SeniorTip

Irák, málem můj osud (3)

Naši bagdádští spolubydlící

Dům, v němž jsme měli strávit několik let, nebyl velký, ale pro nás dva víc než dostatečně prostorný a hlavně poměrně nový a čistý. Na malé hezké zahrádce kvetlo právě několik stromů s pomeranči a citrony a nechyběly ani silné lodyhy několika banánovníků. S potěšením jsem cítil, že celý objekt zapůsobil na Lenku velmi příznivě, což bylo dobré znamení.

Od jejího příletu uplynulo už skoro čtrnáct dní a já mezitím prošel metamorfózou ze slaměného vdovce v plnoprávného manžela, osvobozeného od potupných a mužům nepřirozených činností.

Opět jsem s uspokojením požíval všech výhod manželského svazku a z něho plynoucích výsad i povinností pro jeho mužskou část a rychle si na to zvykl.

Naproti tomu ale ona jen opatrně přivykala nové domácnosti, cizímu životní prostředí a ne právě příjemnému klimatu. Ačkoliv se zdálo, že se jí to daří a brzy se jí tu zalíbí, nechtěl jsem z toho činit předčasné závěry. Nepoznala totiž ještě všechno.

Jednoho pátečního odpoledne, při obvyklé polední siestě, jsme leželi v ložnici, přikryti jen tenkými prostěradly proti studenému dechu klimatizační jednotky. Ona si četla Shawovy „Windmills of the God“, co si koupila při mezipřistání v Athénách a já právě upadal do příjemného spánku. Už jsem se dokonce propadal do nějakého příjemného snu, když mne z něho krutě vytrhl výkřik: „Co to je, proboha?“ třese mi ramenem ukazujíc na strop nad sebou, kde nehybně sedí malá, skoro průsvitná ještěrka, „Kruci, vyskoč rychle a vyhoď to zvíře ven, než na mne spadne!“

Než jsem se odhodlal splnit ten rozkaz, vyskočila rychle sama a vyběhla do haly. Tam ale byl cooler vypnut a tedy o deset stupňů větší teplo, takže byla „v tu ránu“ zase zpátky: „Jak to, že ještě ležíš, tobě je jedno, že se plazů bojím?“

„Ale Leničko, to je zcela neškodný malý gekonek. Je velice užitečný a v každé zdejší domácnosti jich žije několik, protože chytají hmyz. Když se podíváš po stěnách v celém domě, zjistíš že jich tu s námi žije víc!“ chlácholil jsem ji. „Pojď, vyměníme si místa. Ten bude takhle nehybně sedět aspoň hodinu a já ho shazovat rozhodně nemíním!“
„Prosím tě, jaký by chytal hmyz? Vždyť pro ty sítě v oknech a dveřích není v celým baráku ani muška!“

„Nu, možná není, ale v noci jistě něco vyleze a pak nastane našim, jak říkáš plazům, jejich povinnost, takže ráno už zase neuvidíš ani tu mušku.“ Snad ji to upokojilo, ale stejně hupsla do mojí postele a já usnul na celou hodinu v té její.

Když jsem se probudil a vstal, bylo už vedlejší lože prázdné a ve zbytku domu tiše hučely rozvodné lutny proudem vzduchu z coolerů. Nahlédl jsem do kuchyně, kde se moje hospodyňka právě chystala umýt nádobí od oběda: „Jdu pod sprchu, honey, a to zvíře z ložnice zmizelo, pokud si budeš ještě chtít zdřímnout!“

Odpovědi jsem se nedočkal a odešel, kam jsem oznámil. Pustil jsem na sebe osvěžující proud vlažné vody, a jak jsem tehdy měl ještě ve zvyku, začal jsem si zpívat. Nevím, kolik lidí tímto zlozvykem trpí, ale dost jsem řval, abych přehlušil tu vodu. Dveře koupelny byly, přirozeně, zavřeny, aby moje produkce nepronikla do kuchyně, a tak jsem málem dostal infarkt, když se rozletěly, div že nevyskočily z pantů.

„Proč jsi mne, kruci, nepřipravil na tu menažerii, co tu s ní budu muset pár let žít?! Teď na mne vylezla z odpadu ve dřezu parta švábů, velkejch jako babiččiny pantofle a nechtěli, dobytek, zpátky, ani když jsem na ně pustila vodu. Rozlezli se po kuchyni do všech koutů a skulin“, plačíc, vyčítá mi moje nedražší a tluče pěstičkami do mého mokrého hrudí, „a jestli s tím něco neuděláš, pojedu hned zejtra domů!“

Především jsem ji upozornil, že je zhola nemožné, aby odjela už zítra, protože nemá „zabukované“ místo v letadle, o nezbytném leaving permitu od zdejší policie ani nemluvě. Pak jsem jí pomalu a klidně poučil, že tady nejsou pod umyvadly a dřezy sifony, takže tito naši podnájemníci mají snadnou cestu až do kuchyně. A že během času zde potká ještě další a odpudivější insekt, ba venku ještě i jiné plazy, k nimž chová takové negativní city, ač jde o boží tvory, jako jsme i my a jiná zvířata.

Nepochopila to hned, ale za těch téměř sedm let, prožitých v Iráku a posléze i v Kuvajtu, se už neděsila, potkala-li na zahradě štíra, chlupatého osmicentimetrového pavouka, kudlanku či hada. Zvykla si na po nocích vrzající cikády a řev roztoužených kocourů a naučila se nevidět potkany, velké téměř jako kočky, kteří večer při masgoofu (Specialita irácké kuchyně – velká kaprovitá ryba, pečená u otevřeného ohně) v restauracích na břehu Tygridu beze strachu slídí pod nohama hostů po tom, co spadne ze stolu.

Ostatně, ono by se i u nás našlo dost stejných, snad jen poněkud méně urostlých specií. Kdo někdy byl v pekárně, mlýně, pivovaře, či velkoskladu potravin, dá mi jistě za pravdu.
Jen ještě jednoho malinkatého šmejda (o něm bude zmínka v dalším vyprávění) nepotkala a dočkala se toho až téměř na konci našeho iráckého pobytu. A nebylo pro ni o nic menší překvapení, snad jen ne tak hrůzostrašné jako houfce kokroušů.

Pokračování příště...

Luděk Ťopka

* * *

Datum	Jméno	Téma
15.07. 01:52	Ivan
10.07. 09:46	ferbl
09.07. 08:37	Von
09.07. 07:57	KarlaA
09.07. 06:35	LenkaP

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás