SeniorTip

Neviditelní tuneláři

Krátce před odletem na poslední dovolenou si manželka připravovala do zavazadla i různé dárky, kterými chtěla doma potěšit rodinu. Přitom se ukázalo, že jejich převážná část byla skupenství textilního, a tedy povahy značně zlomyslné. Daly se sice slisovat příslušným tlakem na víko, ale obsah by po vybalení „vyzeral ako od ťavy sožuvaný“, jak se vyjádřil náš slovenský přítel.

Proto Lenka usoudila, že „je třeba koupit větší kufřík“, a vybrala si novinku firmy Samsonite, pevný a lehký skořepinový na kolečkách, a těšila se, že nebude přeplněný a odolá brutálnímu zacházení letištního personálu v Bagdádu i v Praze. On si vlastně ten zdrobnělý název nezasloužil, neboť měl rozměry menšího loďáku, ale nebyla v něm žádná tlačenice, a navíc se tím počet zavazadel snížil na pouhé tři kusy a ušetřila váha.

Tak jsme den před odletem to luxusní zavazadlo konečně úspěšně a šetrně naplnili. Byli jsme již po večeři, já seděl u televizoru a poslouchal zprávy, když si Lenka ještě chtěla mezi měkké textilie uložit indickou sošku bohyně Kálí z voňavého santalového dřeva. Koupila si ji hned po příletu od Peršana ve starém súku a pověsila do předsíně, kde těch několik let klidně visela, aniž se jí kdokoliv dotkl. Slyšel jsem ji odcházet a po pár vteřinách její zděšený výkřik.

Byl jsem u ní za tři vteřiny, rychlostí, která by jistě překonala Owensův, v té době pořád ještě platný světový rekord, a spatřil, jak nevěřícně zírá na dlaň pravé ruky s několika kousky prachu a tenké skořepiny ze sošky, jejíž zbytek ve formě pilin poprášil dlaždice podlahy.

„Podívej se, co se stalo! Jak je možné, že to dřevo takhle zteřelo?“ zírala na mne se slzami v očích „Vždyť je tu takové sucho, celá léta na ni nikdo ani nesáhl a já ji měla jako dárek pro Jiřinu!“.

Pohlédl jsem na zbytky toho artefaktu a pachatel mi byl hned jasný.

„Kdepak, Leničko, nic nezteřelo, je to dílo termitů-všekazů. Podívej se na ty chodbičky nalepené na stěnu, to jsou jejich tunely, protože nesnášejí světlo a jsou slepí. Sežerou dřevo tak důkladně a opatrně, že zanechají jen tenoučkou vrchní vrstvu, aby do nich neproniklo světlo. Napadený předmět tak budí dojem, že je celý, ovšem jen do doby, než se ho někdo dotkne, jak jsi to učinila právě teď ty.“

„Proboha, co to tu žije za tunelářské šmejdy. Už se opravdu těším, až odtud vypadneme, než něco sežere i nás, ale co já teď té Jiřině dám?!“

„Neboj,“ obejmu ji a těším, „letíš přece až zítra večer, takže tě ráno svezu do súku a tam si zase u Peršana něco vybereš, víš přece, co toho tam mají!“

Jak jsem slíbil, tak jsem učinil. Nakonec jsme tam pobyli skoro hodinu a koupili nejen podobnou sošku, ale pro tchýni stříbrný šálek na čaj s ebenem obloženým ouškem a pro jejího bratrance Jirku ještě jemenskou dýku s rukojetí z rohu nosorožce. Stálo mne to sice majlant, ale Lenku jsem před cestou potěšil a usušil jí slzičky.

Když jsme se po dovolené zase vrátili, zkontrolovala pozorně všechny dřevěné věci a našla jen jedinou další oběť všekazů, rámeček malého obrázku Zlaté mešity a ten patřil do inventáře pronajatého domu a neměl cenu ani hřebíčku, na němž visel.

Stejně ale na ten zážitek s indickou bohyní nezapomněla a doma pak ještě dlouho podezíravě kontrolovala všechny dřevěné předměty, které jsme si z Bagdádu dovezli, než se ujistila, že v nich žádní „tunelářští šmejdi“ nejsou. Ti se v naší zemi objevili až o skoro dvacet let později a nesežrali jen dřevo.

Luděk Ťopka

* * *
Zobrazit všechny články autora

	Datum	Jméno	Téma
	05.09. 08:29	ferbl

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás