Smrt lékaøovy ¾eny
Silnice byla hojnì zapadána snìhem. Èerný elegantní vùz se zvednutou kapotou na ní pùsobil dojmem nadherného, leè zmrzlého brouka. Ještì nepatøiènìji
vypadala dáma v ko¾ichu. Le¾ela mezi pøedními koly automobilu na zádech a druhdy krásný oblièej, teï prostøelený nábojem, mìla plný krve. Kapky unikajícího ¾ivota, ne nepodobné drahocenným rubínùm, stékaly do vlasù a dolù pøes límec.
V archívu pra¾ského Muzea policie mají spoustu zajímavostí. Útlý spisek, plný fotografií, mezi nì rozhodnì patøil: VRA®DA ANNY MAIEROVÉ, SPÁCHANÁ DNE 28. LEDNA 1931 NA SILNICI PLANÁ-ÈERNOŠÍN. Peèlivì zpracovaná obrazová dokumentace ohledání místa èinu, trasy odchodu pøedpokládaného pachatele, pitvy obìti a zranìní, které pøi pøestøelce utrpìl man¾el obìti MUDr. Josef Maier, byla vedena tak dùkladnì, ¾e èlovìk musel i po více jak sedmdesáti letech smeknout pomyslný klobouk pøed èetnickou dùkladností a profesionalitou. Jenom¾e o pachateli a jeho pohnutkách se dalo dozvìdìt málo. Vlastnì nic, v¾dy» spisek byl jen pouhým fotografickým shrnutím prvních tøí dnù vyšetøování, s minimem textu, místy vedeného dvojjazyènì. ®ádný div, v tøicátých letech byli v kraji mezi Chebem a Mariánskými Láznìmi Èeši spíš hosty, zato Nìmci starousedlíky. Sama obì» byla té¾ nìmecké národnosti, jak nasvìdèovala poslední fotografie dokumentu - zobrazující masívní pomník, který na místì zloèinu postavila rodina obìti... Lze ještì o¾ivit dávnou tragédii na vybledlých snímcích? Je mo¾né objevit po takové dobì pamìtníka, který tehdejší senzaèní i chmurné události hltal se zvídavostí dítìte? A stojí ještì vùbec pomník Anny Maierové?
Deus ex machina
Na Mìstském úøadì v Èernošínì nás pøijali vlídnì a navzdory našemu nezvyklému zájmu té¾ chápavì. Bùhví, zda se tu kdysi nìjaká taková vra¾da stala, snad existují pamìtníci... Zatímco drnèí telefony a jedna z místních dam vyrá¾í dokonce kvùli nám do terénu, zajímáme se o kroniku. Nebo ještì lépe: Co taková matrika o úmrtích? Vzhledem k tomu, ¾e i tak starými údaji nemù¾e listovat nepovolaná ruka, dostáváme tip na vyhledavatele v matrikách Antonína Konopáska. Jenom¾e ten dnes nemá úøední hodiny… Další telefon. Pan Konopásek z nepøíliš vzdálené obce Lobzy se zrovna lopotí na zahradì. Ale tak za hodinku by se nám u¾ mohl vìnovat. Mezitím je èas na exkurzi po místním høbitovì. Nìmeckých hrobù tu zbylo ještì dost, ale ani jeden nepatøí neš»astné Annì. A pak u¾ nám pan Konopásek ète a pøekládá z Totenmatrik für die Stadt Tschernoschin. Pøesnì øeèeno knihy, kam byly zapisovány údaje o úmrtích èernošínských obèanù od roku 1907. "Anna Maierová se narodila 25. bøezna 1901 jako Richterová. Datum smrti souhlasí. Paní Maierová zemøela ve støedu 28. ledna 1931 a v nedìli 1. února se konal její pohøeb. V kolonce pøíèina úmrtí je napsáno, ¾e smrt nastala prostøelením mozku." A co pomník? Pan Konopásek krèí rameny. Jenom¾e v tu chvíli se otevøou dveøe a dovnitø - jako deus ex machina - kráèí paní Terezie Zítková. Tøeba¾e její èeština není nejdokonalejší a nezapøe nìmecký grund, znìjí nám její slova libì jako zvonky andìlské: "Co vás zajímá? Všechno o tom vím. S mladším synem paní Maierové jsem chodila do školy… Pomník? Ten u¾ nestojí, ale kdy¾ budete chtít, pomù¾u vám ho najít." Znovu sedáme do vozu a vyrá¾íme ve stopách poslední cesty Anny Maierové. ®eny, která byla tak krásná, ¾e pøi slavnostním køtu praporu místního hasièského spolku byla jednohlasnì zvolena k roli nejèestnìjší - stát se kmotrou praporu.
