Bye, bye, Baghdad! Toto je pøedposlední èást øady historek z Iráku a je vzpomínkou na vzrušené poslední týdny pøed ukonèením mého témìø pìtiletého ¾ivota v té zemi a na okolnosti, za nich¾ jsem ji opouštìl.
Jak jsem se zmínil v úvodním èlánku „Irák málem mùj osud“, byly terénní práce v Západní poušti ukonèeny a mapy a další dokumentace byly zpracovávány v Praze. Tím také konèila moje úloha a mìl jsem se vracet domù i já s man¾elkou. Proto¾e ta ale musela stihnout nástup do školy 1. záøí, mìla let zajištìn u Iraqi Airways na 15. srpna 1980.
Pøipravili jsme tedy všechny své osobní vìci do tøí beden, které odvezla rakouská spedièní firma Trans Alpine do svého skladu, odkud mìly být o ètyøi dny pozdìji odeslány do Prahy. Druhý den Lenka odletìla domù a já mìl zùstat ještì dva týdny. Irácký ministr toti¾ pozval pøedsedu Èeského geologického úøadu, øeditele pra¾ského Geologického ústavu a øeditele naší spoleènosti s vedoucími pracovníky projektu k oficiálnímu uzávìru prùzkumné èinnosti.
Spolu s obchodním oddìlením našeho velvyslanectví jsem zajistil odpovídající ubytování pro oba øeditele a pøedsedu Úøadu (ten mìl tehdy postavení ministra) a pøipravil ètyødenní program s návštìvou místních zajímavostí.
Ne¾ budu pokraèovat, musím pøipomenout dobu pár týdnù pøedtím. Mezi Irákem a jeho sousedem Íránem ji¾ delší dobu panovalo napìtí, ¾ivené hlavnì vládou prezidenta Saddama Hussaina. Jeho cílem bylo získání nìkterých naftových území a ovládnutí toku Shat el Arab, zajištìní poloostrova Fao a tøí malých ostrovù v Zálivu. Nechybìly ani dùvody nábo¾enské, hlavnì pak nepomìr poètu Šíitù a Sinnitù v zemi.
Ze strany Íránu pak k tomu pøispìlo i neustálé podnìcování Kurdù na severu proti vládì v Bagdádu. Na hranicích mezi obìma státy docházelo èasto k incidentùm, hlavnì k sabotá¾ním akcím iráckých diverzantù na íránském ropovodu a k pøestøelkám. Zkrátka a dobøe, ozbrojený støet byl na spadnutí a já byl rád, ¾e moje Lenka u¾ bude v bezpeèné Praze. Pak u¾ jsem jen èekal a tìšil se, a¾ to bude všechno za mnou a odletím domù i já.
V den, èi lépe noc (ve 4,00 hod.) pøíletu delegace z Prahy vše probìhlo hladce. Šéfové si po tom letu trochu odpoèinuli, v 10,00 hod. byla na velvyslanectví malá porada a v poledne obìd u obchodního rady. Odpoledne panstvo znovu zalehlo a já také. Po dvou hodinách jsem se pøivedl opìt k ¾ivotu sprchou a usedl k TV zprávám. A hned po té první mi vstala na zádech všechna srst: „Dnes, poèínaje 12. hodinou byl nad celým územím Irácké Jamhurie uzavøen vzdušný prostor a všechna cizí letadla ho ji¾ opustila!“ a byl jsem zvìdav, jak se všechno teï vyvrbí, jak se delegace vrátí domù a do jaké míry je situace vá¾ná i pro nás.
Na veèeøi s ministrem jsme byli pozváni do jednoho typického arabského podniku v bankovní ètvrti pøi Al Rashid Street na 19 hodin a hosty jsme mìli vyzvednout v hotelu v 18,30. Byli jsme tam pøesnì, páni nasedli a odrazili jsme s rozsvícenými reflektory. Jen¾e policisté na nás divoce mávali rukama s posunky, které jsem hned nepochopil.Vezl jsem „jen“ generálního øeditele našeho podniku a vedoucího projektu Dr. Budaye, tak¾e jsem si dovolil zastavit a poptat se strá¾níka, oè jde, a dostalo se mi vzrušeného pøíkazu zhasnout svìtla, proto¾e zaèala válka a je nebezpeèí leteckých útokù. Pøirozenì jsem poslechl, ale musel jsem se pøitom usmát, proto¾e na obloze záøil mìsíc v úplòku na celé kolo.
