Irák, málem mùj osud (7)
Irácká neobvyklá zamìstnání
Na svìtì existuje jistì spousta øemesel, zamìstnání èi slu¾eb, o kterých nemáme ani tušení, nebo která u¾ upadla v zapomenutí. Kdopak napøíklad dnes ví, ¾e ještì za první republiky táhli krajem tak zvaní koèebráci, potulní prodavaèi drobných levných tretek, zpravidla z Balkánu, slovenští drotári, co tenkým mosazným drátem oplétali hlinìné kuchyòské nádobí, potulní sklenáøi, nosící tabulky skla v krosnách na zádech, nunváøi, co dìlali ze svinìk a kaneèkù pouhé vepøe a z býèkù volky, ko¾kaøi vykupující za haléøové èástky králièí, jehnìèí a kozleèí ko¾ky, a hadrníci, jak procházejíce vesnicemi, hluènì vyvolávali „Dráátúva», léétúva», óókna zasklíva»!“, nebo „Hadry, kosti, ku¾éé!
Jsou ale jinde i taková, která by u nás buï nenašla uplatnìní, nebo, aè s tým¾ cílem, jsou provádìna znaènì odlišnì a pak se èlovìk diví. V Bagdádu bylo (a jistì poøád je) takovou slu¾bou èištìní ucpaných odpadù, tedy nìco, co u nás vyøeší pøíslušná firma pomocí nìkolikametrové ocelové spirály za pár minut. Tam se ale pou¾ívá mnohem starší, jednodušší a levnìjší metoda a u¾ívá jí èistiè kanálù.
A jak si ji objednat? Snadno – to si jen den nebo dva poèkáte a¾ na ulici uslyšíte „hábabzbulá“ (nevím, zda je to správnì, ale tak nìjak mi to znìlo), vybìhnete pøed dùm a zavoláte: „Ya, azizi, taal ihna!“ 1) a ten gentleman v dlouhé dišdáše 2) a s tradièním strakatým šátkem kolem hlavy s potìšením poslechne, nechá si ukázat problém a vrhne se do práce.
Hned druhý den po nastìhování do domu jsem zjistil, ¾e voda z vany i z WC-mísy odtéká tak pomalu, ¾e ne¾ bych se doèkal úplného vyprázdnìní, mohl bych ranní toaletu provádìt jen ob den. Svìøil jsem se s tím problémem sousedovi, vysokému policejnímu dùstojníkovi, a ten hned druhý den zajistil výše uvedeným zpùsobem pomoc. Byl jsem toho svìdkem, a tak mohu tu operaci popsat.
Pan kanálpucr se opravdu objevil, soused ho zavolal, zadal mu úkol a s mými díky v zádech opustil scénu, která nemìla být nikterak lákavá. Zato chlapík se mìl se ochotnì k dílu. Odtáhl poklop ¾umpy, poklekl a jiných nástrojù nemaje, ponoøil svou hubenou pa¾i a¾ po rameno do odpadní roury a peèlivì vydrápal a po kouscích vytahal pøeká¾ku. Byl to chuchvalec papírù, vlasù, exkrementù a hem¾ících se švábù. Ti, co byli pøedtím pøicucnuti na stìnì jímky, prchali ve zmatku po šátrající pa¾i jako po mostì pøes jeho hlavu a ramena do bezpeèí.
S obdivem jsem musel uznat, ¾e je to chlapík neohro¾ený a stateèný, neb dokonèil dílo, ani¾ se nechal tím hejnem jakkoliv vyrušit. Nakonec po¾ádal o plastový kbelík, naplnil ho vodou z kohoutku na stìnì domu a hrnul se do domu propláchnout odpad v koupelnì, ani¾ si ten hnìdoèerný povlak umyl. To jsem mu u¾ ale svìøit nechtìl a radìji to pozdìji udìlal sám.
Teprve teï si v tom kýblu umyl ruce, utøel do podolku a po¾ádal o mzdu, pouhých dvou dinárù. Vyplatil jsem mu je rád a pøidal ještì dva, v uznání jeho vysoké odbornosti. Co¾ byla ovšem chyba, proto¾e od té doby u nás ještì dlouho dvakrát v týdnu zvonil s pøedstavou, ¾e ti nekulturní cizinci jistì zase brzy ucpou kanál, aby mu dali vydìlat.
