Jako v èlánku o výjimeèných iráckých øemeslech èi zamìstnáních stojí za zmínku také další, zejména pro cizince velice nepochopitelný jev, toti¾ pøezamìstnanost, jakýsi protiklad k „metle kapitalistických re¾imù“, nezamìstnanosti. Sice jsme nìco podobného tehdy znali v daleko menší formì i u nás, ale tady to nabylo nebývalých rozmìrù.
Je¾to v té dobì vládla v Iráku strana BAAS, jakási obdoba naší „lidové demokracie“ (huh, ten pleonasmus), odstranila ten neblahý pojem uneploymentu ze svého politického programu. Pøi tehdejší úrovni vzdìlání lidu byla tato hrozba zcela reálná, a tak re¾im, pøi svém bohatství z nafty, prostì a jednoduše nabral do státních a komunálních úøadù tolik lidí, kolik v nich bylo místa pro stùl a ¾idli.
To se ovšem projevilo tak, ¾e tam, kde by staèil jeden úøedník, sedìli dva, ba i tøi. Zajisté záslu¾ný èin, øeknete si! Daleko lepší, ne¾ vyplácet lidem podporu, ani¾ by pro ni hnuli prstem. Jen¾e oni tím prstem pøíliš nehýbali, a kdy¾, tak jen opravdu zvolna, tak¾e to mìlo podobný efekt jako nezamìstnanost, toti¾ potí¾e, a to hlavnì pro cizince.
Pøijde-li napøíklad nìco projednat a potøebuje vìdìt, kdo je k tomu v dané instituci kompetentní, obrátí se zpravidla na první osobu v øadì stolù. Oslovený pravdìpodobnì neøekne ani slovo a kývnutím hlavy ho pošle stùl dál. Tam se scénka opakuje a má-li štìstí, najde neš»astník koneènì osobu, která rozumìla jeho anglické otázce. Potkalo-li ho dokonce štìstí dvojnásobné, je mu zdvi¾eným palcem pokynuto, aby vyhledal pana Ahmeda o poschodí výše.
Se zdvoøilým úsmìvem a díkem „šukren“ na rtech tam vystoupá a zjistí, ¾e všechny dveøe na dlouhé chodbì jsou sice oznaèeny jmény, leè písmem arabským (v zájmu spravedlnosti dlu¾no ale podotknout, ¾e na vyšších místech a ministerstvech jsou uvedena také latinkou). Naštìstí se na chodbách všech úøadù nachází koutek, kde sedí „èajd¾í“, mu¾, který roznáší zamìstnancùm èaj, nebo kávu. Ten obyèejnì vládne dostateènou znalostí angliètiny, aby pochopil, koho hledáte, a kdy¾ mu to øeknete, tak vám polo¾í otázku „which Mr. Ahmed do you want to speak to? („S kterým panem Ahmedem chcete hovoøit?“) a je v koncích, netuše, ¾e v arbském svìtì je Ahmedù, jak kdy¾ naseje, snad stotisíckrát víc, ne¾ u nás Novákù a v Anglii Smithù. Proto¾e to neví, vrátí se k onomu laskavému pánovi, který mu to poradil. Ten mu ochotnì prozradí, ¾e jmenovaný sedí v místnosti èíslo 7. I vrací se nahoru a pøemýšlí, proè asi tu informaci nedostal ji¾ prve. Takhle se ovšem ptá jen první dny, proto¾e záhy pozná, ¾e tak to prostì v tìchto zemích je a ¾e je tøeba s tím poèítat.
Smíøen s tou skuteèností, chystá se zaklepat na dveøe, ale èájd¾í mu to nedovolí, proto¾e „pan Ahmed se modlí“. Kdy¾ nakonec stane pøed ký¾eným vašnostou, doví se, ¾e dotyèný není této vìci kompetentní, je poslán na jiný úøad nebo ministerstvo a proces se opakuje. Pokud takový èlovìk na to nemá nervy, nebo má slabé srdce, hrozí mu, ¾e ho pošlou domù v cínové rakvi. Vydr¾í-li to ale a zvykne si, stane se proti tomu imunním a má nadìji, ¾e to pøe¾ije.
V té souvislosti si vzpomínám, jak jsem jednou slyšel jakousi sestru z bagdádské nemocnice, hezkou, asi pìtadvacetiletou Anglièanku, které kdy¾ se úøedník za pultem zeptal, jak dlouho u¾ v Iráku je, odpovìdìla: „Five years already, and still alive!“ („U¾ pìt let a poøád ještì ¾ivá!“)
Tato jedna vìta plnì vystihuje obtí¾e cizince v tehdejším Iráku a je pøípadným zakonèením této èásti. Pøesto se chci ještì zmínit o nìèem, na co jsme tehdy v naší zemi ¾ehrali, co ale v Iráku nabylo pøímo obludných rozmìrù, toti¾ o byrokracii, ale to je ji¾ téma na další kapitolu.
Jako v èlánku o výjimeèných iráckých øemeslech èi zamìstnáních stojí za zmínku také další, zejména pro cizince velice nepochopitelný jev, toti¾ pøezamìstnanost, jakýsi protiklad k „metle kapitalistických re¾imù“, nezamìstnanosti. Sice jsme nìco podobného tehdy znali v daleko menší formì i u nás, ale tady to nabylo nebývalých rozmìrù.