Návštìva babièky
Vše se docela stereotypnì opakovalo a¾ na veèer, kdy Vladimír pøišel a øíkal, ¾e je unavený a jak házel zmaèkaný hliník do pece na roztavení, vidìl úplnì ¾ivì v tom ohni hlavu svého tatínka. Byl prý to hrozný pocit. Do týdne jsme obdr¾eli nemilou zprávu, ¾e tatínek v nemocnici zemøel. Šel údajnì na operaci s okem. Prý narkózu nepøe¾il, slabé srdce selhalo. Bylo mu 75 let. Smutek nás trápil nad tím, ¾e jsme si naším odchodem uzavøeli cestu. Tak nebylo mo¾né, kdy¾ nìkdo zemøel, pøijet na pohøeb.
Proto¾e jsme s tím nepoèítali a pøišlo to tak náhle a bylo nám také líto maminky, sna¾ili jsme se ji v co nejbli¾ším èase pozvat na návštìvu sem k nám do Melbourne. Dìti jásaly, ¾e brzo uvidí babièku. Za nìkolik mìsícù u¾ jsme ji tady mìli. Šedesáti osmiletou èipernou babièku, která se na nás také moc tìšila. Ka¾dý den s námi pro¾ívala nìco nového. Hlavnì se vìnovala dìtem a také ji bavilo pracovat na zahrádce a díky její péèi zahrada vzkvétala,a byla vdìèná za ruce èeské babièky.
Kdy¾ jsem pracovala, uvaøila nám a také vyzvedávala dìti ze školy. Dìlala to ráda a já jsem tak mohla pracovat déle ne¾ do tøí hodin odpoledne. Byla to velká pomoc a všem nám to vyhovovalo. Pøi jedné procházce ze školy domù se babièce pøihodila nevítaná situace. Naše dìti za ní poskakovaly a povídaly si o všem, co se dìlo ve škole. Po chodníku najednou projel na kole asi patnáctiletý kluk a chytil babièèinu kabelku. V té rychlosti to s babièkou zacloumalo. Ucho kabelky však mìla pevnì omotané kolem zápìstí. Napadlo ji chytit se druhou rukou plotu na druhé stranì chodníku. Chlapec chvíli kabelkou cloumal, ale kdy¾ vidìl, ¾e naše babièka se nedá, vzdal se lupu a odjel.
Vydìšená babièka nám pøíhodu líèila a dìti také. Mohlo to vše dopadnout nehezky. V nìkterých pøípadech není dobré takhle zápasit, ale naše babièka nám vysvìtlovala, ¾e jí šlo hlavnì o to, aby nepøišla o pas, který byl v kabelce. To by prý tak scházelo, aby se nechala oloupit takovým smradem, co si troufá na starší lidi.
