Vysoko do nebe, vysoko do sebe
Za devíti horami a devíti øekami hora stojí. Mocná. Nafrnìná královna Evropy. Korunu nasazenou ve výšce 4809m na bílé èepici z honosného ledovce uštrikovanou. Mont Blanc jí øíkají. Slu¾ebnictva má nepoèítanì. Oddanì ji mraky slou¾í, vítr, sníh, déš». Zlodìjka kyslíku.
Povìst o ní ji pøedchází. Mnoho smrtelníkù oèarovala, aby se koruny její dotknouti tou¾ili. Snadnou cestu na úpatí jim sluncem ozáøila, aby blí¾e korunì své je poní¾ila anebo je zahubila. V místech, kde cesty zpátky není. Mnoho cest ke korunì její vede, ka¾dá však na dny se poèítá a nelehká jest. Svùj høeben do italské cesty pohodila a sluhùm poruèila, aby kobercem ledu a snìhu pokryt byl. Švadlenám zakázala díry ve svém ledovcovém plášti pozašívat. Tu z manýru kousek toho pláštì za dìsivého hluku utrhla. Tu se s chutí, koketa jedna, zahihòala a pár kamínkù tak do francouzské nejlidnatìjší cesty upustila.
I mne oèarovala. Skláním hlavu pøed tou vrchností poní¾enì. Rosnièka oznamuje, ¾e nastává období, kdy královna pøijímá návštìvy. Nyní je tøeba rozhodnutí uèiniti. Jako ve snách plním svùj raneèek na ètyøi dny. Více buchet. Kdyby se Ona náhle rozhnìvala, budeme muset déle na ni hlavu slo¾it. A kdybych kouzelného dìdu potkala, a» je èím ho podìlit.
Henry ještì hnípe. Co by taky èlovìk èekal od medvìda. Tak to ne, pøíteli mùj vìrný, zvedej svùj chlupatý zadek. Jdeme do svìta. Postrádá emoce i pøes jeho španìlský pùvod. Èumí stejnì, i kdy¾ si nahazuju ten dvacetikilový domov na záda. Ponesu si ho na hrbì tøi dny, kdy¾ to dobøe pùjde. Látková chaloupka s lo¾nicí a vybavenou kuchyní, lustr na èelo, motyku na okopávání ledovcové zahrádky. Koupelnu netáhnu, snad mì královna pøijme smrdutou. Omlouvám se italské módní policii, mùj outfit barevnì neladí. Kašlu na to. Ale ¾elezné botièky s hroty a helmièka svítí novotou. Záchod taky neberu, mapa ukazuje mnoho úsekù, kde bude pøíle¾itost se podìlat.
Italský kemp v údolí Val Veny nás ráno vyplivnul. Sedm krkavcù a dvì køehké víly, které si nervóznì èistí zuby slivovicí. Chtìla jsem zásadní radu. ,,Musíš se hlavnì dr¾et rukama!'' Taková rada zlatem budi¾ vyvá¾ena, to jsem opravdu nevìdìla, grr. Koupou se víly ve slivovici?
