SeniorTip

Irácká tragedie

(Doslov k sérii příběhů)

Malá řada zážitků a příběhů z Iráku skončila. Ne, že by nebylo už o čem psát, zejména o mnoha historických a nesčetných památkách a zajímavostech, to jistě ano, ale to nebylo jeho účelem. Přesto chci ale na konec přidat pár slov k osudu této země a jejího nešťastného lidu.

Mám na mysli současný stav po více než sedmi letech od pádu Hussainovy vlády. Zpočátku, v prvních dnech a týdnech poté se zdálo, že si konečně oddechnou ti, které jeho režim likvidoval, věznil, mučil, zabíjel, či násilně vyhnal z jejich rodné země. Že si založí stát na základě spravedlivých zákonů a zásad rovnosti, svobody a tolerance ke všem etnickým složkám občanů a jejich náboženského vyznání.

Viděli jsme v televizních reportážích světa s nadšením porážené diktátorovy obří sochy a ničení připomínek patolízalského a servilního velebení jeho osoby. Ale také nevěřícně hleděli na drancování jeho paláců a ničení toho, co mělo zůstat k užitku nového státu a jeho lidu. Snad by se to dalo do jisté míry přičítat jen revoluční náladě a nenávisti lidí. Jakési pomstě, nebo sebeodškodnění za léta útisku.

Takto už se ovšem nedá omluvit vykradení bagdádského národního muzea, odkud zmizely tisíce neocenitelných artefaktů, a poničení toho, co už nebylo možno odnést. Byla to opravdu unikátní sbírka historických důkazů o lidech žijících na tomto území už po tisíce let. Měl jsem to štěstí, že jsme je navštívili několikrát a vždy žasli a skláněli se nad jejich duchem a uměním. To byly ale jen jedny z těch prvních negativních jevů, ostatní pak následovaly téměř vzápětí.

Předně se nevzdali příslušníci Republikánské gardy, elitní složky armády i dobrovolníků oddaných straně a Saddámovi. Zpočátku, než se zorganizovali, byl klid ale už zakrátko začaly desítky přepadů amerických objektů, úřadů a dalších cílů nového státu, převážně sebevražednými atentátníky. Došlo sice k volbám, ale s útoky na volební místnosti, k atentátům při náboru do policejního sboru a nové armády a nakonec i k útokům na civilní cíle.

Americká armáda zemi dávno opustila, ale vraždí se dál. Teď už je to občanská, či náboženská válka, kdy proti sobě stojí menšina sunitů proti většině šíitské sekce islámu, podporovaná evidentně z Iránu. A ovšemže došlo nedávno i na krvavý útok na jeden z mála křesťanských kostelů, stojící jen několik set metrů od „našeho“ tehdejšího domu.

Takže z krutého deště velké války se irácký národ octl pod okapem války občanské, zákeřnější a o to horší, že se mezi sebou zabíjejí jeho vlastní lidé. A jestliže americká okupace trvala tolik dlouhých let, jak dlouho asi potrvá toto hrůzné martyrium, kdy si nikdo není jist, zda se z nákupu na tržišti, ze zaměstnání, či ze školy vrátí domů živ a zdráv.

Za těch pár let jsem poznal jak Araby, tak i Kurdy, oba hrdé a statečné národy, měl jsem je rád a věřím v jejich světlou a šťastnější budoucnost. A doufám, že brzy uznají, že je nejvyšší čas, aby konečně odložili zbraně, přestalo zabíjení muslima muslimem a dohodli se, jak chtějí žít. A ať se rozhodnou jakkoli, přeji jim, aby to bylo ve prospěch míru a úcty jednoho k druhému a v duchu Svatého Koránu.

Luděk Ťopka

* * *

Datum	Jméno	Téma
19.09. 22:37	Luděk
18.09. 22:17	Ivo
16.09. 15:08	ferbl
16.09. 11:32	Von

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás