Irák, málem mùj osud (2) První kroky mé ¾eny na bagdádské pùdì
Byl horký den na konci záøí roku 1976. Právì jsme s vedoucím geologem plánovali v mé klimatizované bagdádské kanceláøi technické a hospodáøské zajištìní obou jeho desetièlenných týmù operujících v kurdských horách, kdy¾ tu zazvonil telefon. A do sluchátka mi oznamovala z Prahy moje ¾ena Lenka, ¾e si rezervovala letenku do Iráku na pøíští pátek linkou ÈSA a na nové letištì v Bagdádu by mìla pøiletìt ve 22 hodin.
Na tuto zprávu jsem u¾ øadu nejistých mìsícù tou¾ebnì èekal. Od svého pøíletu v únoru toho roku jsem byl toti¾ v najatém domì sám a k mým pracovním povinnostem patøilo rovnì¾ udr¾ovat v pøijatelném stavu domácnost i své osmdesátikilové tìlo. Jak jistì ka¾dý chlap pochopí, pùsobilo mi to mnohdy znaèné potí¾e. Proto se mi nemù¾e nikdo divit, kdy¾ jsem onoho ký¾eného dne stepoval ji¾ skoro hodinu pøed desátou veèerní v letištní hale a netrpìlivì oèekával hlášení o lince OK 785. Letadlo pøiletìlo vèas a za pár minut jsem za sklenìnou stìnou oddìlující halu od celního prostoru spatøil tu mou drahou holku, jak èeká u „kolotoèe“ na svá zavazadla.
Tìch dvacet minut celních a imigraèních formalit mi pøipadalo jako vìènost. Koneènì jsem ji mohl po dlouhé dobì obejmout a pøivítat na irácké pùdì. Poté jsem ji zanechal i s kufry na druhé stranì u trávníku s datlovými palmami a zamíøil na parkovištì pro auto. Právì jsem odemkl dveøe vozu, kdy¾ ke mnì dolehl výkøik, zcela nepochybnì její, a vzápìtí jsem zaslechl zmì» ¾enských hlasù. Skoèil jsem bleskovì za volant, nastartoval, kola se skøípavì protoèila a já po dvaceti sekundách za hvízdání pneumatik „zapíchl“ svou toyotu na inkriminovaném místì se strachem, co asi uvidím.
Co se vlastnì stalo? Lenka si chtìla trochu protáhnout nohy, proto si vyšlápla po travièce mezi stromy. A ve stínu jednoho z nich si hovìlo na prostøené pokrývce šest domorodek èekajících na pøílet nìjakého pøíbuzného. Tam vìc zcela normální: uvaøit si èaj na malém vaøièi a pøi míse peèiva a oøechù probrat a semlít ¾ivé i mrtvé – jak je ostatnì ¾enám na celém svìtì vlastní. Snad v tu chvíli právì upíjely ze svých šálkù, anebo jen na chvíli zmlkly, zkrátka Lenka je neslyšela a vzhledem ke stínu a jejich dokonalému maskování odìvem ani nevidìla, a tak zakopla a pøistála plavmo v jejich støedu.
Kámen mi spadl ze srdce a náramnì se mi ulevilo, kdy¾ jsem ji našel v kruhu šesti rozesmátých Arabek v abájích (tam se tìm èerným hábitùm neøíká burky). ®eny jí horlivì nabízely èaj a sladké peèivo. Jeliko¾ jsem znal její opatrnost a nedùvìru k jídlùm a nápojùm podávaným neznámými lidmi, ušetøil jsem ji trapného odmítnutí i omluv. Dámám jsem chabou arabštinou zdùvodnil spìšný odjezd tím, ¾e naše malé dítì hlídá doma jeho jen o trochu starší sourozenec. Patrnì to pochopily – kdy¾ jsme odjí¾dìli, mávaly nám tak vøele, jako bychom patøili do jejich rodiny.
Konec u¾ znáte. Prostì takové neobvyklé uvítání ve mìstì krutého Šahriára a krásné, chytré Šahrazád. To se ví, ¾e Lenka na své první, leè pozoruhodné kroky na irácké pùdì ještì po dlouhé dobì vzpomínala. Co k tomu øíci více: pochopitelnì, ¾e jsem za onen trapas mohl já – „…¾es mne tam nechal tak lehkomyslnì samotnou.“
O týden pozdìji volal z Prahy syn a pùlhodinový rozhovor uzavøel otázkou: „Mami, a jak jsi vpadla do ¾ivota mezi Araby?“
Z paralelního aparátu v lo¾nici jsem si neodpustil vskoèit do hovoru:
„Ani se neptej, Tomáši, pøímo po hlavì! Ona ti to jistì ráda øekne sama, ale ne teï, pøišlo by tì to moc draho!“ a ve sluchátku zapraskalo, jak mami v hale praštila sluchátkem do vidlice druhého telefonu.
Byl horký den na konci záøí roku 1976. Právì jsme s vedoucím geologem plánovali v mé klimatizované bagdádské kanceláøi technické a hospodáøské zajištìní obou jeho desetièlenných týmù operujících v kurdských horách, kdy¾ tu zazvonil telefon. A do sluchátka mi oznamovala z Prahy moje ¾ena Lenka, ¾e si rezervovala letenku do Iráku na pøíští pátek linkou ÈSA a na nové letištì v Bagdádu by mìla pøiletìt ve 22 hodin.