Dojeli jsme bez problému na místo pozvání a opulentní hostina mohla zaèít. Jídlo i pití bylo opravdu na úrovni, jen hlavnímu tématu, právì úspìšnì dokonèenému geologickému projektu, byla vìnována toliko slabá pùlhodinka. Dál u¾ ho souèasná situace úplnì zmìnila a nemluvilo se o nièem jiném, ne¾ o válce.
Pøekvapilo mne, ¾e ze strany našich hostitelù nezaznìly obavy o ¾ivoty lidí, èi z potenciálních hmotných škod, ale spíše jakési nadšení, jak z toho vyjde Irák vítìznì a naplní se jeho poslání stát se vedoucí silou v arabském svìtì. A¾ mne z toho zamrazilo, jak ti lidé netušili, co válka znamená. Nikdy na svém území ¾ádnou neza¾ili a navíc si byli jisti silou své skuteènì mohutné armády, vedené geniálním Saddámem. Celý veèer ale skonèil døív, ne¾ se asi èekalo, proto¾e státní rozhlas pøinesl další zprávy a pan ministr ten pøátelský veèer s omluvou ukonèil.
Celá naše spoleènost ještì chvíli posedìla v hotelu a po rozboru situace a závìreèném „šláftruòku“ jsme se my ostatní rozjeli do svých domù. Já jsem ještì stihl noèní zprávy státní televize a pak zapadl spokojenì do svého prázdného lo¾e. Proto¾e po odjezdu našich hostù domù u¾ nebude ¾ádný dùvod zdr¾ovat se v Bagdádu déle, tìšil jsem se, jak odtud vypadnu také a to døíve, ne¾ se ta válka opravdu nìjak projeví. Jen¾e èlovìk míní, ale…
Druhý den, kolem šesté hodiny ráno, mne a celé mìsto probudil ohlušující hømot íránských bitevníkù Mirage letících v padesátimetrové výšce nad domy. Na modré obloze se køi¾ovaly dráhy raket zemì-vzduch a ze všech stran znìl nepochopitelný rachot z kulometù a samopalù, aèkoliv letadla u¾ byla dávno mimo dostøel. Asi to byl projev „bojové stateènosti“ a hlavnì pøíle¾itosti si koneènì vystøelit. Jenom mne napadlo, zda si støelci uvìdomují, ¾e støely, které nezasáhly cíl, musí také nìkde spadnout s témìø stejnou energií jako pøi výstøelu a trefit místo nepøítele nìjakého bagdáïana (také se tak na mnoha místech stalo a jedním posti¾eným byl i jeden slovenský krajan, kterému zpùsobila spadlá kulka lehké zranìní na noze).
Pozdìji jsem se v Baghdad Observeru doèetl, ¾e „…neúspìšný útok na vojenský objekt v ji¾ní èásti mìsta byl odra¾en, ani¾ se nepøíteli podaøilo cíle jakkoliv poškodit a naopak ztratil tøi své stroje.“ Nu nevím, ale nad mým domem jich pøeletìlo pìt a pìt se jich také po deseti minutách stejnou cestou vracelo. A z jihu slabý vìtøík hnal nad mìsto celé dopoledne oblaka èerného, naftou páchnoucího dýmu. Jen¾e mne mùj soused, vysoký oficír irácké policie, pouèil, ¾e je to kouø ze sestøelených letadel.
