Babièka
Jak ten èas rychle utíká... Ubìhly dva roky a opìt k nám cestovala naše milá hodná babièka. Proto¾e dva roky je hlavnì poznat na dìtech, moc se tìšila, a¾ je zase uvidí a my na ni se tìšili také. Nejenom naši øeètí pøátelé, ale i všichni Èeši, co jsme doposud poznali, se tìšili, a¾ babièku, o které u¾ z vyprávìní tolik slyšeli, poznají.
Babièka s námi opìt cestovala, poznávala o nìco víc Austrálii a zapojovala se do všech akcí s námi i dìtmi. Pøátelé ji mìli rádi a všechny udivovala svojí vitalitou a mladistvou vizá¾í. Nebála se nových poznatkù a vše si chtìla vyzkoušet. Dokonce si zaskákala s dìtmi i na trampolínì a to je co øíct, kdy¾ to nikdy pøedtím nezkoušela. Tentokrát ji¾ opatrovala kvìtinky na jiné zahrádce.
Bydleli jsme ji¾ zase v jiném domì. Ulice se jmenovala „Lawn ulice“ ve Springvale, nìkolik ulic dále od døívìjšího domku. Dùvodem bylo zvýšení nájemného. O domku v Lawn ulici jsme se dovìdìli od slovenské rodiny, se kterou jsme se seznámili pøes dìti a školu.
Domek byl prostorný, mìl tøi lo¾nice, obývák, kuchyò a zimní zahrádku. Babièka byla úplnì nadšená z té krásy.
Slováci bydleli v prvním domku a my ve tøetím. Tøi stejné domky byly na pozemku v poøadí. Øíkají tomu townhouse.
* * * Vilibald a Mont
Naše dìti byly stejného vìku jako slovenské. Lucie byla stejnì stará jako Daniel, Sylvie jako David a Martin byl o rok mladší ne¾ Diana.
Nebylo snad dne, aby se dìti nesešly a nevyvádìly spolu ty dìtské vylomeniny, na které nejradìji vzpomínají. Lawn ulice – to bylo jejich nejkrásnìjší období.
Jedno nedìlní odpoledne k nám sousedi donesli v náruèi chlupatou kulièku k nahlédnutí. Roztomilého pejska „Vilibalda“, køí¾eného pomeranien a maltýz teria.
Naše dìti rozrušením z této návštìvy nemohly oka zamhouøit a do noci prosily,¾e také by chtìly pejska, ale velkého. Nápad to nebyl špatný, osobnì mám psy moc ráda a na psy z mého dìtství mám snad ty nejkrásnìjší vzpomínky. Moje babièka s dìdou mìli od malé škutinky ®olinky po nìmeckého ovèáka Rexe v rùzném období snad celou škálu zvláštních psù. Co se v¾dy s nimi podìlo, nevím, ale vzpomínky zùstaly hluboké.
A» mají dìti také na co vzpomínat. Koupili jsme kní¾ku o psech a moc se nám líbil „golden retriver“. Našli jsme chovatele a jeli jsme kupovat psa. Psí maminka jich mìla asi deset. Hem¾ili se kolem ní a pøedvádìli nám, co u¾ dovedou. Zalíbil se mi ten nejsilnìjší a nejèipernìjší se smutnýma oèima. Vybrala jsem ho dìtem já a pojmenovali jsme ho Mont.
Vladimír mìl kdysi psa Monta a má na nìho pìkné vzpomínky. Zdálo se nám, ¾e jméno Mont se k našemu pejskovi moc hodí oproti jménùm v jeho rodokmenu Xavier, Xanadu a Warior.
Nedovedli jsme si pøedstavit, ¾e ho tìmito jmény pøivoláváme.
Naše chlupatá svìtlounce ¾lutá kulièka byla o nìco vìtší ne¾ kulièka Vilibald od sousedù. Montíèek byl jako polární medvídek, mìli jsme z nìho velkou radost a pìt lidí mu projevovalo takovou lásku, ¾e se mu muselo tom i zdát. Rostl jako zvody a do roka jsme mìli chlupaté ohromné psisko. Vìtšího dobráka psa snad nikdo nevlastní.
