Irák, málem mùj osud (1) ahle blízkovýchodní zemì le¾í, jak se ka¾dý mù¾e pøesvìdèit nahlédnutím do zemìpisného atlasu, mezi pohoøím Taurus na severu, Íránem na východì, Kuvajtem a Saudskou Arábií od jihu po jihozápad a nakonec Jordánskem, Syrií a Tureckem od západu po sever.
Má bohatou a dlouhou historii, i kdy¾ se ještì nejmenovala Irák a byla pùvodnì omezena øekami Eufrat a Tygris a známa jako Mezopotámie.
Byla souèástí Osmanské øíše a¾ do první svìtové války, kdy ji obsadili Britové a zùstala pod jejich správou a¾ do roku 1932, kdy se stala samostatným státem. Za druhé svìtové války ji obsadili Britové, kteøí ji po jejím ukonèení opustili, a vlády se ujal jimi dosazený král. Ten byl v roce 1958 svr¾en a nahrazen islámskou republikou a, jak u¾ bývá v tìchto krajích (a v posledních letech i jinde) zvykem, došlo k mnoha bojùm o moc a krvavým pøevratùm.
Vyvrcholením pak byla deset let nato revoluce socialistické strany BAAS, je¾ nastolila re¾im vyškolený sovìtskými poradci, pod vedením prezidenta Mubaraka. Ten byl ale po tøech letech tiše odstranìn mladším, bezskrupulózním diktátorem Saddámem Husainem, protagonistou událostí, které nedávno poznal celý svìt.
A právì v této dobì jsem byl do tohoto prostøedí vyslán svým zamìstnavatelem k plnìní úkolù vyplývajících z kontraktu uzavøeného s tamìjším ministerstvem prùmyslu a jeho State Organization for Minerals. Pøedmìtem a úkolem naší strany bylo geologické mapování severní èásti zemì pøi íránské hranici. Je to území obydlené vìtšinou Kurdy, tedy Kurdistán, známý m.j. také z knih Karla Maye.
Bylo to povìøení dlouhodobé, tedy spojené s mým nárokem na pobyt celé mé rodiny. Proto¾e náš syn u¾ nebyl v té dobì ¾ádné dítko, ale ¾enatý mu¾, pøedstavovala moje rodina pouze mne a moji man¾elku Lenku.
Tak jsem tam tedy jednoho únorového veèera roku 1976 usedl spolu s pracovníky pra¾ského Geologického ústavu, vedoucím projektu RNDr. T. Budayem a RNDr. J. Hakem, který ho mìl po èase vystøídat, do letadla ÈSA a tìch nìkolik hodin letu prospal. Jednak byla noc, tedy èas k tomu vhodný a jednak pro mne nebyla tato cesta ani Bagdád nièím novým. Absolvoval jsem ji pøedtím nìkolikrát v souvislosti s jinými úkoly a posléze právì s pøípravou tohoto projektu.
Bagdádské letištì nás pøivítalo za slunce východu vlhkým horkem a atmosférou leteckého benzinu, peèícího se kebabu a horké kávy. Ka¾dá z tìch vùní je pøíjemná, ale ve spoleèné smìsi – no, prostì vùnì orientu.
Za doprovodu našeho delegáta z obchodního oddìlení naší ambasády jsme po ètyøiceti minutách dorazili do hotelu St. George, který se stal na deset dnù naší základnou.
Staèili jsme v té dobì vyøídit všechny zále¾itosti se zákazníkem, za jeho pomoci i potøebné formality s jinými úøady a najmout i vhodné projekty pro kanceláø projektu, základnu pro tým geologù a moji rezidenci.
V Kuvajtu jsme pozdìji nakoupili flotilu ètrnácti terénních Toyot Landcruiser a jedné malé osobní Corony pro mne, a tak se projekt pomalu rozbìhl, aby po dvou mìsících u¾ jel na plné obrátky ke spokojenosti obou stran. Pracovalo tam v prùbìhu akce celkem 50 a¾ 60 geologù, vèetnì nìkolika Iráèanù ve dvou stanových táborech, o nich¾ se ještì pozdìji zmíním.
Jen¾e asi po roce došlo v oblasti k incidentu, kdy Kurdové, k nám jinak velmi pøátelští, zajali nìjaká francouzská a snad i jiná rukojmí a irácká vláda ihned z bezpeènostních dùvodù projekt zastavila. Oba týmy geologù se pøesunuly na nové základny v Západní poušti do oblasti mezi vesnicemi Al Ghara a pozdìji Al Hazimi, kde práce dále pokraèovaly. Ovšem jen do doby, kdy do té pohody hrábl o pár let pozdìji Martùv paøát a zaèala nìkolikaletá válka mezi dvìma muslimskými státy, Irákem a Íránem. To znamenalo zmìnu kontraktu v dùsledku vyšší moci, ukonèení polní èinnosti a návrat týmù do Prahy. Práce na mapách zpracovaných území pak pokraèovala Praze i Bagdádu.
A tento osudový zásah, znamenající pro irácký národ vyvrcholení jedné z nejhorších tragédií, byl dùvodem k názvu tohoto èlánku, jen¾ má být jakýmsi vysvìtlením, jak a proè jsem se v této, pro nás kdysi exotické zemi, ocitl.
Tìch nìkolik let, od února 1976 do srpna 1980 mi dalo, i pøes rùzné nepøíjemné zá¾itky a jeden témìø osudný, velkou ¾ivotní zkušenost. A to nejen¾e jsem poznal blí¾e Araby a jejich ¾ivotní filozofii a víru, ale získal tak i cennou zkušenost o relativitì pojmù a vìcí, a jiný pohled na ¾ivot a lidi z pozice Evropana.
A v neposlední øadì ovšem také podklad pro vzpomínky, které jsem pozdìji popsal na stránkách nìkterých novin s iluzí, ¾e mohou nìkoho zaujmout. V co¾ doufám i u tohoto vzpomínání. A proè zmiòuji v titulku osud, vyplyne a¾ v závìru této série pøíbìhù.
ahle blízkovýchodní zemì le¾í, jak se ka¾dý mù¾e pøesvìdèit nahlédnutím do zemìpisného atlasu, mezi pohoøím Taurus na severu, Íránem na východì, Kuvajtem a Saudskou Arábií od jihu po jihozápad a nakonec Jordánskem, Syrií a Tureckem od západu po sever.