Tento první hlasitý projev války samozøejmì vzbudil témìø paniku a všichni cizinci tou¾ili ihned a okam¾itì ze zemì zmizet, jen¾e nebylo zatím jak. Letecký provoz neexistoval a nejbli¾ší letištì byla a¾ v 900 kilometrù vzdáleném jordánském Ammánu, nebo o nìco blí¾e v Damašku v Syrii. Naše ambasáda spolu s obchodním oddìlením zorganizovaly evakuaci ¾en a dìtí najatými autobusy pøes pouš» do obou tìchto státù. A to vèas, proto¾e o dva dny pozdìji nebyl u¾ v Bagdádu jediný volný autobus.
Prvním z nich odjeli naši hosté a první skupina ¾en a dìtí. Ostatní rodiny následovaly dalšími dvìma autobusy a všichni mu¾i museli pro pøípad potøeby ze strany zastupitelského úøadu a¾ do odvolání zùstat. Byl jsem tomu zatím docela rád, proto¾e jsem mezitím zjistil, ¾e zástupci speditérské firmy Trans Alpine opustili Bagdád hned první den a naše zásilka le¾ela na chodbì pøed jejich kanceláøí, nikým nehlídána, tak¾e jsem ji musel co nejdøíve odeslat jinak.
Následovalo ještì nìkolik náletù a hned ten druhý mohl být pro mne osudný. Kdy¾ jsem ráno právì pøicházel ke kanceláøi, pøiletìla další skupina íránských letadel a pøivítaly je opìt rakety a divoká støelba ze samopalù pánubohu do oken. Vyskoèil jsem z vozu a, maje na mysli déš» støel z kalašnikovù, bì¾el pøikrèen k domu. A právì v té chvíli jsem uslyšel ten podivný bruèivý zvuk a do koruny datlové palmy, rostoucí vedle vstupních vrat, tak tøi kroky ode mne, dopadla èást protivzdušné rakety a u»ala z ní u samého kmene jako ruka tlusté øapíky nìkolika listù.
Vpadl jsem do kanceláøe a dìkoval Bohu za ty darované dva metry. Udìlalo to na mne znaèný dojem, proto¾e nebýt jich, mohla být ta rachejtle pro mne osudná. A tak, kdy¾ jsem psal první z tìchto iráckých pøíbìhù, pøimìla mne ta neblahá vzpomínka vlo¾it ji do jeho názvu. Naštìstí mi zbývala u¾ jen jedna úloha, vyexpedovat naše bedny z Bagdádu.
Podaøilo se mi najít jiného speditéra, spoleènost Levant Express Company, ale nebyla, bohu¾el, jiná mo¾nost dopravy ne¾ po ¾eleznici. Naštìstí byl k dispozici jediný nákladní vagon a k mému údivu nákladní ÈSD (!) a tedy také jediná mo¾nost pøepravy. Bùh suï, kde se tu vzal. Byl to ubohý, dvounápravový vagon s dìravou støechou i stìnami a vrstvou speèeného ovèího hnoje na podlaze. Kdy¾ jsem toho ubo¾áka vidìl a pøedstavil si, ¾e jeho cesta povede pøes Turecko, Bulharsko a ještì pìt set kilometrù po našem území, v duchu jsem se s nákladem louèil a to tím smutnìji, ¾e obsahoval i dárky pøipravené k Vánocùm. Naštìstí se pøepravce perfektnì postaral o zabezpeèení proti vlhku, vagon vybavil zámkem a dostateènì pojistil.
O nìkolik dní pozdìji jsem i já opouštìl mìsto, v nìm¾ jsem pro¾il témìø pìt let, a tak jsem se naposledy ohlédl a v duchu zvolal „Bye, bye, Baghdad, I really loved you!“, a po únavné dvanáctihodinové cestì dorazil do Ammánu a krátce nato u¾ linkou ÈSA koneènì odletìl domù.
A k mému štìstí s torsem rakety pøibyla ještì jedna radost. To kdy¾ jsem dva dny pøed Vánocemi pøevzal v nuselském celním skladu zásilku zcela neporušenou.
Toto je pøedposlední èást øady historek z Iráku a je vzpomínkou na vzrušené poslední týdny pøed ukonèením mého témìø pìtiletého ¾ivota v té zemi a na okolnosti, za nich¾ jsem ji opouštìl.
