Jak jsem potkala Bo¾enku
Naši krajané se nikdy nìjak neshroma¾ïovali tøeba v nìkteré jediné ètvrti, zabydlovali se prostì tam, kde našli práci a kde se jim líbilo, ale pøesto neztráceli spojení. Jednak díky èeským novinám „Hlas domova“ a také pozdìji dalším, zároveò také rùzným krajanským klubùm a Sokolským jednotám a pozdìji èeskému rádiovému vysílání.
A tam to moje setkání právì zaèalo.
Bo¾enka také èeské vysílání poslouchala a jednou po¾ádala jednu krajanskou pøítelkyni aby pøes kolegu v rádiu mnì pøedala její verše. Odnesla jsem si je domù a jak jsem našla chvilku, tak jsem se do nich zaèetla. Po chvíli ètení jsem zavolala man¾ela, aby si pøišel nìco poslechnout. Znovu jsem èetla od zaèátku jednu báseò za druhou, a¾ jsem najednou pro slzy nemohla dál. Vzhlédla jsem a zjistila, ¾e man¾el je také dojatý.
V tìch verších nemohlo být ji¾ více naprosto otevøené a té nejèistší upøímnosti. Byly psány jak se øíká srdcem. (A¾ kdy¾ jsem Bo¾enku poznala osobnì, pochopila jsem, ¾e verše byly psány srdcem skuteèné vlastenky, milující mámy, oddané man¾elky, velmi nevšední ¾eny, vzácného èlovìka.)
Matèina láska
S modlitbou na rtech veèer usínám,
s modlitbou za vás mé dìti,
a jak své oèi do tmy upírám,
mysl má za vámi letí.
Vidím vás jasnì na rtech s úsmìvem,
váš hlas zní ještì v mém sluchu,
zdá se, ¾e matèiným údìlem
je èekat a ¾ehnat vám v duchu.
S veèerním šerem se plí¾í tíseò,
èas, kdy chodily jste k veèeøi.
S vámi pøišel ¾ivot, mládí, píseò,
jako kdy¾ se voda rozèeøí..
Teï je tu klid, veèer ve svém lo¾i
zdali jste zdrávy vzpomínám,
pak do ochrany odevzdám vás Bo¾í
a v dùvìøe své klidnì usínám.
* * *
Vìdìla jsem, ¾e z tìchto básní program pro naše krajany rozhodnì udìlám, ale nejdøíve jsem se chtìla s autorkou veršù sejít.
Její milý hlas mi po telefonu sdìlil adresu do státního bytu v jedné vzdálenìjší sydneyské ètvrti.
Ji¾ z básní bylo patrné, ¾e Bo¾enka celý ¾ivot tvrdì pracovala, ale pøesto ¾ádného jmìní nenabyla a s tímto málem, co jsem o ní vìdìla, jsem se za ní vypravila.
Na malé verandì byla spousta pìkných kytièek v kvìtináèích a dveøe do skromného bytu mi otevøela drobná starší dáma, s pìkným úèesem jejích krásnì šedivých vlasù. Na pøivítanou mi podala obì ruce. Její tmavé, výrazné a velmi ¾ivé oèi jakoby se dívaly a¾ do mé duše. Okam¾itì jsem mìla pocit, ¾e Bo¾enku ji¾ dávno znám, ale hlavnì, ¾e ona dobøe zná i mne.
Netrvalo dlouho a zaèala mì oslovovat køestním jménem a také mì vyzvala k tykání, jak je ostatnì v Austrálii zvykem. Nikdy jsme to nezmìnily a našly jsme k sobì velmi blízký a dùvìrný vztah, který trval a¾ do její smrti.
Kdy¾ jsem si pøeèetla první rukopis, který mi pùjèila, vìdìla jsem, ¾e by bylo velmi dobré aby se dostal do rukou ètenáøù a její dìti se toho ujaly.
Postupnì pak následovaly všechny její další práce.
V posledních letech jejího ¾ivota nebydlela Bo¾enka ji¾ v tom státním bytì, ale v domovì dùchodcù. Bylo to znaènì daleko od mého bydlištì, autem jsem nejezdila a tak jsem ji nenavštìvovala ji¾ tak èasto. Ale témìø ob den jsme ka¾dý veèer rozmlouvaly po telefonu.
Její 96 narozeniny jsme s rodinou a pøáteli oslavili jen nìkolik dní pøedem, ale skuteèných narozenin se ji¾ nedo¾ila.
Ještì jsem jí navštívila v nemocnici, ale byla to jen rychlá a roztøesená návštìva a potom ji¾ jen smutný pohøeb v pošmourném dubnovém dni.
Na cestu k Pánu Bohu jsem jí dala obrázek Pra¾ského Jezulátka.
V mém ¾ivotì je další prázdné místo, ale díky jejímu všedávajícímu pøátelství, není prázdno v mém srdci.
