Jiný kraj, jiný mrav- øíkává se. A je to pravda. Kdy¾ jsem poslouchala vyprávìní Martina Starého, byla to pro mì taková zvláštní pohádka z „jiného svìta“. Ten rozhovor kdysi zaujal ètenáøe Naší rodiny, tøeba zaujme i vás.
Hvìzdy nad Sumatrou – Jak zachránit ohro¾ené ptáky
Pan Martin Starý je milovník a ochránce pøírody. Pøed nedávnem se vrátil ze Sumatry, kde se zapojil do projektu na záchranu sojkovce dvoubarevného, ptáka, jeho¾ jediným domovem jsou pøírodní lokality právì na tomto indonéském ostrovì.
„Sojkovec není jediný, komu hrozí na Sumatøe vyhubení,“ øíká. „Pro záchranu tamní pøírody není za pìt minut dvanáct, ale spíš za minutu dvanáct. Ale vzdávat se to nesmí.“
Proè právì tento pták stojí na pokraji vyhynutí?
V této oblasti není rozhodnì sám. Lidé tu nejsou zvyklí pøírodu šetøit, vùbec si neuvìdomují, co mohou svým nešetrným chováním zpùsobit. Sojkovci jsou závislí na prostøedí pralesa, a toho v poslední dobì rapidnì ubývá. Domorodci je promìòují v kávovníkové èi banánové plantá¾e, rozsáhlé plochy jsou káceny a vyu¾ívány k pìstování palmy olejné, její¾ vzrostlá kultura nièí druhovou rozmanitost rostlin i ¾ivoèichù.
Druhým dùvodem je zdejší tradice ptáènictví a chovu ptákù. Tak jako u nás zdobí okna muškáty, v sumatránských rodinách jsou to klece se zpìvnými ptáky. Prodávají se na trzích a pytláci èi pøekupníci si s jejich získáváním hlavu nelámou. Je to pro nì velmi výhodný obchod.
Je sojkovec nìèím výjimeèný?
Je oblíbený hlavnì proto, ¾e je to krásný, pomìrnì velký pták, který je navíc velmi uèenlivý a umí nádhernì zpívat. ®ije ve skupinách, a pokud se podaøí chytit jednoho, není obtí¾né dostat ani ty další. A tak v nìkterých lokalitách populace úplnì zanikne. Velká èást chycených ptákù uhyne - stresem, pøestanou pøijímat potravu, ale i fyzickým strádáním. Chytáni jsou na lep, tak¾e se jim vìtšinou odtrhne ocas, v malých klecích se utluèou.
Co s tím?
Pøed dvìma lety vznikla pøi ZOO v Medanu, co¾ je milionové mìsto na severu Sumatry, nadace ISCP (Indonesian species conservation program) na záchranu sojkovcù. Jejím cílem je zmapování populace, její prùzkum a pozorování. Dùle¾itým úkolem je chycené ptáky odkupovat, vymìòovat, nebo s pomocí správy národního parku èi policie zabavovat a vracet je do pøírody.
Øíkáte vymìòovat?
Je to takový jednoduchý nápad. Vzácní sojkovci (mimochodem, za posledních deset let klesl jejich poèet ve volné pøírodì na ètvrtinu) by mohli být vymìòováni za stejnì krásnì zpívající a zároveò nikoli ohro¾ené kanáry. Je v¾dy lepší se po dobrém s domorodci domluvit. Dalším velmi dùle¾itým úkolem projektu je ekologická výchova místních obyvatel.
Pøesvìdèit je, aby nechali ptáky ¾ít ve volné pøírodì, aby nenièili pralesy, které jsou jejich pøirozeným prostøedím, aby neodhazovali odpadky, kde je napadne. Nadìje je v mladých Sumatráncích, kteøí se sna¾í o propagaci šetrného sou¾ití s pøírodou mezi staršími domorodci.
A jak jste se k projektu dostal vy?
Mùj kamarád ¾il a pracoval v Jakartì a tady se seznámil s lidmi ze ZOO v Medanu, se kterými nadaci zalo¾il. Pomohl pak i s propagací u nás, v Èesku se pøipojila ZOO Liberec, ale i dalších nìkolik evropských zoologických zahrad, napø. v anglickém Chesteru. Sehnali peníze, zaèali s budováním základny. Kamarád jako doktorand na Vysoké škole zemìdìlské v oboru chov exotického zvíøectva dal dohromady partu studentù, kteøí vyjeli na Sumatru pomáhat.
Nabídl jsem své ruce k dílu, pøipojil jsem se k nim. Je to smysluplná èinnost a potøeboval jsem si odpoèinout- hlavnì psychicky. Zaèali jsme stavìt úplnì od základù, v místech, kde ještì pár mìsícù pøed naším pøíjezdem byla jen tráva, køoví, pustina…
Co se vám za tìch pár týdnù podaøilo?
Vybudovali jsme zázemí – dùm na spaní a vaøení, uèebnu na výuku angliètiny a ekologie, záchod, umývárnu nádobí, postavili jsme první dvì voliéry.
