Irák, málem mùj osud (6)
O ¾enách v Iráku, muslimských zvycích a víøe vùbec
Mnohokrát se mì lidi ptali na zkušenosti ze ¾ivota mezi muslimy a na postavení ¾eny v této, pro nás dost exotické, spoleènosti a zejména na dnešní sporné názory na šátky na hlavách muslimek v našem evropském spoleèenství.
Na toto téma mohu poslou¾it, mimo obecnì známých vìcí, jen tím, co jsem se z nìkolika rozhovorù s muslimy, sice pøevá¾nì mu¾i, ale i dvìma ¾enami (jednou z nich Èeškou, provdanou za Iráèana) dovìdìl. Nemohu ovšem tvrdit, ¾e jsou zcela správné, èi odpovídající pøesnì Koránu, ale pouze relata refero, abych s pochlubil svou støedoškolskou latinou.
Tak¾e, Korán prý nenaøizuje pøímo plné zahalování ¾en, ale stanoví všeobecnì, ¾e lidé mají dodr¾ovat cudnost a pøi setkání s ¾enou cudnì klopit oèi. Nošení šátkù zakrývajících vlasy ¾en u¾ nenaøizuje vùbec. Dokonce prý ani Muhammadova man¾elka šátek nenosila.
Zahalování, a» èásteèné, èi totální jen s malým prou¾kem prùhledné látky a zakrývání vlasù je prý zalo¾eno hlavnì na rodových a kmenových tradicích. Nìkteré muslimské zemì, jsou v tomto smìru znaènì tolerantní a nechávají to na vùli ¾eny, èi její rodiny nebo man¾ela. Z mé zkušenosti to byl právì Irák, kde bylo na ulici mìsta vidìt jen málo, pøevá¾nì starších ¾en, v abájích a u¾ takøka vùbec úplnì zahalených, tedy vèetnì tváøe. Jinde, zejména v Íránu, Afghánistánu a Jemenu je to ale podmínkou ze zákona a nedodr¾ení se trestá. V nemocnicích muslimských zemí prý nesmí spatøit nahou pacientku ani lékaø-mu¾, toliko lékaøka. Neumím si ale pøedstavit, jak to funguje v praxi, kdy¾ mám trpkou osobní zkušenost s kvalitou bagdádských doktorù, nato¾ lékaøek.
Ne všechny zemì však byly tak pøísné a z tìch, které jsem osobnì poznal, mohu jmenovat Egypt, Nigérie, Lybii a právì Irák. Tato zemì byla vùbec znaènì benevolentní v mnoha smìrech. Napøíklad tam neexistoval zákaz prodeje alkoholu a v Bagdádu byla dvì místa, kam jste si mohli zajít dokonce i na draft beer, tedy èepované pivo. Nevím, zda jsou tam ještì, ale pochybuji, proto¾e tam nyní nabyla znaèné moci šíitská vìtev islámu, která je v tomto ohledu naprosto netolerantní. Tehdy tam ovšem popíjeli jen cizinci, proto¾e muslim by tím ztratil povìst zbo¾ného vìøícího. Ten konzumoval pivo a whisky v soukromí svého domu.
Dokonce jsem byl mnohokrát svìdkem, jak Kuvaj»ané, v jejich¾ zemi platí striktní prohibice podpoøená tvrdými tresty, jezdí do iráckého pohranièním mìsteèku Safwanu na noc na pivo, víno, èi ještì silnìjší nápoje, a druhý den ráno se vracejí zpìt pøes hranici do 120 km vzdáleného Kuwait City, ozdobujíce spojovací dálnici desítkami vrakù svých drahých aut. Sám jsem se jednou stal, bohu¾el i se svou nevinnou man¾elkou, obìtí tohoto tvrdého kuvajtského opatøení právì na tomto hranièním pøechodu, ale o tom a¾ jindy.
