Dovolená v Melbourne
Daøilo se nám šetøit, auto také bylo, no a tak jsme si øíkali, ¾e si celá rodina udìláme dovolenou a pojedeme navštívit spolu¾áka Goèeho a Lenku do Melbourne.
Napakovali jsme auto vìcmi a dìtem jsme pøipravili útulný pelíšek vzadu (combi), aby pøi cestì, kdykoli se jim zachce, mohly spát. Cesta je to daleká a to zejména podle evropských mìøítek. Nárazovì se prý dá zvládnout za 8-9 hodin jízdy. S tím jsme však nepoèítali a obzvláš» v cizí krajinì a se tøemi malými dìtmi. Stavìli jsme ka¾dou chvíli, aby se dìti probìhly, vyèuraly, napapaly atd.
Cesta byla dlouhá, únavná a trvalo nám dva dni, ne¾ jsme zazvonili ve dvì hodiny v noci utrmácení u dveøí Lenky a Goèeho. Teprve tehdy jsme si uvìdomili, jak je Austrálie neobydlená. Lidé se tlaèí ve velkomìstech. Sem tam se cestou objevilo malé mìsteèko èi osada a mezi tím stovky kilometrù nikde nic, jen se nám støídavì míhala pøed oèima australská krajina. Pøevládala rovina, sem tam se objevily nízké kopeèky. Vše se nám zdálo vyprahlé, suché, málo zelenì a, aè jsme se namáhali, jak se dalo, nepodaøilo se nám spatøit ani jednoho klokana. Jenom jsme vidìli stáda ovcí a krav volnì se pasoucích ve velkých ohradách kolem cest. To byl rozdíl proti èeské krajinì, kde jsou krávy ubytované v kravínech a ovce – ty jsem v Èechách ani na Moravì takhle volnì na pastvinách nevidìla.
Lenka s Goèem mìli velkou radost, ¾e nás vidí. Pomohli nám ulo¾it dìti ke spaní, ale nám to tak jednoduše neprošlo. Lenka si chtìla povídat a v tom nadšení a radosti i Vladimír nad setkáním s kamarádem a já nad seznámením, ¾e nás tam u sebe u¾ koneènì mají, jsme nakonec všichni zapomnìli na èas a mluvili jsme a¾ do rána.
Po snídani se pokraèovalo dál, a tak se šlo spát a¾ další noc. Adrenalin nás dr¾el pøi vìdomí a únava úplnì odešla. Naše návštìva trvala ètyøi dny a v té dobì nám rodina Andreovských velice zpøíjemnila naši krátkou prohlídku Melbourne.
Jásot šesti dìtí se ozýval z bazénu situovaném za domem našich kamarádù. Moc se nám to mìsto líbilo a bylo zase úplnì jiného charakteru ne¾ Sydney. Moc je mrzelo, ¾e nejsme s nimi v Melbourne, ¾e by se nám mohli vìnovat a ¾e kdy¾ si tak rozumíme, je škoda, ¾e si nejsme nablízku. Nasadili nám velkého brouka do hlavy. Po odjezdu jsme v autì probírali, co podniknout? Cítili jsme se nìèím ošizeni, podvedeni, naše cesta smìøovala pùvodnì pøece do Melbourne.
Jakmile jsme však dojeli zpìt do Sydney a zaèali chodit do práce, odpoutávaly se naše myšlenky od Melbourne. Vzpomínali jsme však na krásnou dovolenou, kterou jsme díky našim pøátelùm pro¾ili.
Mìli jsme hodnì spoleèného, mìli také tøi dìti, sice trochu starší ne¾ naše, pøišli z kraje, kde se Vladimír narodil, chodili spolu do školy, mluvili hanáckým náøeèím, kdy¾ mì chtìli pobavit a nebo nazlobit. Podle toho, jak tu hanáètinu pou¾ili.
