Moje vysnìná Austrálie (3) Výprava druhá - za papoušky
Pøeèetl jsem si ještì v Praze v jedné Standovì kní¾ce o údolí papouškù a chtìl jsem ho za ka¾dou cenu vidìt. Mám ty barevné ptáky rád, sám jsem jednoho kdysi choval. Byla to sice jen nepøíliš pestrá korela, ale pøítulný a milý kamarád. Jen¾e poøád strašnì køièel. Jestli radostí ze ¾ivota, nebo proto, abych ho pustil z klece na prolet po bytì, nevím. Jen¾e man¾elku to rušilo pøi práci, tak musel z domu. Naštìstí k bratrovi, do necitlivých rukou bych ho nesvìøil.
A tak ráno zase majle a majle, z toho aspoò polovina po cestách, co ani cesty nebyly, jen samé výmoly a obèas i plné vody. Ale pøitom bylo poøád co vidìt, slyšet a cítit.
První mì pøekvapili klokani. To je v Austrálii nìco jako národní zvíøe, jako my máme dvouocasýho lva a Rusko dvouhlavýho orla. Proto je mi divný, ¾e ho nemají ve znaku. Mo¾ná, proto, ¾e nemá dva ocasy a hlavu taky jen jednu. Je jich všade plno, ale na jednom místì byli docela srandovní. Bylo to ještì pøi dálnici, tak¾e jsme zastavili na samé krajnici, aby se nám kamióny nemusely vyhýbat. Standa ale tvrdil, ¾e by to stejnì neudìlali.
„Kdy¾ nechcem pøijít vo kejhák, au»ák a všechny ty krámy v nìm, musíme se starat my!". No, nevím, myslím, ¾e kecá, ale sichr je sichr (jak øek´ pan Mannlicher co vynalez´ ten repetýrcajk).
Bylo tam tìch vaènatcù asi dvacet, velcí staøí, i nìjací mladí, nìkteøí ne vìtší ne¾ koèka. Ti se dr¾eli blízko mámy, ale taky takoví, co byli líní vylézt z jejího kapsáøe a koukala jim z nìj jen hlava a pøední pracky. Jak jsme vylezli z auta, všichni se pøestali pást a zírali na nás.
„Dávej bacha, uvidíš boxerskej maè!“, otevøel Standa pikslu s chlebem.
Pak hvízdl na prsty a celé to stádo pøiskákalo a¾ na dva metry pøed nás a vrhlo se na hrst krajícù, jak je mezi nì Standa hodil. Samice popadly ka¾dá nìco a odtáhly trochu stranou, kde se s tìmi mladými o ten vezdejší Bo¾í dárek dìlily, zatímco ti pitomí samci se o tu koøist zaèali prát. Teda, ne ¾e by se kousali nebo kopali, ale docela regulérnì boxovali. A to tak zuøivì, ¾e úplnì zapomnìli proè. Teprve po druhém Standovì hvizdu toho nechali, se¾rali pár tìch krajícù, co to pøe¾ily, a kdy¾ vidìli, ¾e víc u¾ nedostanou, odhopsali otrávenì odkud pøišli.
„Jsou to mamlasové, jináè se prát neumìj ne¾ tìma krátkejma pøedníma prackama. Turistùm se to líbí, krmìj je a voni si takhle pøilepšujou.“, uzavøel Standa tu šou.
Nastartoval a u¾ pøed námi zase ubíhala asfaltka a proti nám ty dìsné autovlaky. Snad pøed sebou nìjak tlaèily vzduch, èi co, proto¾e náš d¾ípík se musel dr¾et fest silnice, aby nás to nesfouklo do trní, nebo mezi stromy. Oboje by bylo o hubu.
A tak jsme popojeli dál, ale u¾ jen o kousek. Podle tachometru asi osmdesát mil, teda 130 kilometrù. Jestli se vám to naopak zdá daleko, tak se nedivte. V tìhle zemích, kde se pro chleba nebo pivo jede tøeba jako z Prahy do Kolína, to je kousek. A kdy¾ vás ¾ena pošle zpátky, ponìvad¾ jste zapomnìli na kvasnice nebo sponky do vlasù, ani nenadáváte a ma¾ete tam znova.