*
Podobnou a nezbytnou slu¾bou, stejnou jako v Evropì, leè znaènì rozdílnì vykonávanou, je péèe o zahradu kolem najaté rezidence. Nezbytnou proto, ¾e jako všichni cizinci, zejména ti, kdo pracují v zemi na základì kontraktù s vládními organizacemi, mìli jsme i my za morální povinnost poskytnout práci nìjakému domorodci.
Obývajíce dùm se zahrádkou, tady nikoliv hotel nebo pouhý byt, bylo nám najmout si zahradníka. Tedy èlovìka, který se za zahradníka pova¾oval a na rozdíl od pøedcházejícího fachmana pou¾íval u¾ nástroj, t. j. cosi mezi srpem, maèetou, èi sekerkou. Jeho slu¾by spoèívaly v tom, ¾e dvakrát v týdnu pøišel zalít trávník, tedy zaplavit ho ze systému u¾itkové vody a¾ nevyènívalo jediné stéblo. Proto¾e z naší strany nikdy ¾ádné jiné pøání neslyšel, mìl dosti pohodlný d¾ob. Po pravdì ale musím dodat, ¾e ho nezamìstnával jen náš dùm, ale ¾e pracoval i pro øadu dalších zákazníkù, kteøí ho mo¾ná povìøovali i jinou èinností.
Jen jednou jsem mìl mo¾nost vidìt, k èemu s sebou nosil ten jediný nástroj (tráva se nesekala, proto¾e nikdy nevyrostla víc ne¾ do pìti šesti centimetrù). To kdy¾ majitel domu rozhodl porazit jeden ze schnoucích pomeranèovníkù. To tedy nepøišel zahradník do zahrady s motykou, s lopatou, aby vykopal rozmarýnu, èi køen, ba ani s pilkou, nýbr¾ toliko s tou svou srpo-maèeto-sekerou a pustil se do té soušky tak na loket vysoko od koøene, kde kmen mìl v prùmìru jen ètrnáct centimetrù, jak jsem pozdìji zjistil. Nel¾u, kdy¾ øíkám, ¾e mu to dílo trvalo déle ne¾ ètyøicet minut. Jistì, s pilkou by se mu to bylo podaøilo mnohem døív, ale jemu na èase nezále¾elo a ušetøil za nákup zubatého nástroje. Stejným zpùsobem zbavil kmen vìtví, srovnal z tìch trosek hromadu u vrat a druhý den odvezl jako topivo. Jen na místì èinu po nìm zùstal je¾atý paøízek velikosti zahradního trpaslíka, jaké kupují naši západní sousedé u Vietnamcù v chebské tr¾nici.
*
Další zajímavý obrázek se mi naskytl, kdy¾ jsem jednoho jarního rána pøijel k domu, kde jsem mìl kanceláø, a spatøil v korunì jedné z datlových palem stojících po stranách vjezdu chlapíka cosi tam kutícího. Nechtìl jsem na nìj èuèet, ani se zeptat, co tam dìlá, proto¾e jsem spìchal a ani nemìl dostateènou znalost jazyka. Teprve pozdìji mi George prozradil, ¾e to byl opylovaè datlových kvìtù.
Datlovník toti¾ vyroste buï jako prašníkový, zpravidla ze semene, nebo pestíkový, mno¾ený z prýtu pestíkového stromu. Pestíkových stromù se vysazuje omezený poèet, jen jeden na 20 a¾ 30 prašníkových a je tedy tøeba v dobì, kdy se poènou toulce pestíkových lat otvírat, co¾ dìje se poèátkem bøezna, kvìty umìle opylit, jinak by palma zùstala jalová. A to se provádí právì v korunì stromu tak, ¾e z prašníkového stromu se uøízne malá èást kvìtenství a vlo¾í se do rozevøeného toulce laty pestíkové nebo se nad ni zavìsí, aby se pyl vyprašoval na blizny. Tak se po opylení vyvíjejí z pestíkových kvìtù plody.
Tím se tehdy mnì, a teï i vám, dostalo vysvìtlení, kdo je opylovaè a komu tedy vdìèíme za sladké plody, kterých jsme tam spoøádali kila, co¾ ka¾dému doporuèuji. Nejen, ¾e jsou chutné, ale také zdravé a i jinak tìlu prospìšné.
