Ocenìní zásluh Sonji Sinclairové V bøeznu 1939 do Kanady dorazila další rodina prchající pøed Adolfem Hitlerem, kterého Winston Churchill s oblibou nazýval "vandrák ze stoky" nebo "kaprál Hitler" a jeho¾ pøístup na svìt popsal svým nenapodobitelným stylem: "...otevøela se prázdnota a do té po chvíli vstoupil šílenec zuøivé geniality, schránka a výraz nejvirulentnìjší nenávisti, které kdy roz¾íraly lidské srdce“.
Rodinu tvoøili prùmyslník Richard Morawetz, pøed první svìtovou válkou blízký spolupracovník Tomáše Masaryka (Masaryk býval hostem Morawetzovy rodiny v Upici), mu¾ s širokými zájmy (psal do Masarykových novin, podporoval Národní divadlo, byl ve správní radì nìkolika organizací), jeho man¾elka Frída Glaserová (do¾ila se úctyhodného vìku 103 let), synové Herbet, chemik, ¾ijící v New Yorku (také u¾ pøekroèil 101 let), Jan (který pøevzal podnik vybudovaný v Kanadì) a pìknou øadu let dával se svojí ¾enou Maureen (milovala všechno krásné vèetnì poezie) pro pøátele vánoèní veèírek. Tøetí syn Oskar byl v té dobì ve Francii, okouzlen hudebním ¾ivotem Paøí¾e (odkud uprchl prakticky v poslední chvíli). "Jan Masaryk nás navštívil alespoò dvakrát bìhem války. Bìhem jedné té náštìvy mnì daroval svou fotografii s vìnováním: "Sonje Morawetzove od skorostrýce Jana Masaryka". Mám ji zarámovanou viset nad svým psacím stolem", øíká paní Sonja.
Všichni po sobì zanechali znatelnou stopu: Frída ve svých dìtech, Richard v kanadském obchodním ¾ivotì, Herbert jako úspìšný chemik, Oskar jako hudební skladatel (zaèal vlastnì komponovat a¾ v Kanadì a daøilo se mu: po øadu let byl svìtovì nejhranìjším kanadským hudebním skladatelem). O slovo se pøihlásila i další generace. Helen, dcera Sonji, zastávala úøad prezidentky Asociace kanadských bankéøù, a Claudia byla mj. jednou z inspirátorù koncertu na oslavu 100. výroèí narození svého otce Oscara Morawetze a slovem provázela vysílání koncertu kanadskou televizí.
Zøetelnou stopu po sobì zanechala i Sonja. A ponìvad¾ tento èlánek je hlavnì o ní, zaèneme pìknì od zaèátku: Sonja se narodila v Úpici v Èeskoslovensku 3. prosince 1921. V lednu 1939 odjela do Anglie, koncem bøezna 1939 z Èeskoslovenska uprchli i její rodièe. Nový domov její rodina našla v Kanadì. Navštìvovala Badminton school. V roce 1940 byla pøijata na Trinity College, University of Toronto, a ve svém posledním roce byla redaktorkou studentského èasopisu. V roce 1943 se stala èlenkou Examination Unit (Canada Bletchley Park - dešifrovací anglická organizace, o té pozdìji), kde pracovala do konce války, a pak pøešla na ministerstvo zahranièí. Sudièky jí zøejmì urèily, ¾e se bude pohybovat v prostøedí zvýšeného politického vzrušení: ve svém novém prostøedí se úøednì a spoleèensky stýkala s lidmi jako byl sovìtský vojenský atašé, plukovník Zabotin, šéf Igora Guzenka, jeho¾ dezerce v roku 1948 odhalila masivní sovìtskou vyzvìdaèskou èinnost v severní Americe.
V roce 1947 se provdala za leteckého dùstojníka. Mìli (a doufám, ¾e dosud ¾ijí) tøi dìti: Michaela, Helenu a Tonyho. V roce 1956 zaèala studovat - jako dospìlý student - na Novináøské škole Carltonské univerzity. Skonèila se zlatou medailí. Její kariéra nezávislé ¾urnalistky je stejnì obdivuhodná: její pøíspìvky byly uveøejnìny na rádiu (CBC), v publikacích jako MacLean’s, Canadian Business etc., vìtšinou ekonomická témata, ale také s velmi rozdílnou tématikou: "Pøestalo mì bavit být Novokanaïankou" nebo "Jan Masaryk - vra¾da nebo sebevra¾da?" Byla autorkou nebo spoluautorkou knih jako pamìti Geoge Ignatiefa "The Making of a Peacemaker" a " Shoe Maker to the World" - autobiografie Tomáše Bati. V 70. letech pracovala jako øeditelka komunikací u firmy Price Waterhouse. Její bohatý ¾ivot je natáèen (autorka øíká "velmi amatérsky" její dcerou Helenou. První dva segmenty "Early on" a "1938 - into the Abyss". Teprve letos se dozvídáme, ¾e poslední dva roky II. svìtové války pracovala pod pøísahou mlèení v kanadském oddìlení anglické instituce Bletchley Park, její¾ rozluštìní tajného jazyka mezi nacistickým Nìmeckem a jeho spojenci hrálo tak významnou roli v zatím nejkrvavìjším sporu lidských dìjin.
