Neèekaná rada
Tak naše pravnouèata skonèila školní prázdniny a tentokrát i nejmladší pravnuèka Mája, která nastupuje letos do školy.
Je to starost, je to také ale velká radost se o tu drobotinu starat. Co¾ ti dva chlapci, jeden zaèíná letos ji¾ gymnázium, druhý je osmiletý a budou chodit s Májou do stejné školy a také slíbit, ¾e ji bude ochraòovat.
S tìmi chlapci to bylo celkem jednoduché, ale malá Mája mìla v¾dy své po¾adavky. Jakmile ji¾ nemusela být krmená a sedìt na té vysoké ¾idlièce, vymínila si malý stoleèek a pìknou ¾idlièku. Ano, papala sama a dobøe, hlavnì mìla ráda rajskou polévku vylepšenou trochou smetany a pøi tom v¾dycky napjatì sledovala na televizi oblíbené pøíhody Krteèka.
Bìhem tìchto posledních prázdnin v lednu, si to ale opìt rozmyslela a pøipojila se k nám všem ke stolu.
Já mám tak zvaný essential tremor, zdìdìný po mamince a ta po svém otci a prostì se mnì ty ruce tøesou stále víc. Není to na mì ten nejpøíjemnìjší pohled, kdy¾ právì tøeba jím polévku. Neberu to rozhodnì tragicky, sna¾ím se naopak to brát trochu s humorem.
To moje tøesení neušlo u toho spoleèného stolu najednou ani malé Máje.
„Babi, proèpak se ti ty ruce tak moc tøesou ?“
„No dìveèko moje milá, jsem prostì ji¾ stará.“
Mája se na chvíli zamyslela a najednou s jasnou tváøièkou se ke mnì obrátila - „Babi, já u¾ to vím. A¾ budeš mít pøíští narozeniny, budeš mladší a ty ruce se ti pøestanou tøást.
A babi dej mi na to ruku.“
No samozøejmì, ¾e jsem si s ní tu ruku podala a mám nále¾ité právo se tìšit na pøíští narozeniny.
Tak¾e, kdy¾ pan neurolog øekl, ¾e s tím mým tøesem si ji¾ neví rady, kdy¾ vystøídal rùzné prášky a ono nic nezabíralo, pøi poslední návštìvì to dokonce jaksi vzdával. No ano, to ale nezná moji pravnuèku, to bude pro nìj pøekvapení.