Sjeli jsme z asfaltky do buše a mezi malými i obrovskými balvany si natøásali zadky ještì asi hodinu. U¾ to ale nebylo tak zlý, jako vèera. Nebo jsem si mo¾ná u¾ zvyk´, tak¾e jsem za tu dobu vymlaskl dvì piksly piva beze ztráty jediný kapky, kdy¾ najednou Standa zastavil.
„Poslouchej a øekni, co slyšíš!“
Nejdøív jsem neslyšel nic a tak jsem mu to øekl.
„Seš hluchej? Dy» z toho drnèej v au»áku i vokna !“
Vylezl od volantu aby si ulevil u nìjakého ¾lutého šutráku a, já se vyštrachal na druhu stranu, kdy¾ mi došlo, ¾e mám vypnutý sluchadlo. Cvak, a uslyšel jsem vzdálený buèení. Vlastnì dvoje, jedno hlubší, druhý o trochu výš.
„Co je to? Nìjaký vodní bùvoli?“ vzpomnìl jsem si na tenhle rohatej tì¾kotoná¾ní skot v iráckejch marších pøed Basrou.
„Kde by se tu vzali vodní bùvoli, kdy¾ tu není ani lou¾e. Jsou to hudební nástroje, vole!“
„To jako biblický trouby z Jericha, nebo alphorny z Zermattu?“
„Nasedni a za chvíli je uvidíš, foukají do nich vo slavnostech aboriòáci, kdy¾ slavìj ty svoje bohy“.
„Kruci, a to tam mezi nì mù¾em?“
„No, moc rádi to nemaj, ale je mezi nima pár tìch, co jsem je kdysi uèil anglicky a taky vezu karton piva. Jen se chovej klidnì a nemluv na nì. Znaj jen pid¾in, stejnì by ti nerozumìli. A moc neèum po jejich babách, to taky nemusej. Ne, ¾e by tì pøitahovaly krásou, ale jsou tak tlustý, ¾e kdo je vidí poprvý, nevìøí, ¾e je to mo¾ný a nemù¾e z nich spustit voèi. Kdy¾ tì nenápadnì kopnu do kotníku, tak abys vìdìl proè. Jo, a taky se nevošklíbej, a¾ nám budou nabízet nìco do huby. To bys je urazil. Moc to nevypadá, ale je to dobrý a i kdyby se ho hejbalo, spolkni to a vydesinfikuj pivem. Však to vydr¾íš, nebudem tam dlouho!“, pronesl Standa neobvykle dlouhej brífink.
A zkušenost to byla, zá¾itek na do¾ivotí!. Byl tam snad celý jejich kmen, napoèítal jsem jich nenápadnì a nepøesnì pøes padesát. Mimo dìtí, ty se poøád tak prohánìly, vejskaly, jeèely a praly, ¾e to nešlo ani odhadnout, nato¾ spoèítat. Byl to mumraj, ale zajímavý. Nevidìl jsem nikdy, ani v Nigérii, ani mezi nomády na Blízkém východì ¾ádné podobné kmenové události, a tak jsem to pro¾íval, bavil se a polykal, co mi ka¾dou chvíli nìkterá z tìch dam s chichotáním pøinesla ve svých mastných okrových dlaních. Ale kdy¾ se mi tam nejvíc líbilo, došla desinfekce a Standa zatroubil na ten jejich „hudební nástroj“ na rozlouèenou. Je to skuteènì rùznì dlouhá døevìná roura, øíkají jí didgeridoo a ve mìstech je pro turisty k mání v rùzných provedeních a velikostech. Koupím si jednu a a¾ budu odjí¾dìt, zatroubím téhle pohádkové zemi na rozlouèenou.
