PROSZE PANA …
Pøíhoda, kterou vám chci vyprávìt, se odehrála skoro pøed 40 léty a stala se na úplném zaèátku naší emigrace v letech osmdesátých.
Pár mìsícù po tom, co jsme se „zapomnìli“ vrátit z naši dovolené v Nìmecku, jsme bydleli v mìsteèku Krefeld 40 km od holandských hranic. Má ¾ena jako rodilá Varšavanka se tam seznámila se svou krajankou a ta mìla za mu¾e èernocha z Etiopie. Ten pøedtím studoval v Polsku a také se tam o¾enil a pozdìji oba emigrovali do Západního Nìmecka.
Nìkdy se stávalo, ¾e naše ¾eny zùstaly doma, chtìly být samy, a my mu¾i jsme vyrazili s dìtmi na èerstvý vzduch do mìstského parku. Naše znalosti nìmèiny, jak to bylo na zaèátku, byly minimální a bylo pro nás pohodlnìjší se bavit polsky. S našimi dìtmi tomu nebylo jinak. Ty vesele bìhaly po trávì, brebentily mezi sebou èistou polštinou a my dva dospìláci jsme nijak nezùstávali pozadu.
Pøi jedné z našich procházek jsme se zastavili pøed velkou prodejnou aut a snili jsme o tom, jaký automobil si jednou koupíme. Nedaleko nás stál mu¾ ve støedních letech, dalo se øíci, ¾e nás i dìti celý èas pozoruje a naslouchá. My jsme tomu ale nevìnovali ¾ádnou mimoøádnou pozornost. A¾ najednou k nám ten neznámý pøistoupil a èistou šlonskou polštinou se nás zeptal: Promiòte mi, prosím, ¾e si dovoluji vás vyrušit, ale nedalo mi to. Pánové jsou z Polska? Hned nato dostal ode mne pro nìj šokující odpovìï: Ne, ne, já jsem z Prahy, z Èeskoslovenska a tady mùj pøítel je z Etiopie! Mu¾, který byl šlonský Polák, zùstal stát s pusou otevøenou dokoøán, dalšího slova ze sebe u¾ nevysoukal. Pak u¾ vùbec nic neøekl, otoèil se odcházel jako zasa¾ený bleskem. Akorát jsme slyšeli, jak si pro sebe polohlasnì huhlá: To snad není pravda! Jeden z Prahy, druhý èernoch z Afriky a mluví mezi sebou polsky! Odcházel od nás nevìøícnì kroutì hlavou.
My jsme se museli zaèít smát a u¾ jsme si domýšleli, co bude doma vyprávìt. Pøinejmenším, jak byl svìdkem toho, ¾e polský jazyk se stává jazykem celosvìtovým.