Dìlal jsem jitrnice
To¾ (to slovo jsem si zamiloval, proto¾e ho hodnì u¾íval zakladatel státu, který (ani zakladatel ani stát) u¾ – bohu¾el – není mezi ¾ivými). Potì¾kejte si to slovo na jazyku: ucítíte jeho hutnost, jeho záva¾nost, jeho u¾iteènost, jeho sobìstaènost. Øeknete “To¾” a vlastnì u¾ nic jiného øíkat nemusíte. Ale aby tomu tak bylo, musíte být mo¾ná Masarykem (Masaryk to vùbec s krátkými slovy umìl: pamatujete se na tu scénu v Èapkových hovorech s TGM?
Nemám tu kní¾ku pøed sebou a v tom chaosu, ve kterém ¾iju, by mi trvalo asi tak mìsíc, abych ji našel, a tak se musím spolehnout na svoji pamì» a všichni víme, jak to s naší pamìtí po pìtaosmdesátce vypadá. TGM a Èapek sedìli v lánském parku v bøezové besídce. Mlèeli. Byl nádherný podzimní (myslím, ¾e podzimní) den. Kdy¾ u¾ mlèeli hodnou chvíli, Masaryk rukou ukázal pøed sebe a øekl jediné slovo:”To” a tím jediným slovem – ještì o hlásku kratším ne¾ “to¾ – pro Èapka objal všechnu krásu toho okam¾iku.
To jsem se zase zatoulal. Ale to se mi stává: zaènu v Torontu, mám namíøeno do Oakvillu, ale kdy¾ tam dojdu, jsem v Calgary…
To¾ jitrnice. Podle titulku by se zdálo, ¾e jsem ty jitrnice udìlal já. A to by nebylo docela pravda. Ona by to vlastnì vùbec pravda nebyla. Já jen tak… Ale od zaèátku. Pár krokù na sever od Davenport Road, a o pár krokù víc na západ od ulice Dufferin, je kostel sv. Pavla, plným jménem Slovenský evanjelický kostol augsburského vyznania sv. Pavla, v nìm¾ ¾ije (a pracuje) Rev. Ladislav Kozák se svojí chotí Katerinou a – kdy¾ je tady – synem Lackem (který je právì v Oxfordu a je vá¾né nebezpeèí, ¾e chudák skonèí s vìdeckým doktorátem. A v tom kostele se dìjí podivné vìci. Ka¾dý rok, poèínaje polovinou listopadu, se ve spoleèenském sále kostela (normálnì se tam konají spoleèenské a kulturní dýchánky – to jsem rád, ¾e si na mne to slovo vzpomnìlo, moc se mi líbí) za tmavých veèerù scházejí mu¾i a ¾eny k tajemné èinnosti, která se nìkdy rozšíøí i k pastorovì rezidenci a gará¾i. Jsou dny, kdy se z komínu valí tì¾ký dým a celý kostelní objekt vydechuje uzeninovou vùni.
Podivné místo… A jednou, týden pøed koncem mìsíce listopadu, mì pastor Kozák pozval, abych k nim veèer pøišel. S pastorem Kozákem a mnou je to tak: nesouhlasíme skoro v nièem (snad a¾ na obdiv k Masarykovu Èeskoslovensku), ale jsme kamarádi. Dokonce dobøí kamarádi. Tak jsem šel. Byl veèer, poèasí pozdnì listopadové (ale ne mìkce, bezvìtrnì melancholické, jak nìkteré listopadové veèery bývají). Pøišel jsem ke kostelu. Byl obklíèen desítkami aut. Ze dveøí kostela vycházela pøíjemná kuchyòská vùnì. Sešel jsem do kostelního podsvìtí a pøed oèima se mi rozevøelo panorama okam¾iku pokoje a míru: tu a tam dva nebo tøi lidi v milém rozhovoru, za stolem sedìli mu¾i a ¾eny a pochutnávali si na ovaru a špeku, který zapíjeli vínem a obèas i náprstkem slivovice, uvnitø u ploten bdìlo nìkolik dalších, trochu unavených, ale radostných tváøí. V ráji to nemù¾e vypadat š»astnìji.
To¾ jitrnice na Davenport Road. V podstatì velikánská zabíjaèka. Vlastnì zpracovávání plodù zabíjaèky. U sv.Pavla nikdo nezabíjel. Ponìvad¾ jsem kluk z chalupy, o tìch zabíjaèkách nìco vím. Ráno pøišel øezník, nejdøíve se sekyrou, v pozdìjších letech s bambitkou a jednomu pøíslušníku praseèího rodu pøedèasnì ukonèil pozemský pobyt. Pøesto¾e vím, ¾e v moudrých knihách je psáno, ¾e èlovìku bylo svìøeno panství nad vším ¾ivým i ne¾ivým na této planetì, nikdy jsem se docela nezbavil pocitu – i kdy¾ nepøímé – viny za smrt èehokoliv ¾ivého v mém okolí (i s utr¾ením kvìtu mám potí¾e – pokud není utr¾en, aby nìkomu dìlal radost). S výjimkou mravencù, kdy¾ mi lezou, kam nemají. Ale pøesto, ¾e mám tenhle ušlechtilý pocit, nevadí mi to, abych maso s chutí nejedl. Prostì pokrytectví. Jedinou omluvu nacházím v tom, ¾e nejsem sám. Ještì vìtším pokrytcem v tomto smìru byl jeden z mých nejvìtších idolù, Winston Churchill. Po jedné z vojenských porá¾ek byl svojí konzervativní stranou vystrèen za dveøe. Koupil si rezidenci Chartwell Manor, kde ¾il a¾ do smrti. Tam maloval, zednièil, choval kachny, husy a slepice. udìlal si rybníèek, kde pìstoval kapry a psal svá nesmrtelná díla. Mezi tou drùbe¾í byl houser, kterého Churchill pova¾oval za svého kamaráda. A¾ pøišel den (a teï zaèínám, z lenosti, opisovat ze své kní¾ky Winston Churchill -Nástin ¾ivota:” A¾ pøišel den, kdy paní Churchillová usoudila, ¾e houserovo místo je na pekáèi. V ten den, kdy¾ nic netušící Churchill usedl ke stolu, jeho paní pøinesla na tácu housera s ¾ádostí, aby ho Churchill rozkrájel. Zdrcený Churchill odmítl:” Copak mohu krájet svého dobrého kamaráda?” To mu ovšem nevadilo, aby dùkladnou porci svého kamaráda nesnìdl.”