Byl jsem pøekvapen, ¾e místo oèekávaných dalších mnoha hodin jsme po pouhých dvou zastavili na okraji rozsáhlého údolí s moc pìkným výhledem. Jako kdy¾ stojíte nìkde na Petøínì a celé mìsto máte pøed sebou jako na pohlednici. Samé skály a koruny vysokých stromù, jistì zase eukalyptù, jiný tam snad ani nerostou.
„Tak tady máš to tvoje údolí papouškù. Zatím ho jen vidíš, ale tam dole ho hlavnì uslyšíš i ucejtíš. Nosem, ale i celým tìlem!“, máchnul Standa rukou nad tím obrazem, zvedl nohu z brzdy a klouzali jsme dolù tiše, bez motoru.
No, moc tiše teda zase ne, ponìvad¾ v d¾ípíku vrzaly všechny jeho klouby a ty moje s nimi, tak¾e ¾ádný šelest pneumatik na asfaltu, ale zvuky v té krajinì dost nepatøièné.
Jen¾e kdy¾ jsme se do té pohlednice vjeli, strhl se dìný kravál. On to byl teda teoreticky zpìv, ale ponìvad¾ papagájové jiný neznají, byla to pøíšerná kokofónie. Vytrhl jsem z uší sluchadla a v dùsledku té úlevy jsem jim to uznal za zpìv. I kdy¾ rozdíl mezi ním a hlásky našich slavíkù, drozdù a pìnkavek byl asi takový, jako mezi Beeethovenovou devátou a hard rockem nebo technem. Inu, jiný kraj, jiná avifauna.
Standa, podobnì jako u klokanù, vytáhl z toho bince v autì pytel s nìjakým zrním a drobným sušeným ovocem a vrazil mi ho do ruky.
„Pokochej se s nima sám!“, øekl a zalezl do toyotky. A já pochopil proè!
V tu ránu vypukl horor jako s tìmi hitchcockovými ptáky. Sesypali se na mnì všechny druhy, od tìch nejmenších andulek a¾ po takový velikosti ba¾anta. Ještì ¾e tam nebyli ti velcí kakadu, jako má kamarád Slávek v Dubèi. Takoví snadno ucvaknou èlovìku prst. Byli sice všichni krásnì barevní, a¾ pøecházel zrak, ale naprosto nevdìèní za zdarma poskytnuté lahùdky. Jak otevøeli zobák, aby lapili sousto, souèasnì otevøeli i kloaku, a tak došlo ke kobercovému bombardování. Vydr¾el jsem do stateènì skoro tøi minuty, ale kdy¾ mne jeden šíkovnej bombometèík trefil pøímo do pravého oka, nechal jsem krmení v trávì a utekl do auta taky.
„No, jsi pìnì kropenatej!“ komentoval to kámoš! „ Zapomnìl jsem tì upozornit, ¾e jsou na krmení zvyklí, jako klokani na chleba a mají srandu z toho, kdy¾ vidìj´ lidi jeèet a utíkat. Ale teï zakloò hlavu, vypláchnu ti voko bórovou vodou!“
Trval ten zákrok skoro hodinu. Ten barevný prevít si musel nìkde nacpat vole kulièkami kayenskýho pepøe, proto¾e to pálilo jako èert a vidìl jsem pøes mlhu ještì pár hodin.
To u¾ jsme ale ují¾dìli na jiný místo, kde pøenocujeme. Asi vìdìl proè. Urèitì se tu v noci rojí i australský sùvy se stejným vychováním a zobanama.
Vrátili jsme se zpátky na asfaltku, právì kdy¾ se skoro èervené slunce dotklo obzoru. Ponìvad¾ jsme nebyli v ¾ádné poušti, byl náš obzor trochu výš a nehrozilo, ¾e spadne vzápìtí tma, jak se to stává v tropech. Neujeli jsme snad ani deset mil a Standa sjel na další, tentokrát u¾ ne tak hrbatou cestu a zastavil na moc hezkém místì u širokého bystrého potoka. Kolem statný stromy a nìkolik balvanù, s nejvìtším jako malá skála.
