Švec mìl v dìdinì v¾dycky práce dost. Jedny botky se k nìmu nosily nepoèítanì. Nikdy se nestalo, ¾e by je zedøelo jenom jedno dìcko. Dìdily se.
První mé cesty k ševcovi vedly ke starému Gojovi. Bydlel v malém døevìném domeèku hned u hlavní cesty a vykonával rùzné pøíle¾itostné práce. Také umìl podrazit botku, pøišít pøíštipek, èi pøibít podkùvku na opatek, aby se boty více šetøily. Jeho synek chodil se mnou do tøídy.
Nìkdy na zaèátku války se k nám pøistìhoval opravdovský švec. Vyhnali ho Poláci. Nastìhoval se chalupy vedle Petøekù, ale vchod byl z druhé strany. Se tøemi dìtmi bydlel ve svìtnici a kuchyni a dílnu mìl ve vstupní verandì. Nad ní byl nápis Teofil Šlapeta, obuvník. Tedy u¾ ¾ádný obyèejný švec, který umí sem tam nìco spravit, ale obuvník, i to jméno mìl pøíznaèné. V dílnì mìl neuvìøitelné mno¾ství kopyt rùzných velikostí, ševcovský šicí stroj a uèedníka.
Svršky si objednával u svrškaøe a tak umìl ušít parádní støevíce, zimní válenky, pro tatínka vysoké holínky, které, kdy¾ se spodek obchodil a vrch zùstal ještì dobrý, vyspravil zcela novou spodní èástí. Holínky byly jako nové.
Dobøe si pamatuji na své èerné støevíce, které byly zdobeny perforací ve špièce a mìly šnìrování. Kù¾i na ni vìnovala naše koza. Byly to opravdu parádní botky a já jsem na nì byla velmi pyšná. Myslím, ¾e to bylo mé první nezdìdìné obutí. Památku na nì mám dodnes. Rostla jsem nejenom já, ale i moje noha. A na další vìtší boty u¾ nezbylo.
Starší sestøe ušil pan Šlapeta u¾ po válce èerné lodièky na podpatku a hrubé podrá¾ce, jak bylo tenkrát v módì. Ráda jsem si od svých o dost starších sester sem tam nìco pùjèovala. Tu nedostatkové nylonky, samozøejmì, ¾e pøišly k úhonì a byla jsem málem bita. Jednou, kdy¾ Jindra nebyla doma, jsem si pùjèila na nedìlní cestu do kostela ony lodièky. Do Frenštátu to bylo celých pìt kilometrù a boty mìly vysoký podpatek, na nìm¾ jsem se ještì neumìla pohybovat. Jak jsem se doklopýtala do mìsta si nepamatuju, ani jak jsem povinnì prostála celou mši, ale dobøe vím, ¾e jsem se okam¾itì po odboèení z hlavní cesty zouvala a prosila jsem tatínka, aby mì podepøel. Nohy byly tak zbìdované, ¾e nechtìly jít ani bosé.
Velmi èasto jsem byla prostøedníkem a s docela rozedranými botkami jsem se k panu Šlapetovi plí¾ila s velkými obavami. Mìla jsem strach, ¾e mì s tím, co mu nesu, vyhodí.“Pane Šlapeto, maminka se nechá ptát, zda to ještì pùjde spravit?“podávala jsem mu zcela hladové botky. „Co by nešlo, všechno na svìtì jde, jenom malá dìcka nechodí!“ odpovìdìl mi ráznì.
Èasto jsem si jeho prùpovídku pøipomínala a myslím si, ¾e právì takový pan Šlapeta nám teï chybí. Jednak aby nám spravil ka¾dou botku, ale také pøidal trochu sebevìdomí. V¾dy» pøece všechno na svìtì jde!