Mu¾ vyšel z lesa
Dùvìøuj, ale provìøuj... Kdy¾ jsem pozdìji porovnával vzpomínky paní Zítkové s èetbou tehdejších novin, uznale jsem pokyvoval hlavou. Osudného veèera po 20. hodinì projí¾dìl silnicí mezi Èernošínem a Planou pan Habart, šofér poštovní autobusové linky. Poblí¾ samoty Grundschneider objevil opuštìný, krytý a ètyøválcový automobil Tatra a u nìho mrtvolu ¾eny, ve které poznal ¾enu èernošínského lékaøe Josefa Maiera. Sám zkrvavený Maier se mezitím dobelhal k domku chalupníka Medka, zburcoval domácí lidi a vrátil se s nimi na místo èinu. Pøíbìh, který vyprávìl Medkovým, ale krátce na to i èetníkùm, byl takový: Dovezl svou ¾enu do Mariánských Lázní, k švadlenì, která jí chystala róbu pro nedìlní ples v Èernošínì. U¾ se vraceli, kdy¾ v serpentinì vystoupil z lesa nìjaký mu¾ a mával rukama proti vozu. Lékaø zastavil a ptal se neznámého, co po nìm chce. Mu¾ upozoròoval, ¾e z vozu visí nìjaký pøedmìt a ¾e je tøeba jej odstranit. Maier proto vystoupil a šel se podívat k zadním kolùm. Náhle ho neznámý udeøil do hlavy silným pahýlem vìtve... Napadený neztratil vìdomí. Utíkal ze silnice smìrem k samotì, ale ještì ne¾ dobìhl a staèil zavolat o pomoc, neznámý mu¾ ho dvìma výstøely zranil v lýtku a stehnì pravé nohy... Smrt své ¾eny si odvodil Maier tak, ¾e mu man¾elka chtìla jít na pomoc, ale pachatel ji zastøelil jedinou ranou do hlavy - kdy¾ projektil pronikl zblízka mezi levým okem a koøenem nosu. Druhý den se sjeli do Èernošína èetníci ze všech okolních stanic. Vyšetøování vedla pátrací stanice z Chebu, z Prahy dorazil té¾ major Josef Povondra z ústøedního èetnického oddìlení. Pøes rozsáhlá opatøení nebyla zjištìna sebemenší stopa po pachateli èi pachatelích. Zato se podaøilo, ve vodì a nedaleko mostu pøes øíèku Amsel (Kosový potok), objevit støelnou zbraò, dle všeho nástroj vra¾dy. K obrovskému pøekvapení nìkteøí svìdci poznali ve vyloveném waltheru - pistoli doktora Josefa Maiera!