Do nich umístíme získané ptáky, tady po vyléèení vytvoøí nové rodinné skupiny a poté budou vypouštìni zpìt do volné pøírody. Pokud bude projekt úspìšný, poèítá se s jeho rozšíøením na záchranu dalších ohro¾ených druhù ptákù. Základna by mohla v budoucnu slou¾it i studentùm jiných pøírodovìdných škol pøi rùzných výzkumech.
Jak se k vám chovali místní obyvatelé?
Na Sumatøe jsou lidé velmi pøátelští, skoro úsmìvné bylo, jak byli udiveni naším pracovním nasazením. Oni sami se do práce pøíliš nehrnou, pracují jen tak, aby mìli co jíst, kde bydlet, aby jim nepršelo na hlavu – tak dvì hodiny dennì. Nejradìji si chodí povídat. Kouøí, vyprávìjí, ¾ádné starosti si nepøipouštìjí. Naše evropská honba za penìzi, kariérou, neustálý nedostatek èasu – to je jim naprosto cizí. Nejsou ochotni døít se, hromadit mamon. Všechno dìlají tak, aby to vyhovìlo v daný okam¾ik, aby to dalo co nejménì námahy.
Obèas nás vlastnì i trochu zdr¾ovali. Pøicházeli si popovídat, posedìt k ohni, my jsme potøebovali pracovat. Proto¾e tam nebyla elektøina, svítili jsme veèer pomocí benzínového generátoru a vyu¾ívali jsme toho i k práci s elektrickými nástroji. Zajímavá pro nás byla jejich „mobilománie“. Naši sousedé, kteøí nemají elektøinu, vlastní nejmodernìjší dotykové mobily, které si k nám chodili jednou za tøi dny nabíjet.
Èím je Sumatra krásná?
Víte, jak nádhernì, jak ú¾asnì svítí hvìzdy nad Sumatrou? Není tam témìø ¾ádné osvìtlení, které by rušilo noèní nebe, hvìzdy jsou krásnì jasné. Kdy¾ jsme veèer nemakali a zrovna nepršelo, lehli jsme si na deku a dívali se vzhùru. Nezapomenutelný byl pro mne výstup na sopku, nebo tøeba koupání v øíèce, do ní¾ vtékaly vaøící sirné prameny, vyvìrající pár metrù odtud. V ka¾dém místì mìla voda jinou teplotu- mohli jsme se koupat v teplé, studené, vla¾né- podle chuti.
Navštívili jsme i blízký pøírodní park Gurung Leuser, jeden z nejvìtších národních parkù na svìtì. Je posledním útoèištìm témìø vyhynulých a døíve zcela bì¾ných sumaterských tygrù, nosoro¾cù, orangutanù. Velkým zá¾itkem byly azurovì modré vodopády, padesát metrù vysoké, kde voda s hukotem padala ze skal. Šlo se k nim tøi hodiny pralesem. Uchvácenì hledíte na tu pøírodní scenérii, pak se podíváte pod nohy – a stojíte v odpadcích, které tu zbyly po pikniku pøed vámi. Nikde ¾ádný odpadkový koš, nikde snaha udr¾et pøírodu v poøádku. Dojmù mám plno, nádherných i smutných- to kdy¾ jsem si uvìdomil tu zkázu kolem sebe… Vìtšina místních si ji nepøipouští, nechápou, ¾e kdy¾ velmi rychle nezmìní své chování, tu nádheru kolem sebe definitivnì znièí.
Jaký mají Indonézané vztah ke zvíøatùm?
To byl další chmurný zá¾itek, který jsem nemohl vydýchat. Jejich ZOO by u nás byla ihned zavøena pro týrání zvíøat, podmínky jsou tam hrozné. Ve volné pøírodì jsou nebezpeèím desítky toulavých psù, mnozí konèí v restauracích jako tradièní pochoutka, ale ani ti, kteøí mají své majitele, nemají na rù¾ích ustláno. Nikdo je nepohladí, nenakrmí, nestará se o nì. Vyu¾íváni jsou pouze jako pomocníci pøi lovu.
Co jste si ze Sumatry pøivezl?
Vlastnoruènì nasbíraná semínka kvìtin, ovoce, palem, kamínky na památku. Dìvèata si vìtšinou kupovala tzv. sarongy – sešité pruhy látek, které mohou být sukní, šátkem, dekou. Kluci hlavnì pletené rákosové klobouky. Pøivezl jsem si ale spoustu zá¾itkù.
Víte, chtìl bych se na Sumatru za rok, za dva ještì jednou podívat. Jak si vede naše základna, jak se daøí projekt uskuteèòovat. A do té doby chci pomoci odtud, z domova. Propagací- máme v plánu prodávat trièka s emblémem nadace, hledáním sponzorù, dárcù.
Na co jste se tìšil domù?
Kdy¾ je èlovìk v daleké cizinì, zaène si vá¾it toho, co má doma. Vím, zní to jako fráze, ale je to pravda. Nejvíc jsem se tìšil na rohlík a na to, ¾e kdy¾ cvaknu vypínaèem, rozsvítí se svìtlo…
Eva Procházková
Foto: autorka a archiv Martina Starého
.gif)