Medvídek
Babièku jsme si pozvali na osm mìsícù, a tak jsme jí chtìli z Austrálie nìco ukázat a hlavnì Sydney, kde jsme zaèínali. Naplánovali jsme si tedy ètrnáctidenní dovolenou do Sydney. V práci to byla formalita. Nahlásili jsme oba, o jaký termín se nám jedná. V tu dobu byly také školní prázdniny, tak¾e dovolená nemìla vliv na školní docházku. Tím, ¾e stále bylo co poøizovat, na ubytování v hotelích nebylo ani pomyšlení. Náš Vladimírek zase nìco vymyslí, to jsem si byla jistá. A také ¾e ano.
Pøimontoval takovou døevìnou plošinu se zahrádkou na auto. To u¾ døíve, ne¾ jsme se stìhovali. V této situaci ho napadlo, ¾e na plošinu se mù¾e podstavit stan a tak bude o nocleh a pojízdný hotel postaráno. On prý s chlapci bude nahoøe ve stanu a my holky s babièkou v autì na rozlo¾ených sedadlech. Starý Ford snese vše. Kdy¾ nás byl schopný pøestìhovat a vše vytrpìl, tak co by neunesl stan? Pøed spaním, a¾ najdeme vhodné místo, se stan postaví a ráno zase sbalí. A tak jsme se s ním vydali na cestu.
Babièka byla trpìlivá. Vùbec jí nevadilo, ¾e ji táhneme tak daleko. Ráda cestuje a poznává a bylo vidìt, ¾e je nadšená. Obdivovala krajinu, rostlinky, které nikdy nevidìla, vše jí bylo vzácné, exotické, za vše dìkovala. Ne¾ jsme dojeli do Sydney, spávali jsme u lesa a nebo u louky, prostì v pøírodì. Šlo to, jak Vladimír pøedvídal. Postavil stan, vsunula se do nìho molitanová matraèka a spací pytle a chlapci s tatínkem mìli útulný pelíšek.
Nejdøíve jsme tedy ukázali babièce hostel. Udìlali jsme jí takovou malou túru, prohlídku. Byla pøekvapená, ¾e tak pìkné si to nepøedstavovala. Spíš mìla hrùzu, jak asi trpíme po lágrech se tøemi malýma dìtmi. Historky, které se dozvídala v Èeskoslovensku, nemìly nic spoleèného se skuteèností. Alespoò ne s pro¾itky synovy rodiny.
Další cesta vedla k pohostelovým bytùm. Tam jsme zazvonili u dveøí bytu, kde jsme døíve bydleli. Otevøeli nám pøíjemní Poláci. Pøedstavili jsme se a øíkáme jim, ¾e dìláme s babièkou okru¾ní jízdu, aby poznala, jak jsme zaèínali. Pozvali nás na kafe a babièka si byt tím pádem mohla prohlédnout a usoudit, ¾e ti Australané se o své adoptované obyvatele dobøe starají a poskytují jim vše v normách civilizovaného èlovìka.
Øíká se, ¾e nic není náhoda a tomu pevnì vìøím. Pøesvìdèovalo mne to naší neèekanou návštìvou polských obyvatelù pohostelového bytu, kde nám bylo umo¾nìno zaèínat. Paní najednou z jedné lo¾nice pøinesla medvídka. Údivem jsme zkoprnìli. Byl to medvídek, kterého moje babièka – maminky mamina – tedy prababièka mých dìtí – koupila našemu Danielovi, kdy¾ se narodil. Prababièka u¾ ne¾ije, ale babièka, která s námi nyní pro¾ívá pøekvapení v Austrálii, medvídka u¾ dávno, asi pøed rokem, na onu adresu zaslala. Chtìla, aby Daniel mìl na prababièku vzpomínky. My u¾ jsme tam však nebydleli, kdy¾ medvídek pøišel poštou. Rodina, která v té dobì v bytì bydlela, pøedala medvídka polské rodinì, co pøišla po nich, a nyní tedy Danielùv medvídek skonèil v rukách pùvodního vlastníka. To bylo radosti a mazlení s medvídkem, který tak záhadnì cestoval z rodiny do rodiny a èekal v bytì na nás, a¾ si ho vyzvedneme.
Babièce jsme ukázali Opera House, botanickou zahradu, tr¾nici, kde jsme prodávali sošky a obrázky, navštívili jsme s ní naše známé a vyjeli jsme s ní i do Wollongongu. Tam nás opìt vítala Mojmírova rodina a ukázala babièce vše, co pøed dvìma roky nám. Bylo to moc pìkné se s nimi zase pøivítat.
Do Melbourne jsme se vraceli podél pobøe¾í. Vùbec jsme nespìchali, zastavovali jsme na krásných místech podle libosti. Èistota a krásné píseèné plá¾e babièku fascinovaly. Plavat v moøi se bála, ale procházky bosýma nohama po plá¾ích a èvachtání ve slané vodì jí dìlalo moc dobøe.
Tato dobrá duše nás sbli¾ovala se ztracenou zemí. V¾dy jsme si na nìco vzpomnìli, co stálo za to probrat, nebo na nìkoho zavzpomínat.