*
Èlovìk, který se musí z jakéhokoliv dùvodu pohybovat ve vedru mìstských ulic a nemá èas, èi peníz k posezení ve stínu èajovny, vezme rád zavdìk i douškem prosté vody. Uslyší-li opakované volání „Moi, moi! Moi moi!“ 3) ví, ¾e neumøe ¾ízní. To osvì¾ující slovo prozpìvuje „sak´ka“, prodavaè vody, nosící ten ¾ivotadárný nápoj ulicemi v bohatì ozdobené desetilitrové nádobì zavìšené øemenem na rameni. Za pár filsù (1 fils = 1/100 ID) uhasí vyprahlý poutník muèivou ¾ízeò ze spoleèného ètvrtlitrového hrníèku, pøipoutaného øetízkem k té nádr¾i.
Nevím, jak ta voda chutná, proto¾e jsem této slu¾by nikdy nevyu¾il, ale v ka¾dém pøípadì mù¾e mít stejný úèinek, jako hlt koòaku ze soudku na krku bernardýna kdesi v Alpách. Pokud ovšem s tím douškem z hrníèku nespolkne zákazník i nìco navíc, co tam nechal jeho pøedchùdce.
*
Co zajisté v Evropì nespatøíte (nevím ovšem, zda ne u¾ na Balkánì), jsou moudøe se tváøící mu¾i sedící v iráckých mìstech, hlavnì ovšem v Bagdádu, pøed rùznými státními úøady za malými stolky, vybavenými zpravidla starou Underwoodkou, a trpìlivì èekají, jak pavouci v síti na zákazníky.
Jsou to veøejní písaøi, nezbytná pomoc a spása pro ty, kdo se nenauèili èíst a psát (nechci øíct pøímo analfabety – je to takový dehonestující výraz), nebo i pro cizince, kteøí nemají takové ®or¾íky, jak jsem mìl já. Pøevá¾nì jde ovšem o osoby staré, proto¾e souèasníci ji¾ toto základní vzdìlání mají.
Obyèejnì sedí pøed takovým úøadem písaøù víc, ale pøesto jsem byl èasto svìdkem, i mnohahlavých front. Zákazník pøistoupí ke stolku a pøedlo¾í písaøi svùj problém. Nastane dlouhé jednání a vysvìtlování, které postupnì graduje a za ¾ivého kibicování okolí dojde k dohodì, písaø naklepe na staøièkém stroji dopis, nebo vyplní ruènì formuláø, zákazník pøevezme dílo, zaplatí a pøed stolkem u¾ stojí další. Zdálo se mi to být docela výnosné, ale nepøíliš perspektivní zamìstnání – pokrok jde dál, i na Blízkém Východì.
*
Èasto, kdy¾ jsem vidìl na obrazech èi v knihách historické námoøní koráby, zejména ty velké váleèné s jejich mohutnými stì¾ni, vrtalo mi hlavou jak je ti staøí loïaøi vyrábìli. Jak mohli vytvoøit ty obøí stì¾nì vá¾ící jistì tuny, ráhna, klouny a tisíce fošen a trámù. A to a¾ do devatenáctého století bez páry, èi jiné mechanizace. Jistì¾e ne¾ v potu tváøe pilou a sekerou, ale jak? Porazit tìmi dvìma nástroji strom je, jak víme, pomìrnì snadné, ale pøetvoøit ho v nebetyèný, rovný a hladký sto¾ár? A rozøezat na trámy, fošny, prkna a prkýnka? Nemìl jsem tušení, jak to ti staøí tesaøi, sekerníci a loïaøi dokázali.
A¾ jednou, kdy¾ jsem na jedné ze svých krátkodobých pracovních cest na slané jezero u Abu Khasibu poblí¾ Basry projí¾dìl malou vesnicí, kde se vyrábìly menší celodøevìné lodì pro øíèní dopravu, uvidìl jsem to na vlastní oèi. Øidiè zastavil, aby si koupil èerstvou placku *) a já s kolegou jsme vystoupili z rozpáleného vozu protáhnout si tìla ve stínu palem, kdy¾ jsem spatøil nìco, co mne se rázem vrátilo o dva tisíce let zpátky.
Na jakési návsi, plácku tak dvacet na patnáct metrù, stálo lešení z palmových kmenù pospojované zkøí¾enými svlaky z hrubì otesaných hranolù, pøivázaných k základu silnými provazci z kokosových vláken a zajištìných ¾eleznými kramlemi. Nahoøe, asi dva a pùl metru nad zemí spoèívala platforma z nìkolik fošen, uprostøed s mezerou v ní¾ le¾el odkornìný, asi tøímetrový dubový kmen o prùmìru dobrých padesáti centimetrù, zajištìný proti pohybu po stranách nìkolika klíny a na druhém konci dùmyslnou smyèkou kokosového lana.
