Ostuda jako mraky
Øeknìte mnì, kdo si v ¾ivotì neuøíznul poøádnou ostudu. Nejstrašnìjší ze všech ostud, kdy se èlovìk propadne studem, je, kdy¾ si pøed milenkou, o které od rána do veèera sníte, kýchnete a pøitom vám tøeba nìco ulétne. To by se do vás krve nedoøezali. Tím pádem rázem konèí velký cit, nebo» øádnì vychovaná dívka, kdy¾ koneènì poloomdlelá nabere dech, dojde k pøesvìdèení, ¾e nejste mu¾ jemného vychování, tedy gentleman, za kterého jste se doposud vydával, nýbr¾ neomalený hulvát. Vymlouvat se na to, ¾e za to nemù¾ete, ¾e je to tím, ¾e jste vèera narychlo zhltnul ètyøi utopence, vám nepomù¾e. Naopak. Dívka pøijde záhy k pøesvìdèení, ¾e jste navíc nenasytný ¾rout, který se cpe pokrmy nehodnými sofistikovaného èlovìka. A v duchu si pøipomene varovná slova ¾ivotem protøelé maminky, aby si s tím podezøelým floutkem nic nezaèínala…
My chlapi ovšem víme, jak si uøíznout úplnì nejvìtší ostudu. Stalo se to snad ka¾dému, komu se díky rùzným fikaným záminkám pøikrmeným alkoholem podaøilo zmást normálnì slušnou ¾enu natolik, ¾e nakonec svolila k vám zajít na kafíèko. Pøílišné po¾ití veselých vodièek udìlalo ale svoje i na vás samotném a roztou¾enou krasavici jste zklamal na celé èáøe. To, ¾e se kouzlo nepodaøilo, je ovšem ostuda všech ostud. Usnout jako paøez na obna¾ené hrudi polosvedené milenky není nìco, s èím bychom se chlubili v pohostinství. Opovr¾livé pohledy, kterými vás sleèna bude ráno èastovat, vás budou pronásledovat celý ¾ivot.
Upadnout v hluboký spánek a hlasitì chrápat v dámské spoleènosti bìhem koncertu, abychom, vytr¾eni ze spánku, zaèali zuøivì tleskat a nadšenì vykøikovat “Bravó,” kdy¾ skonèí první vìta, je zrovna tak hrozné jako mít na ka¾dé noze jinou pono¾ku, a nebo nemít zavøený poklopec. To je samozøejmì také dost hrozná ostuda, které je nutno se vyvarovat neustálým kontrolováním kalhot v rozkroku. Proto¾e vìzte, ¾e ¾eny jsou všímavé bytosti. Vám sice nic neøeknou, jenom jim tøeba rumìnec pokryje tváø, ale okam¾itì nabudou pøesvìdèení, ¾e jste kaòour, který toto dìlá na veøejnosti schválnì! A máte po svatbì!
Je pravda, ¾e i v mém, nyní ji¾ dlouhém ¾ivotì, jsem zaznamenal nejenom výše zmínìné trapasy, ale i mnoho jiných situací, pøi kterých bych se nejradìji propadal do zemì. A vùbec nic vám nepomù¾e, kdy¾ zavøete oèi, aby vás nikdo nevidìl! Houbelec! Máte ostudu jako øemen!
Co se mnì to, lidièky nedávno nestalo!
Návštìvu z Èeska jsme chtìli nále¾itì oslnit tím, jaká vynikající vína u nás produkujeme. Australská vína se tìší popularitì po celém svìtì. A navíc je pìstují pøímo od nás za humny. Milovníci vín si zde pøijdou na své, proto¾e vinice nabízejí zdarma ochutnávky svých produktù. Naše návštìva k mému ú¾asu opovrhla pivem a dala s nadšením pøednost vyjí¾ïky do vinic na ochutnávky.
Útulné sklípky nás pøivítaly vùní vín, syrovým vzduchem, plísní na zdích a nále¾itým dekorem.
