Kubánský soused
Ka¾dou noc jsme nechávali otevøené dveøe na záchod a rozsvícené svìtlo. To proto, aby se zase neopakovala ta náhlá pøíhoda se švábem. Za svìtla nevylézají. Cítí se bezpeènì ve tmì. Jak tak jednou v noci spím, nìco mnì øíkalo, a» otevøu oèi. Vtom v pøítmí spatøím èernocha, jak prochází kolem mì do dìtského pokoje. Krve by se ve mnì nedoøezal, jak mì vystrašil. Zase jsem vykøikla a vtom se probudil i Vladimír. Èernoch se lekl také, nebo» vybìhl z dìtského pokoje a pelášil pryè.
Vybìhla jsem za ním a vidím, jak bì¾í po dlouhé hostelové chodbì a zachází do tøetích dveøí od nás. Nikdy pøedtím jsem nemìla mo¾nost setkat se s jinou rasou a pøi této pøíle¾itosti jsem nabyla špatné mínìní. Byly asi tøi hodiny ráno, ale spát u¾ jsme nemohli. Nejdøíve jsme zkontrolovali dìti. Ty, nic netušíce, si spokojenì spaly.
Brzy ráno, hned jak to bylo mo¾né, jsme klepali u dveøí našich sousedù. Potkávali jsme je èasto na chodbì i na veèeøi. Emigrovali z ruské republiky Gruzie. Jury byl chlap jako hora, velice pøíjemný a usmìvavý. Budil dojem takového nìjakého zachránce. Jinak si neumím vysvìtlit, proè jsme klepali zrovna u jeho dveøí. Mohli jsme se s naší pøíhodou pøece hned svìøit v kanceláøi. Úplnì jsem se zalykala, kdy¾ jsem mu èesko-rusky líèila naši noèní návštìvu. Vladimír pøitakával, proto¾e se na slovo nezmohl. Jury napjatì poslouchal, a aby nezklamal, kdy¾ vidìl tu dùvìru, ¾e on je ten, co má proti tomu nìco udìlat, vyskoèil a klepal u dveøí onoho noèního hosta. Èernoch otevøel a musel se vydìsit. Dvoumetrový Jury nad ním stál a asi pùsobil hrozivì tou svou velikostí a silou. Vydìšený mu¾ mezi dveømi mìl asi 150 centimetrù.
A byl moc hubený.
Nevím, proè jsme si na nìj s Vladimírem netroufli sami, ale asi proto, ¾e Juryj nám pøipadal mocnìjší. Ne¾ se malý mu¾ nadál, Juryj ho táhl za límec košile do kanceláøe. My s Vladimírem cupitali za nimi. Jury byl opravdu junák. Mu¾ se tøepotal napùl ve vzduchu a nic mu nepomohlo ani jeho „sorry“.
V kanceláøi se øešil pøípad „noci“. Chudák Kubánec vysvìtloval, ¾e si v noci, kdy¾ se vracel z noèního klubu, spletl dveøe od svého bytu. Byl pøekvapený zrovna jako my, kde se to ocitl. Klíèe úplnì pasovaly jak do jeho, tak i našeho bytu. Trapná situace se vyøešila. Potøásli jsme si všichni vzájemnì rukama a rozešli se.
V dalších dnech jsme mìli mo¾nost potkávat Kubánce èastìji. Pøi ka¾dé pøíle¾itosti nezapomnìl øíct slova omluvy. Pøipadala jsem si jako nejpodlejší rasistka, která z neznalosti podezøívá lidi jiné rasy.
* * * Pohostelový byt
Pùl roku jako by vítr odfoukl a my jsme po¾ádali o pohostelový byt. Vladimír získal novou práci, maloval reklamy na autobusy. Hosteloví zamìstnanci pro nás pøipravili speciální dodávkové auto, aby nás pøepravili. Co všechno se nám jen za pùl roku nahromadilo! U¾ by se nám to do ruksaku, s ním¾ jsme utíkali, nevešlo. Odvezli nás potom do ètvrti „North Ryde“ na „Hering road“. Mìli zde pøipravené dvì budovy pohostelových bytù pro emigranty. Jedna budova mìla šest bytù. Náš byt byl uprostøed.
Mìl kuchyòku, obývák a dva pokoje. Moc se nám líbil. Z obýváku bylo okno na balkonek a hrozný výhled na frekventovanou ulici, kde se to hem¾ilo projí¾dìjícími auty. Vzalo to pár probdìlých nocí, ne¾ jsme si na hluk zvykli a mohli jsme nerušenì spát.
A zase nás èekalo toté¾. Umístit dìti do školy a školky, zjistit, kam chodit na nákupy a tak dále. Od této chvíle zále¾elo jen na nás, jak se budeme stravovat. Škola byla ve stejné ulici, obchodní støedisko autobusem asi ètyøi zastávky, a tak všechno úplnì krásnì vycházelo. Navíc mezi bytovými domy byl pìkný park a prolézaèky, tak¾e skoro ka¾dý den si tam dìti mohly pohrát.