Ale abych se vrátil k pùvodnímu tématu: jeden z mých pøátel tvrdil ¾e dùvodem šátkù je zakrývat vlasy, které jsou nástrojem Satana ku svádìní k høíchu, o dalších èástech ¾enského tìla ani nemluvì. A pravovìrný muslim se prý nesvlékne ani pøed jiným mu¾em, a to ani ve veøejných lázních (napø. v Turecku).
Tak to je tak asi vše, co vím o zahalování lidského a zejména ¾enského tìla, a teï ještì nìco o jejich postavení ¾eny v rodinì a spoleènosti. A znovu zaènu zemìmi, kde jsem byl nejdéle, Irákem a Kuvajtem.
Tedy pøedevším je tøeba øíct, ¾e ¾ena je v muslimském svìtì podøízena v rodinì jen svému mu¾i a jeho vùli a mimo dùm je i v zemích s volnìjší politikou víceménì pøehlí¾eným tvorem ve spoleènosti. Korán sice hlásá rovnost mezi obìma pohlavími a ukládá mu¾ùm péèi a ohledy k ¾enì, ale praxe, zalo¾ená více na kmenových èi lokálních tradicích, je jiná. Zejména nìkteré zemì jsou v tomto smìru povìstné lhostejností, bezohledností a krutostí mu¾ù vùèi ¾enám, s nimi¾ je zhusta nakládáno jako s majetkem, nelišícím se od domácího zvíøete.
Pohyb ¾eny je omezen na dùm a dvùr a pokud jde mimo toto prostøedí, je to mo¾né jen v doprovodu man¾ela, èi bratra, o osobní svobodì názorù, èi vùle ani nemluvì. V oblasti sexuálních vztahù je jen otrokyní, povinnou poslou¾it man¾elovi, kdykoliv se mu zachce. Tím jsou povìstné zejména Írán, Afghánistán a Jemen, v Africe pak všechny státy s islámem jako státním nábo¾enstvím. Z nich pak je smutnì nejproslulejší Somálsko. Jakýkoliv prohøešek ¾eny proti tomuto mravnímu kodexu, a to i není-li z její vlastní vùle (napøíklad je-li znásilnìna), je trestán ukamenováním.
Tak zlé to sice v Iráku není, ale i tam je na venkovì zcela bì¾né spatøit ¾enu nesoucí obrovitou otep klestí èi slámy, pøed ní¾ se veze na oslu, klátì nohama jako by kráèel, její man¾el. V Bagdádu a v rodinách s vyšším vzdìláním, èi spoleèenským postavením se tento tradièní zvyk omezuje zpravidla jen na to, ¾e pøi návštìvì cizího mu¾e v domì jsou man¾elka a dcery neviditelné a pøipravují-li pohoštìní, pøedávají je za dveømi do rukou man¾ela. Jídlo za úèasti ¾eny je v takovém pøípadì nemyslitelné. Zcela mimoøádnou výjimkou byla domácnost našeho známého, který vystudoval v Praze a jeho¾ man¾elkou byla Èeška.
Co do vzdìlání ¾en, jsou na tom ony bigotní islámské zemì bídnì. Irácká politika však naopak neèinila v tomto ohledu mezi mláde¾í mu¾skou a ¾enskou ¾ádný rozdíl a všichni mìli (a doufám, ¾e to tak zùstalo) na vzdìlání právo. V mìstì je nìkolik vysokých škol a v ji¾ bagdádské ètvrti Waziria dokonce rozsáhlý a moderní univerzitní kampus s houfy studentù a studentek.
V základních školách ale neexistuje koedukace, tak¾e se tøídy dìlí na dívèí a chlapecké. Toto dìlení je zachováno i v ¾ivotì, tak¾e v mešitách mají své místo ¾eny oddìlenì od mu¾ù. Nemyslím ale, ¾e je to proto, aby nebudili v mu¾ích ne¾ádoucí sexuální touhy. Ti mají své akumulátory testosteronu tak jako tak neustále nabité na nevyšší míru. Dùvodem je patrnì zase jen vùle Alláhova, vyjádøená prorokem Muhammadem ve Svatém Koránu.