První zkouška. Hospoda. Asfalt nám ještì tál pod nohama, kdy¾ jsme ztralili první dva chlapy. Pivo je okouzlilo. A cesta, kterou nebylo mo¾né najít. Dvì hodiny v èudu. Necelé dva výškové kilometry na první chatu. Do setmìní tam prostì být musíme. Køovinami se prodíráme jako za Šípkovou Rù¾ou, a¾ se koneènì ta pravá cesta uká¾e. Moréna. Pozvolna stoupáme místy, kde se kdysi válel ledovec. Pohodièka. Ale zazvonil zvonec a pohodièce byl konec. Jak mapa ukázala, tak se stalo. Stìna. ®eleza. Výmìna pohledù s Bárou. Beze slov. Tajnì hledám kouzelného dìdu. Dám tisíc buchet, aby mì dostal nahoru. První pøitáhnutí je provìrkou hmotnosti skotu. Je to peklo. Podruhé se pøitáhnu a, hledajíc cestu nad sebou, vykoukne na mì hlava rohatá. Bodej», èert?! Kamzík, ty blázne! Se ti to skáèe, kdy¾ netáhneš tu krávu na zádech. Po dalších metrech bych ji nejradši podojila. Tì¾ká a velká tak, ¾e jsem se s ní zadrhla v komínì. Chcípnu tady potupnì jako špunt. Bára ho vytlaèila. Vyletìla jsem z komína jak ten èert a ocitla se zdánlivì v bezpeèí snì¾né plochy. Maèky? Sklouzneme se jen jednou a naposled. Sestupující Frantíci nám pøedkládají výèet nezvìstných. Hraju hluchou. Tohle teï fakt slyšet nechci. Pøebìhnu to a bude. Navíc jsem líná shodit krávu a hledat maèky v jejích vnitønostech. Musím hodnì zaklonit hlavu, abych dohlídla na vrchol další stìny. Všechno, co teï mám, jsou unavený ruce. A ruce obra, který mi pomohl s posledním kouskem. Slyšel, jak jsem sprostì tu horu zaklínala. Víla, vole, ne?! Dnešní úkol splnìn. Chata Gonella 3071m. Volná. Vyspíme se v posteli, jupí! Všechno další a¾ zítra. Civím na svoje klepající se ruce s mozoly jako bych zryla celou zahradu. Po tøech nudlích mám pocit, ¾e jsem snìdla mámu, tátu, pasáèka a konì s povozem. Nejde to. Nemù¾u. Na¾rala jsem se adrenalinu.
Spát taky nelze. Za zavøenýma oèima se mi promítá zítøejší premiéra. Jestli to bude pohádka, drama nebo horor nikdo neví. Henry zmìnil výraz. Lezou mu oèi z dùlku, jak ho mùj strach škrtí. Mlaskám na Radima, aby nechrápal nebo spadne lavina. Kdy¾ koneènì zaberu, nìkdo zaøve: ,,Monte Bianco!" Italský horský vùdce svolává k výstupu. Jedna hodina v noci. Mám pocit jako pøed popravou. Ještì mám tøi hodiny ¾ivota, my jdeme a¾ ve ètyøi.
Ranní ticho je opravdu mrtvolné. Tma jako v hrobì. Cinkání maèek a karabin pøipomíná umíráèek. Normální èlovìk si v létì ošplouchává no¾ièky moøem v Chorvatsku a já si hraju na snìhuláka v maèkách a snìhu. V uších ni zní slova mé kolegynì: To jako jdete tøeba den nahoru a pak zase den dolù. To má být jako super? Jsi blázen?“ Jsem. Chci si vylézt pro ten nenahraditelný pocit. Jeden z nejkrásnìjších pocitù je sáhnout si na dno a pak stanout na vrcholu. Dìlíme se do skupin. Mateøská škola na exponované procházce. Naše lano spojuje ètyøi lidi. A jednoho medvìda. Zima jak v ruským filmu, oblékla bych si s chutí i stan. Jistota je, ¾e ten traverz v ledovci mì zahøeje. Jen ho tuším, vidím si sotva na nohy.