Bletchley Park byl sídlem britské instituce povìøené dekódováním tajných komunikací mezi mocnostmi Osy (Hitlerovým Nìmeckem, Itálií a Japonskem a kolaborujícími re¾imy). Instituce, která byla vytvoøena v roce 1938, nesla jméno parku, kde se nacházelo její hlavní pùsobištì le¾ící v Milton Keynes, Buckinhhamshire v Anglii, vzdáleném asi 80 km od Londýna. Od zaèátku se tato instituce tìšila zvláštní pozornosti ministerského pøedsedy Winstona Churchilla, který ji pova¾oval za jednu z nejdùle¾itìjších zbraní moderní války, a od zaèátku jí vìnoval nejvìtší pozornost.
Sonja Morawetz Sinclair získává její Bletchley Park pamìtní odznak
Mezi lidmi, kteøí se stali pilíøi instituce, byli významní matematici i psychologové. Mimoøádné slu¾by jí prokázaly i celé tøídy dvou nejvýznamnìjších anglických universit - Oxfordu a Cambridge. Ale nebyli to pouze Britové, kteøí na tomto úkolu pracovali. Jak oficiální prohlášení k udìlení Bletchley metálu Sonje Sinclairové øíká: "Ale i kdy¾ my v Spojeném království mù¾eme být hrdi na roli, kterou jsme hráli, skuteènost, ¾e tato prezentace se koná v Torontu, je dùkazem, ¾e Spojené království je jedním partnerem spolu s Kanadou, Austrálií a Novým Zélandem a ovšem Spojenými státy ve spoleèné zpravodajské èinnosti. Jednotlivé ¾eny a mu¾i nejrùznìjších národností, spoleèenského a profesionálního pozadí dali své talenty k dispozici pro tento jedineèný projekt. Všichni dali své slovo, ¾e nebudou o práci mluvit a "všichni patøili ke generaci, která kdy¾ dala slovo, dr¾ela ho". V této souvislosti stojí za zmínku, ¾e první významný úspìch v dekódování nìmeckých tajných komunikací byl dosa¾en polskými odborníky, jejich¾ práce je ocenìna plaketou v Bletchley Park Museu.
Po dvou letech války kanadská "Signals Intelligence Organization " byla ustavena v Ottawì 9. èervna 1941. Její ustavení bylo sponzorováno ministerstvem zahranièních vìcí, a zpoèátku v jejím èele stál major Herbert Osborne Yardley, americký odborník dešifrování.
Kanaïanùm byl dán úkol dekódovat komunikace kolaborantského francouzského re¾imu usídleného ve Vichy. Sonja Sinclair zaèala pracovat v kanceláøi v Ottawì, oznaèené jako oficiální pøedsunutá hlídka Bletchley Parku, v roce 1943.
Jak vidí svoji èinnost a jak hodnotí výsledek práce ottawské skupiny dnes? Po¾ádali jsme ji o její názor po více ne¾ sedmdesáti letech. Zaøadili jsme ho po hodnocení práce Bletchley Park organizace oficiálním historikem Britské zpravodajské slu¾by bìhem II. svìtové války: "Zvláštní, ultra zpravodajská slu¾ba, vytvoøena v Bletchley Parku, zkrátila válku o dva a¾ ètyøi roky. Bez ní by byl výsledek války pochybný."
A Sonja? Pøi pøijímání Bletchley Park medaile od zástupce British High Commission v York klubu v Torontu o letošním 19. èervnu (pøítomni byli britský generální konzul Kevin McGurken, bývalá guvernérka Kanady Adrienne Clarkson a bývalý premiér Ontaria, pozdìjší vùdce Liberální strany, Bob Rae) byly zøetelné (alespoò mnì) dvì polohy: - ¾e byla potìšena, a - ¾e chodí po zemi. Její pùvod, její inteligence a její nezvyklé mnohostranné zkušenosti jí daly úsmìvnou moudrost vidìt svìt, svùj dlouhý ¾ivot i osudy svého rodu s mírným uspokojením, ale bez dìtinské pýchy, s vdìèností, ¾e ¾ivot šel jak šel. Jediný její výrok o své práci, který jsem vidìl v tisku, je mo¾ná typický: "Nikdy jsem se necítila jako zamìstnanec, ale jako èlen rodiny."
V bøeznu 1939 do Kanady dorazila další rodina prchající pøed Adolfem Hitlerem, kterého Winston Churchill s oblibou nazýval "vandrák ze stoky" nebo "kaprál Hitler" a jeho¾ pøístup na svìt popsal svým nenapodobitelným stylem: "...otevøela se prázdnota a do té po chvíli vstoupil šílenec zuøivé geniality, schránka a výraz nejvirulentnìjší nenávisti, které kdy roz¾íraly lidské srdce“.