Jiné je chování mu¾ù k cizím ¾enám, zejména cizinkám, které jsou na pøítomnost mu¾ského okolí zvyklé z domova a okukování jim zpravidla, pokud nepøejde v obtì¾ování, nikterak nevadí. V Bagdádu byla svého èasu dvì pìkná veøejná koupalištì s pìtadvacetimetrovými bazény, ne¾ jeden z nich byl pozdìji zahrnut do areálu rezidence diktátorského prezidenta Saddáma, a tedy veøejnosti nepøístupný, a tak ten druhý rázem „praskal ve švech“.
Tím se v té tlaèenici zmno¾ily zdánlivì bezdìèné doteky dámských pùvabù ze strany domorodcù tak, ¾e to nìkdy pøesáhlo míru tolerance a docházelo k zábavným støetùm mezi názory dotýkaných a dotýkajících, co¾ bývalo zpestøením mnohdy nudných horkých odpolední. Podobné, ba protivnìjší, bylo chování mu¾ù v Kuvajtu, kde spoleèná koupalištì neexistují a domorodky, pokud se za pøítomnosti man¾elù vùbec odvá¾í smoèit ve slané vodì Gulfu, vstoupí do nìho ve svých èerných hábitech, co¾ je hrozný pohled.
Sedí-li ale bílá madam sama v plavkách na teplém písku bøehu (velké plá¾e v našem slova smyslu tam nejsou), je pøedmìtem takové pozornosti, ¾e èasto zastaví i auto a øidiè, jakoby náhodnì, opustí svùj drahý silnièní koráb a posadí se s plackou pizzy nedaleko a poulí na ni zraky jako ty Nerudovy ¾áby. Bì¾nì se pak stává, ¾e takový divák vsune ruku pod svou bìlostnou košili, a kdy¾ si dáma uvìdomí, co tam s ní ten chlap dìlá, kouká, aby rychle zmizela.
Proto jen málokdy spatøíte cizinku pøi koupání samotnou. Buï je tam s man¾elem, pak si to oèumování ka¾dý rozmyslí, nebo je ¾en víc a podobného otrapu rychle vypudí. Takové rázné holky jsou napøíklad Thajky, které v Kuvajtu pracují v rùzných slu¾bách, od domácností bohatých Kuvaj»anù jako slu¾ky, pøes hotely jako pokojské, a¾ po nemocnice jako zdravotní sestry.
Ne¾ ale tento èlánek ukonèím, musím se ještì zmínit o dvou z mnoha povinností øádného muslima, o pohostinnosti a almu¾nách. Ta první je tak v¾itá v jeho povìdomí, ¾e i v nejchudší rodinì poskytnou hostu sousto a nápoj, i kdyby tím mìla být jen placka nekvašeného chleba a šálek èaje.
Ta druhá je, jak jsem slyšel od mnoha lidí, jakousi formou dlá¾dìní jeho posmrtné cesty do nebe, nebo, aby to nevyznìlo jako úplatek, dùkazem soucitu s bli¾ním, který¾to dobrý skutek je mu pøièten pøi posledním soudu k dobru. Tak¾e zøídka vidíte, ¾e by ¾ebrák na ulici, nebo pøed modlitbou u mešity nebyl podarován.
Za zmínku také stojí bezmezná víra a dùvìra v Alláha, boha milosrdného a slitovného, bez jeho¾ vùle nespadne vìøícímu ani jediný vlas z hlavy. Stalo se nám jednou pøi prùzkumné cestì v kamenité Západní poušti, ¾e se náhle terénní Toyota zatavila a motor odmítl znovu nastartovat, aè její velká nádr¾ byla ještì z poloviny plná. Nebyl to vùz náš, ale State Organization of Minerals, našeho zákazníka, a tedy s jejich øidièem. Ten ale nejen¾e oèividnì netušil, proè motor zmlkl, ale navíc nemìl, mimo zvedáku a jednoho ohnutého šroubováku, ani ¾ádné náøadí.