Jen jsme srovnali krok, láhev vody nám pøedvádí, jak snadné je sklouznout do trhliny. Dobrý zaèátek. Voda bude chybìt. Svítíme èelovkami za lahví do trhliny, jako kdy¾ zastavíte film v nejlepším. Asi se èeká, který blbec pro ni sleze. Jednohlasnì ji pohøbíváme. Po dvou hodinách na naklonìné rovinì nám svítání potvrzuje, ze rosnièka nekecala. Z mrakù vystupují èerstvým sluncem ozáøené štíty. Stojíme. Èumíme. Pohled jen pro Bohy. Kdy¾ jsme stanuli pøed obna¾enou skálou, napadlo mì, ¾e mi to bo¾ské panorama bylo sesláno shùry jako poslední, co na tomto svìte uvidím. Teï hned chci mít létající koberec. Maèky na skále vztekle skøípou. Rvu to vším, èím mì pøíroda obdaøila. ,,Lezeš jak prase, platíš mi pivo!" Radim. Díval ses poslední ètyøi hodiny dolù? Zaplatím všechno, jen kdy¾ to pøe¾iju! Na høebenu není nic. Nic ve svém pravém smyslu slova. Opøít se mù¾u akorát o vzduch. A i ten je tak øídkej, ¾e bych jím propadla. Proè stojíte, bì¾te! Lehce se vykloním. Co to je? Pùlky zadku se mi secvaknou tak, ¾e kdyby mì chtìl teï nìkdo poplácat po prdelce, zlomí si ruku. Se podìlám! ,,Pøepni na plyn a nedýchej!“ Høebíneèek s ledovosnì¾ným kobereèkem. Sotva na dvì nohy vedle sebe. I kdybych na balanèním náèiní bydlela, na tohle to staèit nebude nikdy. Dole si mì nama¾te na chleba. Mù¾u tu teï rozbalit tu nejvtipnìjší show, ale s nikým to ani nehne. Chechtáme se a¾ po tìch 20 metrech. Bára to nedává. Psychologická poradna. Sami máme co dìlat, ale zkoušíme to na ni. Celá tuba energy gelu do ní vjela a nic. Sestupuje. Poèká na nás na francouzský stranì na chatì.
Louèíme se s ní na køi¾ovatce normálky z Chamonix a naší italské cesty. Bouda Henryho Vallota 4365m/m je na dosah. Bivak. Smetištì. Sèítáme tam bebíèka. Rybník v pohorách. Spálený fròák. Srdce si vyskakuje. Sundat boty a maèky se rovná práci døevorubce. Pøi pohledu na maèky se mi postaví chlupy do pozoru. Je jasný, ¾e jestli jsem mìla kdy mozek, zùstal v kempu. Víla s maèkama obrácenì. Kde mìla být pata, je špièka. Projede mi mráz po zádech. Ten høeben, ty náno! Omlouvám se tím, ¾e jsem vidìla prd, kdy¾ jsem si je navlékala. Dr¾ím hubu. Jsme tu jen my tøi a ten šílený vichr, co se opírá do plechový boudy. Vyøízení jsme všichni. ,,My dál nejdem. Nemù¾em. Pøíštì. Ta hora tu bude poøád... "Co¾e? Kecy. Zkoušej mì? Dva Bivojové, na který bych si vsadila? ®e udìlám nìkde blbost, s tím jsem poèítala. Ale ¾e se tam nevyškrábu jen proto, ¾e jsou panáèkové unavení? Skonèím dvì hodiny pod vrcholem, proto¾e bez jejich špagátu jsem vyøízená? Vichr mì zamete za první zatáèkou. Zkouším to na nì. Lezem u¾ bez zátì¾e, bágly necháme tady. Poèasí na výstup. Ne! Ohøívaèe v botách se ani nestihly zabydlet a shùry mi byli sesláni náhradníci. Dva chlapi od nás. Berou mì, slabou ¾enu, na lano. Ka¾dý zaseknutí cepínu mi øíká, ¾e kyslík je potøeba naskladnit. Sprostì nadávám. Nestydím se za to. Vítr mi brání v nadechnutí a metá mi ostrý sníh do tváøe. Aspoò teda peeling za tu døinu. Jde to. Pomalu. Hodnì odpoèíváme. Je mi všechno jedno. U¾ ani nevím, jestli tam chci, u¾ jen jdu robotí chùzí. Asi blouzním, proto¾e pod sebou vidím dvì postavy v bundách, co znám. Bivojové! Nìkdo je musel pøekecat! Oni fakt jdou!