Nad tím kusem tvrdé kulatiny stál rozkroèen, jak mu to jen propocená dišdáša dovolovala, mu¾ s károvaným šátkem na hlavì **) a dole proti nìmu na prachem a pilinami pokryté zemi druhý. Oba dvoumetrovou pilou bøichatkou oddìlovali od toho kmeniska fošnu o tlouš»ce asi pìti centimetrù. Kdy¾ øez dosáhl k lešení, kmen i s pilou posunuli o nìco zpìt a¾ za pøíèné bøevno, znovu uklínovali a pokraèovali v øezání mezi podélnými trámy lešení. Nepøestavitelná døina a navíc pøi 40 stupních Celsia ve stínu!
Nevydr¾eli jsme to a sebìhli z cesty k tìm dvìma, co krájeli døevo stejnì jako otroci za Hamurabiho. Zastavili s oèividnou úlevou práci a prostøednictvím našeho øidièe Hašima jako tlumoèníka, se mi koneènì dostalo pouèení, jak se vyrábìly døevìné stavební prvky za biblických dob a oèividnì ještì i dnes a to nejen pro výše zmínìné koráby.
Oba mu¾i byli bratøi, èlenové velké rodiny èlunaøù a o tuto nejnamáhavìjší práci se dìlí ještì s dalším bratrem, otcem a dvìma švagry, jinak by zakázky nezvládli.
„Ze støední èásti tohoto kusu bude, effendi,***) pìt z dvaceti ¾eber ètrnáctimetrového èlunu“, tlumoèil Hašim, „a pár tenèích prken.“
Mne ale zajímalo, jak dlouho jim potrvá rozøezání toho kmene na po¾adované mno¾ství a kvalita fošen a tedy efektivita této døiny vzhledem k cenì koneèného díla. A odpovìï mne ohromila.
„Tøi hodiny, effendi. Støídají se po hodinì s další dvojicí, která mezitím vykonává jinou, lehèí práci.“
„A jak dlouho trvá stavba celého èlunu,“ ptám se.
Hašim drmolí mou otázku dobøe dvì minuty a další tøi trvá odpovìï. Nakonec se zapojí do hovoru i ten tøetí a diskutují spolu za èilé gestikulace, jakoby na nás a naše potem zbrocené tváøe a propocené košile zapomnìli. Vyu¾il jsem toho a prohlédl pilu s úctyhodnými zuby a pøi pøedstavì, ¾e bych tímhle nástrojem musel porcovat to tvrdé døevo za úèelem ¾ivobytí, bylo mi jasné, ¾e bych vypustil duši døív, ne¾ bych si vydìlal jediný dinár.
Kdy¾ jsme se koneènì dovìdìli, ¾e celá loï má být pøedána v hotové formì za pouhé ètyøi mìsíce, pokládal jsem to za takových okolností za nesmysl. Nicménì jsme ale projevili zdvoøilý obdiv, podìlili ty dva krabièkami Chesterfieldek a na naléhání mého témìø u¾ upeèeného kolegy s díky opustili toto starobylé pracovištì. Dodnes lituji, ¾e jsem u sebe nemìl svou Minoltu, tak¾e nezbývá, ne¾ pøipojit alespoò svou neumìlou kreslenou ukázku.
Touto poslední zmínkou o blízkovýchodních povoláních chci, mimo jiné, ukázat, jak se nìkde musí lidé ¾ivit. Zejména pøi pøedstavì, jak jsme my, v našich zemìpisných šíøkách a délkách zpohodlnìli a jak bychom bez mechanizaèních pomocníkù u¾ nebyli schopni vydìlat si na chléb svùj vezdejší.
1) „Hej, pøíteli, pojïte sem!“
2) bì¾ný odìv v arabských zemích, dlouhá „košile“ od krku a¾ na zem
3) „Voda, voda!“
*) tenký placatý nekvašený „chléb“ o prùmìru cca 50 cm, peèený na vnitøní stranì pùlkulovité klenby pece
**) károvaný šátek a na nìm polo¾ený stoèený èerný provazec
***) uctivìjší oslovení pane, asi jako kdysi u nás „vašnosti“
Ludìk «opka
* * *