Kája se vrhnul na vína jemu nabídnutá. Znalecky oèuchával, víno pøevaloval na jazyku, pomlaskával, poulil oèi, nìkteré ukázky znalecky plival do velkého trychtýøe, jiné s oèividnou radostí vypil. Já s ¾enou Máòou jsme mìli radost, jak mu šmakuje, Kája se pomalu ale jistì zaèal lískat, na typicky slovansky kulaté tváøi se mu rozlil pøipitomìlý úsmìv a prohlásil, ¾e k vínku by se mìlo nìco smlsnout. Nechtìl jsem vzácnou návštìvu nechat o hladu. Hlavnì jsem se v duchu strachoval, ¾e všechno to vypité na prázdny ¾aludek by mohlo být nakonec nakrásnì mezi námi a na ko¾ených sedadlech auta. Proto jsem se rozhlédnul kolem sebe.
A ejhle! Na pultu se kromì sklenic vína objevila mísa plná sýrù. Lidé pøed pultem si z ní vesele brali sýry a hlasitì hovoøili zøejmì o tom, co po ochutnávkách koupit. Já okam¾itì nabyl pøesvìdèení, ¾e sýry na pult dalo vedení, aby se lidé tak rychle neopili. Hlavou mnì proletìla myšlenka, jak chytrá marketing strategie toto byla. Poskytnout sýr a navíc ochutnávky nejjemnìjších vín, to pøece nemá chybu.
“Dovolte prosím,” zahlaholil jsem. Lokty jsem se prodral k míse se sýry a obratnì jsem no¾em ukrojil tøi poøádné porce, o které jsem se podìlil s Máòou a Karlem. Ten pronesl, ¾e tak dobrý sýr ještì v ¾ivotì nemìl. Kam ¾e se prý hrabe romadúr nebo rokfór. Naèe¾ si hrdlo prolil tøicet let starým portíkem.
“Dáme eštì,” øekl jsem a znova jsem se dral k pultu. No a potom se neuvìøitelné stalo skutkem. Mladá ¾ena stojící nad talíøem, mne probodla oèima a na celou místnost zapištìla hysterickým hláskem “Co si myslíte, ¾e, pane, dìláte? Tohle je náš sejra, kterej nás stál moøe penìz. A vy si z našeho talíøe berete jako by to patøilo vám!” A dodala, ¾e nìco tak drzého v ¾ivotì ještì nevidìla. Milovníci vín rázem pøestali pít a probodávali mne oèima. Já si teprve po tomto vrcholnì trapném výstupu uvìdomil, ¾e to vùbec nebyl talíø sýra nabídnutého vedením, ale výbìr strašnì drahých francouzských pochoutek, které si zákazníci mohli k vínu koupit. Vùbec jsem se nedivil, kdy¾ jeden mladík ze sebe sundal sako a vyhrnul si rukávy s tím, ¾e mnì dá za vyuèenou v takhle dobré spoleènosti krást lidem potravu.
Samozøejmì, ¾e jsem se, rudý a¾ za ušima, majitelùm námi polose¾raného sýra omlouval, jak jen jsem mohl. I po penì¾ence jsem sáhnul s tím, ¾e snìdenou škodu nahradím. Nemusím zdùrazòovat, jak jsem si oddychnul, kdy¾ mé kulantní gesto bylo odmítnuto. Hodní a dobøe vychovaní Australané, øekl jsem si a penì¾enku, ve které stejnì nebylo dost bankovek, aby ty nekøes»ansky drahé sýry pokryly, jsem honem rychle zasunul zpátky do kapsy.
Vá¾ená návštìva z Èeska se smála a smála a smála, zatímco ¾ena Máòa mnì spílala a spílala a spílala. Nevra¾ivé pohledy labu¾níkù nás doprovodily a¾ k východu z vinice.
“Tak to jsem do toho tedy pìknì šlápnul,” konstatoval jsem suše a hustým deštìm jsem se vydal smìrem domù…
Ostuda jako mraky