„Pomoz mi, postavíme tentokrát stan, abys poznal, jak se spí taky na zemi, a mezi jinejma tuzemskejma ¾ivoèichama!“, vystoupil Standa a otevøel zadní dveøe vozu.
„Ale neboj, nepokoušou tì jako papoušci!“, dodal, kdy¾ si všiml, jak jsem sebou trhl.
Netrvalo ani dvacet minut a pod tou skálou stál tábor, za který by se nemusel stydìt ¾ádný skautský rover. Tentokrát ale s ohnìm, roštem a s rybami na nìm. Nechytili jsme je na koalí trus, ale na zrnko chick pea (cizrny) z konzervy, a to spoleènì. Standa tøi, já jednu (ale nejvìtší). Chleba došel, a tak jsme k nim chroustali vojenské suchary, které australská armáda èas od èasu prodává a nahrazuje v augumentaèních skladech èerstvými. Chutnaly k tomu masu docela dobøe, i kdy¾ byly prošlý. Jen sem tam v nich zašimrali na jazyku èervíci mouèného mola, ale tak malé, ¾e nebyly v té polotmì vidìt, a kdy¾ u¾ byli v puse, bylo zbyteèný je mezi stolièkami hledat. Tak¾e o nìjakou zdravou ¾ivou potravu, nebo ponravu, plnou pøírodních bílkovin nemusí Australan a¾ do Èíny. Staèí, nechat se pozvat na domorodou slavnost, nebo si koupit v Army shopu levný vojenský keksy.
Po té chutné a zdravé veèeøi mi Standa vyprávìl nìkteré zá¾itky ze svých prvních let v téhle zemi. Ne ty, co jsem znal z jeho kní¾ek, ale takový, co je do nich z rùzných dùvodù nemohl dát.A jak u¾ to tak bývá, ty byly nejlepší. Teda z literárního nebo spoleèenského hlediska zrovna ne, ale jinak buï k zatajení dechu, nebo k uchechtání. Byla u¾ skoro pùlnoc, kdy¾ zùstala na flašce u¾ jen ta nálepka kvíny Anèi. Svalil jsem se na svá bolavá záda a znovu zíral na to souhvìzdí, co ho má Austrálie na vlajce. Jen mi pøipadlo nìjaké jiné. Takové vìtší a skuteènì jako celý køí¾, ne jen ze ètyø hlavních hvìzdièek, ale aspoò z deseti. Pøíèný bøevno o pùlku kratší ne¾ to svislý a kdy¾ jsem zavøel oèi a zas je otevøel, byl na nìm i ten kus papyru s tìmi ètyømi literami.
Øek jsem to Standovi, ten zved s námahou hlavu a vidìl toté¾ co já. Dokonce ty hvìzdy spoèítal, prý tøináct. Tak nás najednou oba popadl z té tøináctky i celého toho fenoménu takový divný pocit, ¾e jsme u¾ bez dalších øeèí a obvyklé hygienické procedury vlezli do spacákù (taky z pøebytkù zøejmì bohatý armády) a asi i usnuli, proto¾e od té chvíle a¾ do rána jsem o sobì ani nièem jiným nevìdìl.
No, nebudu to zbyteènì prodlu¾ovat. Na noc se nepamatuji, jen vím, ¾e mne nic neokousalo ani neo¾ralo. Vzbudilo nás, tedy nejdøív Standu, horko ve sluncem rozpáleném stanu a krákání nìjakých vran, èi co to bylo. Podle Standy prkouni! No, nevím, takové ptáky neznám, ale musím mu vìøit, je u¾ pøes tøicet let zdejší.
Snídani jsme kvùli pokroèilé hodinì vynechali a na obìd nìjak nemìli chu», tak¾e všechno nám nahradilo pivo z plechovek. Zbourali jsme tábor, zalili a zasypali vyhaslé ohništì a krátce kolem tøetí vyrazili k dalšímu cíli.
Standa, podobnì jako u klokanù, vytáhl z toho bince v autì pytel s nìjakým zrním a drobným sušeným ovocem a vrazil mi ho do ruky.