Vyprávìní o tom, jak jsem si znovu vydobyl svobodu
U¾ jste nìkdy letìli letadlem? Ne? Jestli jste jezevèíkem, tak to snad ani nezkoušejte! ®e se k nìèemu schyluje, to jsem poznal u¾ podle chování mojí panièky. To se nejdøív vynesl ze sklepa velký kufr a pak do nìj pán nìco ukládal, aby to vzápìtí panièka zase s láteøením vyhazovala, a to jen proto, aby tam mohlo pøijít nìco jiného, stejnì zbyteèného jako to první.
Sledoval jsem to se zájmem nejdøív ze svého køesla, které mám rád, proto¾e tak vidím na všechno pìknì z té správné výšky. Brzy jsem se ale odplí¾il pod stùl, rychle mi toti¾ došlo, ¾e pøijde øada i na Ferdu. To jako na mì.
A pøišla! Ze všeho nejdøív mì zmìøili, to ještì šlo, za svých 67 cm se rozhodnì stydìt nemusím, a pak mì šoupli na váhu. To mohlo znamenat jenom jedno: Dietu! Vzpìèoval jsem se, co mi síly staèily, ale panièka kupodivu prohlásila, ¾e jsem v normì. Nezapírám, ¾e se mi ulevilo. Ten pøísnì øízený pøíjem pokrmù coby hlavní èást léèebného, rozumìj redukèního procesu, který po vá¾ení obyèejnì následuje, toti¾ absolutnì nesnáším. To hlavní ale teprve pøišlo.
Zverex neboli Zoo mám za normálních okolností velmi rád, proto¾e se tam dá ledasco dobrého oblíznout. A kdy¾ ne hned, tak doma po nákupu. Tedy - za normálních okolností! No ale øeknìte sami – co je na vybírání pøepravky normálního?
Vyzkoušeli jsme jich nìkolik. Poøádnì jsem se poka¾dé natáh, aby pochopili, ¾e nejsem ¾ádná mròavá èivava, která se vejde tøeba do èepice. Rozmìry dané letovým øádem mluvily jasnì: 49 x 34,5 x 23 cm. Strkali mì dovnitø po zadku i po hlavì, do jedné tašky jsem se nevešel ani stoèený a v další se dusil.
„Vy ale máte dlouhého psa!“ poznamenala vysílenì prodavaèka. No to bych øek, usmál jsem se pod fousy, jen¾e radovat se pøedèasnì, to nemá ani jezevèík, a tak jsem nakonec dostal novou cestovní tašku! Tak tomu øíkají oni, ale je to prachsprostá klec!
Urazil jsem se, jak jinak, a kdo mì trochu zná, tak ví, ¾e tohle já umím! To bylo samé Ferdo sem, Ferdo tam - a Ferda nic! Odprošovali mì kuøecími prsíèky s kù¾ièkou, to nebylo špatné, ale co naplat, taška dál výhrù¾nì trùnila v rohu pokoje. Nejdøív mì na ni zvykali po dobrém. Vábili mì dovnitø všelijakými návnadami, jako je mùj opelichaný plyšák, a nakonec i dùmyslnìjšími nástrahami, kterým ani sebeapatiètìjší a k pokrmu zcela otupìlý jezevèík nemù¾e odolat. Tím já rozhodnì nejsem, a pøesto mì nenachytali. Jednak mi to prostì pálí a pak - copak panièka neøíká, ¾e mám krk na závity? Staèilo mi ho jen ještì o kus vytoèit a povytáhnout a u¾ jsem couval i s lákavou pochoutkou do bezpeèí. Zkrátka a dobøe, dovnitø mì nedostali. Nakonec to vzdali s tím, ¾e nìjak to dopadne!
Ve dnu De jsem byl psychicky poøádnì vystresovaný, a kdo by nebyl? Jako kabinové zavazadlo smí spolu s pány cestovat kromì psa u¾ jen koèka, králík nebo èinèila, a to jsem oèividnì nebyl, pøesto si mì letuška u odbavovací pøepá¾ky dlouho kysele prohlí¾ela, pomìøovala mì i tašku a nakonec velkoryse usoudila, ¾e to by šlo. „To“ mì tedy poøádnì na¾havilo!
Bezpeènostní kontrola byla jiného názoru, jen co mùj obojek spustil alarm. Tak nebezpeèný pøedmìt musel být ovšem ihned odstranìn a podroben rentgenu. Byl jsem volný a vystartoval! Paní ovšem vydìšenì za mnou, v¾dy» co kdybych se v tom zmatku ztratil? To se ovšem vùbec, ale ani trochu nelíbilo ochrance. Bìhal jsem mezi nimi a staral se o zábavu, detekèní rám výstra¾nì jeèel a pán se potýkal s bezpeèáky, kteøí ho bez pardonu identifikovali jako osobu ošemetnou a veskrze podezøelou. Zdálo se, ¾e na legrace není nikdo naladìný, ale kdybych chtìl a kdyby mi pánù nebylo líto, moh jsem všechny ještì poøádnì prohnat.
Koneènì jsme se všichni bezpeènì octli v tranzitním prostoru, do kterého se u¾ nikdo bez letenky nedostane. Otevøela se odletová brána a mnì bylo jasné, ¾e teï u¾ jde skuteènì do tuhého.
Lidé jsou rùzní. Nìkteøí, jak dostanou èepici nebo dokonce uniformu, mù¾ou samou dùle¾itostí prasknout. Ten v odletové bránì patøil mezi nì. Ještì cestou k letadlu za námi pokøikoval, ¾e pes je zavazadlo a jako takové musí... prostì musí...! A tak mì strèili do klece - a bylo to! To udìlali mnì, právoplatnému èlenovi smeèky! Mnì, kterému samozøejmì a bez váhání pøenechávali své místo v posteli, no chápete to? Vykonavateli tak krutého hrubého, fyzického i psychického násilí, byli moji páneèkové, a to bolelo nejvíc. To jsem mìl cestovat jako ten poslední nýmand v tak stísnìném prostoru a k tomu na zemi pod sedadlem? Motory øvaly a mnì se zdálo, ¾e všechno ka¾dou chvíli vyletí do povìtøí. Co budu zapírat, strach jsem mìl, ale pøece jsem nemoh jen tak neèinnì èekat? Copak nepatøí svoboda pohybu k základním pilíøùm práv a svobod?
Dal jsem se do práce. Dostat z otvoru jištìného dvojím zipem a bezpeènostní petlicí hlavu, bylo to nejt쾚í, ale pak u¾ to šlo. Ne¾ jsme doletìli, tu klec jsem rozkousal na cimprcampr a kdy¾ jsme pøistáli v Praze, vyšel jsem ven po svých, tedy pøesnìji v náruèí mé milované panièky, u¾ jako svobodný a hrdý obyvatel planety Zemì.
U¾ jste nìkdy letìli letadlem? Ne? Jestli jste jezevèíkem, tak to snad ani nezkoušejte! ®e se k nìèemu schyluje, to jsem poznal u¾ podle chování mojí panièky. To se nejdøív vynesl ze sklepa velký kufr a pak do nìj pán nìco ukládal, aby to vzápìtí panièka zase s láteøením vyhazovala, a to jen proto, aby tam mohlo pøijít nìco jiného, stejnì zbyteèného jako to první.