Ze shora si vede horský vùdce na špagátu klienta. Nezajímám ho, klidnì mì plácne jako obtí¾ný hmyz, platí ho ten na špagátì. Tøi hodiny odpoledne. Vypadá to jako vrchol. Výškomìr øíká, ¾e jo! Nic tu není. Zlatý Krkonoše s hospodou na ka¾dým kopci. Nikdo tu není. Dobrá volba vyjít pozdìji. Padám do snìhu na znak. Ty jo, jsem tady nebo je to sen? Nechte mì tu zemøít, já jsem na vrcholu! Zavírám oèi, chci to v sobì cítit navìky. Slunce mi zastíní nìèí hlava. Podává mi ruku. David. ,,Ty vole, ty kdybys nešla, tak mi na Vallotce konèíme. Díky!" Odpouštím mu "vola", odpouštím teï všechno a všem. Mo¾ná mì napadlo nìco o mu¾ské ješitnosti, ale mozek nebyl zrovna v kondici. Jeho silná ruka mì vytáhne do stoje. Vobjímaèka ka¾dý s ka¾dým. Ètyøi chlapi, já a medvìd. ®ijem! Leháme do snìhu ke spoleèné vrcholovce. Lovím pózu. Auvajs! David mi pøišpendlil maèkou ruku do snìhu jak dobíhal od samospouštì. Doprèic! Vytahuju ruku z rukavice. Nic otevøenýho, test hybnosti v pohodì, cepín udr¾ím. Budou modøiny, no. Typický. Nepamatuju zranìní v horách, ¾e bych spadla na hubu a mohla to hodit na vybavení, nebo vratký šutr. V¾dycky to bylo nìjaký zhmo¾dìní z vlastní blbosti nebo stavba stanu pod vlivem slivovice.
Dolù. Ještì dolù cestou Frantíkù, normálkou, ale lidnatìjší. Sice na vrcholu, ale vlastnì jsme teprve v pùlce. Nahazujem bágly na Vallotce. Plán je teï noc na Goutru, kde èeká Bára. Ani nevím, jak chata vypadala, prohnali jsme se kolem a Báru èapli cestou. Nebylo tam místo ani pro stan, musíme o chatu ní¾. Vztekám se uvnitø, jsem tekutá, to do tmy nestihnem. Jen¾e tady není na výbìr, jestli se nechcem pøikrýt snì¾nou peøinou. Ní¾ u¾ je sucho. Zato rušno jak na Václaváku. Èekaèka na øetìzech, normálkou leze kde kdo.
Na chatì Tete Rouse 3167m se u¾ za tmy zakuklujem vedle dalších housenek s mezinárodní úèastí. Nìjaká èeská housenka z posledního mele nìco o Plznièce, a¾ to tady dodìláme. Henry mlèí. ®ádný zkušenosti, vybavení. Poslou¾ila jsem mu jako šerpa a vynesla ho a¾ na vrchol. Jestli se koneènì usmál, tak to nevidím. V oèích mám dýky. Nemù¾u spát. Blbý brýle. Musela jsem si je místy sundávat z oèí, zaml¾ovaly se. Teï to mám. Zánìt spojivek jak vyšitej. Ráno to potvrzuje. Oèi jako bych prošla rozzuøeným úlem. Dejte mi bílou hùl, musím ještì víc jak pùl dne sestupovat. Daò za tøídenní azuro, daò za to, ¾e mi poèasí dovolilo vyjít na vrchol, daò za blbost. Nevím, kudy jsem šla, mohu jen popsat svoje pohory do dokonalosti. Ka¾dý zvednutí oèí výš mi zabodlo dýku do oèí hloubìji.
Poslední metry do kempu u Courmayeru jsou stejný jako na vrchol. Vrcholý pivo. Vrcholová slivovice. Utíkám z tý oslavující spoleènosti s mokrým ruèníkem na oèích. Chci mít ten pocit jen pro sebe. Nepotøebuju øíct, ¾e jsem na na hoøe stanula. Potøebuju cítit, ¾e jsem se pøekonala. Nepotøebuju vìdìt, ¾e se doká¾u utkat s horou, ale sama sebou. Nechci horu pokoøit. Je legraèní, jak je to nemo¾né. Nemù¾u k ní vzhlédnout díky své slepotì. Po oslavì bude asi slepcù víc. Ale cítím ji.
Za devíti horami a devíti øekami hora stojí. Vrchol její je však tady dole. Tady a ve mì nav¾dycky.
Tereza Èerbáková
* * *
