace, kdy se naše smeèka rozdìlí pova¾uje za psychické trauma /jeho psí rozum a instinkt mu velí být u všeho a se všemi/, tak jsem zvolila taktiku úplatku v podobì mistièky s krmením, které jsem vylepšila kouskem šunky z mé svaèiny. Tu milostivì pozøel a zbytek ignoroval v oèekávání návratu Kvìty. Kdy¾ se koneènì objevila zmizel zbytek krmení /jak má také vìdìt jestli má nìjakou svaèinu?/ a pøišla další zrada, Kvìta se vydala na okruh pod zøíceninou. Vyèítavé pohledy Timma jsem se sna¾ila zmírnit psí dobrùtkou /tyèinkou/, tu pøijal /a pak ¾e láska nejde pøes ¾aludek i u psa/.
Po návratu Kvìty zavládlo nadšení, které dlouho netrvalo, nebo» jsem byla vyslána na okruh se sdìlením, ¾e bych pøišla o fantastickou podívanou. Tomu nelze odolat a mimo jiné bych si pøipadala jako zbabìlec, tak a» si to ti dva spolu u¾ijí. Asi u¾ili, dostal další tyèinku se sdìlením „mìla jsem co dìlat ho udr¾et“. Kdyby se udìlovala medaile „Koza turistièna“, tak bezkonkureènì dnes vyhrála Kvìta. Já jsem si skuteènì u¾ila, pohled na krajinu odehnal moji chmuru, ¾e jsem vzdala zøíceninu /mìla jsem stejný výhled cca o 5 metrù ní¾/.
Popisovat vidìnou krásu nebudu /to u¾ udìlalo mnoho povolanìjších/ a pøed zpáteèní cestou jsme se rozhodly zastavit se na Skalce /zámek se zøíceninou - vì¾í/. V plánu byla pøedem avizovaná místa a to mìsto Tøebenice a Tøebívlice /podívat se za Ulrikou se nekonalo, bylo zavøeno /Èlánek o Ulrice von Levetzow a Tøebívlicích od Kvìty najdete zde/
Pøed odjezdem jsem si /jak jinak/ pøeèetla co je tam zajímavého. V Tøebenicích je muzeum èeského granátu a støedovìkých zámkù, ale i èokolaterie. Název vzbudil moji zvìdavost co se za tím, pro mì záhadným názvem skrývá, dozvìdìla jsem se, ¾e jde o cukrárnu na Paøíkovì námìstí s vynikající kávou, speciálními èaji a ruènì vyrábìnými cukrovinkami /to poslední ve mnì emoce neprobudí, ale jak jde o kávu..../. Proto¾e trasa ke Skalce vedla napøed pøes Tøebenice, pøesvìdèila jsem Kvìtu, ¾e pokud mám absolvovat další výstup, musím mít pøedtím kafe. Bylo pøijato /ne jako na Blaníku, kde jsem mìla mít kafe a¾ jako odmìnu po zdolání rozhledny/ a všichni tøi jsme zamíøili do èokolaterie, odpøísáhla jsem, ¾e Timmy bude hodný, /psi tam jinak nesmí/ asi je pøesvìdèilo, ¾e po výstupu na Koš»álov bude jeho aktivita na bodu mrazu/. Propagace nelhala, káva vynikající, k tomu nás nalákal ovocný øez a Kvìta se odmìnila griotkou z ruènì sbíraných višní /nedivím se, kdybych neøídila asi bych také podlehla/. Pøesto¾e jsme došli a¾ k muzeu tak vzhledem k èasové tísni se prohlídka nekonala. A teï vzhùru na Skalku u Vlastislavi.
Nikdy jsme nevidìly pohromadì tolik modrých podléšek, které vytvoøily koberec, jako tady. V lese jsme je míjely ale v podobì ojedinìlých trsù a tady tisíce kvìtù na jednom místì. Ještì se vyšplhat pod zøíceninu hradní vì¾e /bezproblémové, je tam zábradlí a vyhlídka je také obehnaná zábradlím, pocit jistoty k nezaplacení – ké¾ by bylo i na Koš»álovì/, jiný úhel pohledu na krajinu, i kdy¾ všude vévodí majestátní zøícenina hradu Hazmburk /tam jsem byla ale stojí za opakovanou návštìvu/.
Vymalovaná blankytnì modrá obloha, jak jsem nad ní na rozdíl od Kvìty jásala, /moje nadšení ¾ádný fotograf nemù¾e sdílet – chybí jim mráèek bìloskvoucí, jak popisuje básník/ jistì pochopíte.
A jsme ve finále, pøed námi návrat domù. Padla záludná otázka – co dnes napíšeš?
Otázka jednoduchá, odpovìï tì¾ká.
Výlet byl OK, ale co mimoøádného jsme za¾ily /nebo za¾ili/? Nakonec nìco pøišlo. Jsme u auta, Timmy hypnotizuje zadní dveøe, aby u¾ byl uvnitø a mohl „omdlet“. My jsme kontrolovaly zda nám nìco nechybí, opak se stal pravdou. Kde se vzala, tu se vzala koèka, která se zaèala lísat kolem Kvìty, na mì ta mrcha vycenila zuby. To ne, zvíøata miluji /s koèkami pravda to moc neumím/ a najednou koèka zmizela. Tedy nezmizela, ale usadila se na sedadle øidièe /dveøe byly otevøené/. V reklamách sice auto øídí rùzná zvíøata, ale ¾e by i koèka? Co teï, kdy¾ na ni sáhnu , nedopadnu bez újmy /viz pøedem vycenìné zuby/. Kvìta pravila „já ji vy¾enu“ a koèka na vyslovené „kšá“ zareagovala a zmizela. Tady by záhada nebyla, ale Timmy po celou dobu, kdy koèka vnikla do jeho rajonu, ani na hlasité pokyny nereagoval a spal! Kdyby òafnul tak by koèka vystøelila kosmickou rychlostí. A potom se spolehnìte, ¾e za ¾ádných okolností nezklame a bude si plnit svoje povinnosti /ty si plní v bytì, hlásí pohyb po domì pøekraèující jisté decibely -jen nevím jaká je jeho hladina akceptovatelnosti/.
Co závìrem: v poøadí druhý letošní výlet se opìt vydaøil, ulo¾eno do pamìti a pøát si výstupy na další kopce nebo hory…
Auto se dalo zaparkovat na konci obce Koš»álov /alespoò nezapomeneme kde je/ a vzhùru k cíli. Pøed cílem informaèní tabule o historii hradu – moc známo toho není, ale vìta, ¾e hrad získali v dobì husitských válek do vlastnictví neznámým zpùsobem Kaplíøové ze Sulevic nás pobavila - jak by ne, dìjiny se stále opakují. Cesta je, jak bylo avizováno, opravdu nenároèná ale jen ke ký¾ené metì /v našem pøípadu ke zøíceninì/. Pøi pohledu na èedièové výstupky, po kterých se drápali lidi jdoucí pøed námi /pohled na nì mi pøipomnìl kamzíky v zoologické zahradì, i kdy¾ si nejsem jistá zda tam mají tak nároèný terén/, mi bylo jasno, ¾e pìší „lenošení“ bude potrestáno. Vydrápala jsem na na první stupeò, pøi pohledu na další jsem to vzdala. Interier zøíceniny si odpustím, nahoru bych se ještì dostala, ale ten sestup!.jpg)