To¾ jitrnice v kostele sv. Pavla. Najednou se z kuchynì vyøítila skupina mu¾ù s velikou plechovou nádobou, z ní¾ vycházel voòavý kouø. Mu¾i, všichni zøejmì hrdinové dobrovolné práce, i kdy¾ jasnì odborníci na slovo vzatí), vysypali obsah nádoby (rý¾i) na stùl nejblí¾e kuchynì a hned dorazili jiní mu¾ové s døevìnými i jinými (myslím) lopatièkami a zaèali rý¾i rozhrnovat. A pak pøišel zøejmì hlavní kouzelník (a já si zaèal pøedstavovat, ¾e jsem ve filmu o Potterovi) s jinou velkou kisnou a tam mìl spoustu sáèkù, z nich¾ vynášel v hrstech všelijaká vzácná koøení, která po hromadì na stole rozhazoval tak dokonale, ¾e se alespoò prášeèek koøení dostal na ka¾dou z milionù zrneèek rý¾e. A pøicházeli další zruèní mu¾ové s dalšími kouøícími nádobami a vrchní kouzelník napájel hromadu na stole všelijakými lektvary a mu¾i s lopatkami a pak i vydrhnutýma rukama, zaèali míchat stále bohatší materiál na stole. Dlouhou dobu jsem stál s otevøenou pusou (alternativní název pro tento otvor by se tu hodil líp), pak do mne nìco vjelo a já se sám pasoval za èlena hrdinné skupiny kolem stolu a rukama (vydrhnutýma) zaèal prohrabovat a pøehrabovat a posouvat ty záhadné materiály na stole s takovou vášní, ¾e ani jediné rý¾ové zrníèko nezùstalo nedotèeno. Potom pøišli dva další pracovní útvary, nesoucí dìla. Na ka¾dé stranì stolu umístnili jedno dìlo, z dìla vytáhli velkou prázdnou patronu, kterou a¾ na okraj naplnili zpracovanou rý¾í, na hlaveò nasadili stovky metrù dlouhé støevo (nebo nìco podobného), jeden z hrdinù nìèím na dìlu toèil, z hlavnì vycházela rý¾e rovnou do støeva.
Vedle hlavnì stál zøejmì mimoøádnì vyškolený pracovník, a jak støevo procházelo jeho rukou, ka¾dých 13cm (pøibli¾nì) støevem podivnì zatoèil, tak¾e z jeho ruky støevo pokraèovalo u¾ ve formì jitrnièek, i kdy¾ ještì spojených. Pak se tento výrobek odnesl do kuchynì, hodil do kotle nebo hrnce a znovu uvaøil.Další dùle¾itý krok v tomto neskonale komplikovaném procesu: mu¾i a ¾eny, zøejmì trénovaní v bìhu s pøeká¾kami i v bìhu štafetovém, z kuchynì vynášeli lavory plné dosud neoddìlených jitrnic.
Lavory polo¾ili na konci dlouhých stolù, kde u¾ na nì èekali jiní odborní pracovníci s krvelaènými no¾i a, jakmile lavor s jitrnicemi se pøed nimi objevil, ka¾dý se zmocnil klubka jitrnic a citlivì pou¾itými krvelaènými no¾i pøeøezávali pupeèní šòùru mezi jitrnièkami. Moji partnerkou byla zvláš» slavná operátorka, sama paní Margita Sadloòová, její¾ ka¾dý pohyb jsem úzkostlivì napodobil. Ale byla ke mnì hodná, ani jednou mi nedala pohlavek. Mohl bych o tomto jedineèném dobrodru¾ství psát ješte dva dny, ale jak øíkávali lidé skoro stejnì moudøí jako já: v nejlepším pøestat!
Ale ne døív, ne¾ se s vámi podìlím o informaci, nadmíru impertinentní: Kdo byli hlavní herci v tomto povýtce slovenském dramatu?: Starosta bazaru, Michel Pavlis; pøedseda církevního sboru, Jan Petkovský; podpøedseda: Jan Malinèik; mistr øezník, Daniel Lovas; hlavní kuchaøka Rù¾ena Lovasová. Pracoval tam kdekdo: všiml jsem si Anny Hlozanové, Very Petkovské, Jaroslavy Malinèikové, Margity Sadloòové. Také Katariny Kozákové a pastora Ladislava Kozáka. Ale ti dva dìlají poøád. Se všemi se mi krásnì pracovalo. No a jaké jsou výsledky?
Vyrobili jsme kolem 1120 jaternic a na klobásy bylo zpracováno 98O kg. masa. A ani nevím, kolik špeku. Všecko jsem to ochutnal. Mùj odborný závìr: jde vesmìs o výrobky prvotøídní kvality. Na bazaru se skoro všecko prodalo.