Oba geologové, náš Dr. Hak a jeho kolega Hisham ze SOM opustili rozpálený vùz a šli si radìji prohlédnout nedaleký pahorek. Posadil jsem se na jakýsi balvan a pozoroval øidièe, jak se vrtá tím køivým šraubnzírem v motoru a poøád marnì protáèí starter. Nakonec jsem mu to musel vymluvit, aby nevybil akumulátor a zùstalo nám dost energie alespoò pro svìtlomety k upozornìní pøípadné pátrací skupiny.
Vzal jsem z vozu plastový kanistr s teplou pitnou vodou a zjistil, ¾e v ní po ètyøech hodinách jízdy v ètyøicetistupòovém vedru zbývají ze dvou galonù sotva tøi litry, tedy pro ètyøi osoby zoufale málo. A proto¾e tehdy mobilní telefony ještì neexistovaly a vysílaèku jsme také ¾ádnou nemìli, vidìl jsem naši situaci dosti èernì. Ne, ¾e bychom zahynuli ¾ízní a hladem, ale trvalo by jistì celou noc a další den, ne¾ bychom byli pohøešováni, hledáni a nalezeni. U¾ jsem za¾il dvoudenní absolutní nedostatek vody a vìøte, ¾e je to velmi trýznivý pocit.
A tak kdy¾ se oba geologové vrátili a blí¾ila se hodina západu slunce, zeptal jsem se obou Arabù, co si poèneme a vyèetl øidièi, ¾e vyjede na tak riskantní cestu bez potøebného náøadí.
A teï se koneènì dostávám k tomu, jak se muslim oddává do vùle bo¾í. Ten šofér na moje výèitky prohlásil, ¾e „… je-li Alláhova vùle, abychom zde zemøeli, nepomohlo by nám ani všechno náøadí svìta a pøeje-li nám ¾ivot, budeme nalezeni a zachránìni tak jako tak!“, dal si pár douškù z kanystru, zapálil cigaretu, natáhl se opodál na teplý písek mezi dvìma kameny a zavøel bezstarostnì oèi. Netrvalo dlouho, slunce zapadlo a jak je v té zemìpisné šíøce a délce normální, nastala okam¾itá tma, rušená jen miliardami hvìzd tak jasných, jak je v Praze nikdy neuvidíme.
Noc jsme všichni pøe¾ili bez úhony, my tøi na sedadlech vozu a øidiè ve svém píseèném pelechu. O vodu jsme se poctivì podìlili a ráno kolem deváté nás vysvobodila pátrací skupina SOM. S ní pøijel i mechanik a mlèící auto bez problémù o¾ivil. Pøíèina jeho selhání byla malicherná – vypadlý kabel rozdìlovaèe. Kdybych se byl po pøíèinì závady podíval já, nebo Dr. Hak, byli bychom na to pøišli hned, ale nepøipadalo nám vhodné zasahovat do kompetence øidièe, kdy¾ nešlo o naše vozidlo. Ostatnì byla opravdu nádherná teplá noc, a kdyby tam byla moje Lenka, byla by dokonce pøímo romantická, jakou jsme pozdìji skuteènì za¾ili v té¾e poušti, jen o nìco blí¾ turecké hranici.
A úplnì na závìr si nemohu odpustit popis jedné malé epizody, která dokresluje zpùsob myšlení a vztahu prostého muslima k jinému bli¾nímu, v tomto pøípadì cizinci potøebujícímu radu. Vyjeli jsme si jednou o víkendu na výlet k jedné pamìtihodnosti, jakési ruinì, kde se prý dají nalézt rùzné úlomky tisíciletých cihel, keramiky a pøi vìtším štìstí i hlinìných destièek s klínovým písmem.
