Kapesné
Na jedné párty jsme babièku seznámili s paní Marií. Ta se potom ujala babièky do té míry, ¾e ji vyzvedávala na výlety, kdy¾ jsme pracovali. Dokonce jí sehnala jednou v týdnu úklid u slepého èeského pána. Dostávala za tuto pomoc $20 a to víte, ¾e šetøila peníze, aby mohla nakoupit dárky, a¾ pojede nazpìt. Sna¾ili jsme se koupit jí, co se dalo podle našich mo¾ností, avšak extra peníze, co si babièka vydobyla, bylo pøilepšení a ona se cítila víc svobodná a nezávislá. Nic však netrvá vìènì a osm mìsícù bylo pryè, jako kdy¾ pírko odfouknete.
Odvezli jsme ji na letištì a ona, chudinka, tak plakala, ¾e nám jí bylo moc líto. Prý ty samozavírací automatické dveøe jí pøipadají jako dveøe v krematoriu, jak zají¾dí rakev a není návratu.
Sna¾ili jsme se ji uklidnit, ¾e nás za èas zase navštíví. V té chvíli nám však nevìøila. Za dva dny jsme telefonovali Vladimírovì sestøe Janì a bylo nám oznámeno, ¾e babièka se v poøádku vrátila. Moc prý vzpomíná a tráva se jí zdá moc vysoká, neupravené trávníky. Osm mìsícù kolem dokola vidìla krásné anglické trávníky. Moc se jí to líbilo.
Po babièèinì odjezdu jsem si zase musela upravit pracovní hodiny ke spokojenosti dìtí. Zase mì èekalo vaøení, které obstarávala naše babièka. Nechtìla jsem to po ní, ale nedala si øíct, stále opakovala: „A¾ odjedu, tak si to dìlejte, jak chcete, nyní je kuchyò moje.“ Dokonce si dovezla zástìru, kde bylo motto: „Tady jsem pánem já“ a bylo to. Tu pøenechala Vladimírovi. Ten se však kuchyni vyhýbá, jak se dá. Jednou se pokusil uvaøit ovesné vloèky. Byly tak husté, ¾e v nich stála l¾íce. Po pìti minutách se to nedalo jíst. Mo¾ná, ¾e by se vloèky hodily zedníkùm, taková hustá malta se z toho vytvoøila.