Zhasl svíèku, zhasl ¾ivot
Zastøelená ¾ena pocházela z rodu Richterù, kteøí v Èernošínì zaèali nìkdy v polovinì 19. století vyrábìt pantofle. Èasem se z primitivní dílny stala prosperující fabrika, a tak mohla svìtlovlasá a modrooká Anna, sestra tøí bratrù, pøinést svému o osm let staršímu choti vìnem 300 tisíc korun. Svatba se konala v roce 1921, o dva roky pozdìji se man¾elùm Maierovým narodil syn Erwin, o další dva roky pøibyl do rodiny syn Walter. Krásná a vlídná Anna byla spoleèensky zalo¾ená, ještì v nedìli 25. ledna byla centrem pozornosti taneèníkù na hasièském bále v èernošínském hotelu U radnice. Maier zdál se tehdy svému okolí rozmrzelý. ®árlil snad? Nebo byly zdrojem jeho starostí finanèní potí¾e? Doktor Maier toti¾ v posledních mìsících poztrácel svou klientelu. V Èernošínì se usadil nový lékaø dr. Wolf a vìtšina pacientù pøešla k nìmu. Maierovi nakonec zbyli jen klienti okresní nemocenské pojiš»ovny, co¾ byla znaèná finanèní újma. Pøitom Maier peníze zoufale potøeboval! Tehdejší èlánek Èeského slova komentuje: "V Èernošínì, ve mìstì, které je ukryto mezi lesy a stránìmi u Mariánských Lázní, se ¾ije jinak ne¾ na pøíklad v blízké Plzni a daleké Praze. Buï kdo buï, nakonec se pøece musíš vrátit do spoleènosti nejbli¾ších, do rodiny. Ve mìstì s 1700 obyvateli se nebouøí, není a nemù¾e tam být bláznivých dneškù a vyèítavých zítøkù, nelze tam ¾ít výš, ne¾ kolik snese podezøívavé sousedství a jeho mravnost. Dr. Maier znal tyto vlastnosti venkovského mìsta. Aby ušel jejich pøirozeným následkùm, koupil si vùz a vozil se do mezinárodních Mariánských Lázní a do Plznì, která má pro lidi jeho druhu všechny nectnosti nedorostlého velkomìsta." Maier pøed èasem koupil v Boru u Tachova velkostatek Zinscendorf. Koupil ho za ètvrt druhého miliónu korun, ale dosud nesplatil. Krátce po jedné lékaøovì návštìvì na podzim roku 1930 objevil èeledín v stodole na slámì hoøící svíèku. Nikdo tehdy za¾ehnané tragédii ohnì nepøikládal dùle¾itost. A málokdo tušil, ¾e právì v tu chvíli se rozhodlo o ¾ivotì a smrti Anny Maierové… Nemohl-li toti¾ její man¾el získat finanèní èástku za vysoko pojištìný Zinscendorf, nabízely se mu ještì peníze z man¾elèiny ¾ivotní pojistky. Pùvodních 100 000 Kè zvedl v øíjnu 1930 Maier o dalších sto tisíc a - znovu ocitujme trefné Èeské slovo - " pojistka mìla být splatna za høbitovními vraty, kterými v nedìli povezou jeho ¾enu".
Maminka umrzla
Maier selhal nejen jako lékaø a èlovìk, ale taky jako pachatel. Nejen¾e samotný èin vra¾dy pøedstavoval a¾ neuvìøitelnou hudlaøinu, Maier se postupnì zamotával víc a víc do svých nesmyslných výpovìdí. První a vá¾nou ránu do jeho plánù znamenal nález pistole v øíèce Amsel, druhou konstatování policejního lékaøe, ¾e nemù¾e na Maierovì hlavì objevit následky zranìní po úderu tì¾kou vìtví. Naopak, støelné rány mìly stopy o¾ehu, musely tedy být provedeny z mnohem vìtší blízkosti, ne¾ postøelený tvrdil. Kdy¾ èetníci Maiera zatýkali, choval se prý pánovitì a pøivolal svou slu¾ebnou Adélu Tlustou: "Ady, jsem prý vrah své ¾eny. Dejte pozor na mùj dùm i dìti. Vrátím se brzy!" Za nìkolik hodin ovšem u¾ simuloval šílenství - choval se, jako by byl uprostøed váleèného boje, a vydával rùzné vojenské povely. Po uklidnìní uvedl další verzi k pøípadu - jeho man¾elka spáchala po hádce sebevra¾du a on si vymyslel pøepadení jen proto, aby nemusel øíci dìtem, ¾e jejich matka skoncovala dobrovolnì se ¾ivotem. Vzápìtí