Náš pøítel z obchodního oddìlení naší ambasády tam kdysi byl, a tak nám cestu popsal a doporuèil namísto zdlouhavé cesty po silnicích, výhodnìjší a nejkratší trasu pøes pustou èást toho regionu. Tak¾e jsme po obìdì vyjeli a po dvouhodinové jízdì dorazili k prvnímu postupnému cíli, vesnici Abuzaidharia a vjeli do té „pouštì“.
Tedy, ona to nebyla skuteèná pouš», ale placatý kus zemì a široko daleko jako bez ¾ivota. Po lidech zùstala jen pista, projetá auty a plná kozích, ovèích a velbloudích stop a exkrementù. Po hodinì jízdy jsme potkali starého pasáka se stádeèkem vyhublých ovcí a koz. Zastavil jsem a zeptal se, zda jedeme správnì k zigguratu Halfia. Dostalo se nám kladné odpovìdi, a kdy¾ jsem vyzvídal jak je to daleko, øekl, ¾e „bez chamstá¾ dakeika“ (jen patnáct minut). Odmìnil jsem ho za tu dobrou zprávu dinárovkou, kterou s diky pøijal a hnal své svìøenkynì dál.
Jen¾e po další hodinì byla kolem nás, poøád jen samá rovina po sebemenším kopeèku ani stopy, o zigurratu ani nemluvì. Zastavil jsem znovu, a zatímco co jsme svaèili horkou kávu s Lenèinými koláèky, pohlédl jsem na hodinky a uva¾oval, máme-li jet vùbec dál. Bylo u¾ dost pozdì a já nemínil riskovat cestu potmì. ®ena byla pro, ¾e prý „…kdy¾ u¾ jsme sem jeli tak dlouho, tak u¾ to pøece nemù¾e být daleko! Jen¾e právì kdy¾ sbalila cool box s proviantem a já zasedl za volant, objevil se na obzoru oblak prachu – znamení pøijí¾dìjícího auta. Stáhl jsem ruku z klíèe starteru a poèkal, a¾ pøed námi zastavil terénní Jeep se tøemi, jak se ukázalo, Poláky, kteøí nám nabízeli pomoc, máme-li nìjaký problém. Podìkoval jsem jim, a kdy¾ slyšeli, co bezvýslednì hledáme, dovìdìl jsem se, ¾e jsem za vsí najel na nesprávnou stopu a ¾e k cíli naší cesty u¾ bychom za svìtla nedorazili a radili k návratu. Tak¾e jsem obrátil naši zaprášenou Toyotku a za dlouhé a pouèné pøednášky o zásadách orientace na moøi, v polárních krajích, d¾ungli, a pouštích, dojel s brnícíma ušima a pokoøenou sebedùvìrou domù.
A kdy¾ jsem druhý den mezi lidmi v SOM ten výlet líèil a rozèiloval se, proè nám ten pastucha lhal, kdy¾ musel vìdìt, ¾e jedeme špatnì, dostalo se mi omraèujícího vysvìtlení.
„Ten dobrý mu¾, Mr. Topka, toti¾ pochopil, ¾e byste rád dojel kam chcete, ale právì proto, ¾e vìdìl, ¾e kdyby vám øekl, ¾e cíl své cesty nenajdete, nepotìšil by vás a vaší milé paní by pøedèasnì zpùsobil lítost a zklamání. Tomu se sice nevyhnete, ale mnohem pozdìji, tak¾e vás potìšil a prodlou¾il chvíli spokojenosti, ne¾ dojdete ke smutnému poznání svého omylu sám. Tak by se mìl zachovat ke svému bli¾nímu ka¾dý dobrý muslim!“
Od té doby se mi tento pøístup k pravdì a skuteènosti ještì párkrát potvrdil, a proto musím pøiznat, ¾e Muhammadovo uèení je milosrdné a jeho vyznavaèi milí a ohleduplní lidé, jen našinec to nìjak tì¾ko chápe.
Ludìk «opka
* * *