tuto výpovìd odvolal a vyšetøujícímu soudci dr. Hoffmannovi vyprávìl, ¾e napadeným byl vlastnì on. Se ¾enou se pohádali, vyzval ji, aby øídila ona. Jen co se rozejeli, dupl rozèilený lékaø na brzdu. Maierovou to rozzuøilo do té míry, ¾e vytáhla z brašny svého man¾ela zbraò a zaèala po nìm støílet. Ranìný Maier vyskoèil z auta a pøi rvaèce došlo k smrtícímu výstøelu. Bezprostøednì poté, kdy¾ ¾ena klesala oblièejem k zemi, došlo ještì k jednomu výstøelu, který rovnì¾ smìøoval na hlavu. Na místì èinu nebyly ovšem ve snìhu ¾ádné stopy po zápase. Sama obì» mìla obì ruce, neza»até v pìst, v kapsách ko¾ichu a její tváø nesla klidný výraz. Navíc soudní pitva, konaná 30. ledna ve vyhrazené místnosti Richterovy továrny, pøinesla dùkaz, ¾e první projektil poškodil smrtelnì mozek Maierové do té míry, ¾e druhou ránu, do svého týla, by u¾ prostì nedokázala... Otevøená kapota naopak vysvìtlovala situaci tak, ¾e Maier pøedstíral poruchu automobilu, vylákal svou ¾enu z vozu a chladnokrevnì ji zastøelil. Nedìlní pohøeb obìti zaèínal ve dvì hodiny odpoledne. Oba synové, kteøí pøebývali u lékárníka Friedlera, švagra zavra¾dìné, byli svým okolím informováni, ¾e jejich maminka zmrzla. "Není to tak zcela nepravda. Paní Maierové, jak le¾ela na silnici v krvi, pøimrzly skuteènì vlasy k zemi a musily být uvolnìny teplou vodou," poznamenává tisk, který z pohøbu samotného pøinesl takøka reportá¾: "Námìstí v Èernošínì bylo pøeplnìno lidmi místními i z dalekého okolí. Sta aut sem pøijela... Ve chvíli, kdy se rakev s tìlem ubohé objevila na prahu domu, protrhlo slunce na okam¾ik tì¾ké mraky a zástupy na námìstí zmlkly tak, ¾e bylo slyšet kroky nosièù a bolestný pláè malých sirotkù. V tu chvíli se snad oèi všech lidí zalily slzami."
Plna ¾ivota, cti a slunce
V jedné zatáèce silnice mezi Èernošínem a Planou nás paní Zítková vede do lesa. Pomník staré tragédie tu le¾í povalený a v nìkolika kusech. Nestalo se tak následkem nìèího vandalismu, ale tragédií novou. Nìkdy v šedesátých letech tu usnul za volantem øidiè vojenského vozidla. Auto vjelo mezi stromy a roztøíštilo se o kmeny i kámen pomníku. Neštìstí si prý vy¾ádalo ¾ivoty obou èlenù osádky. Nejdøív musíme odstranit naváté listí a trávu. Teprve pak se objeví písmena švabachu, text, který jsem znal dosud jen z fotografie ve spisu. "... mußtest Du an diesem Ort, gewaltsam von uns fort," doèítá paní Zítková veršovaný epilog pod jménem zavra¾dìné a datem její smrti. V ètyøech øádcích se vzpomíná na ¾enu, která plna lásky a ¾ivota byla zbavena sluneèního svìtla a musela na tomto místì od svých nejdra¾ších odejít. Anna Maierová však neodešla sama. "Jejího man¾ela odsoudili na do¾ivotí. Po roce 1938 se dostal do nìmeckých vìznic a taky do koncentráku. Tady pracoval na marodce a prý vyléèil nìjakému dùstojníkovi SS tì¾ce nemocné dítì. Na samém sklonku války mìl proto dostat milost, ale nakonec jeho rodièe, kteøí stále v Èernošínì ¾ili, dostali zprávu, ¾e zahynul. Neví se, jak. Staøí Maierovi, bezmála devadesátiletí lidé, byli odsunuti, stejnì jako Richterovi. Kromì Waltra, toho tìsnì po válce pøejelo americké vojenské auto. Starší syn Erwin snad ještì ¾ije v Nìmecku." Krásná kmotra praporu hasièského spolku nemìla klid ani po smrti. Její hrob pustl, pak získal nové majitele a kosti bývalé obyvatelky se prý ještì nìjaký èas povalovaly v igelitovém pytlíku poblí¾ márnice.
Viktorín Šulc
Zdoj:Právo
Rubrika:Ètení na sobotu
