Moje vysnìná Austrálie (2)
První výprava do pøírody
Bylo poledne, døív se Standovi nepodaøilo mì vzbudit, kdy¾ jsem mu koneènì mohl „give a hand“, tedy pøilo¾it ruku k dílu. Chtìl vyjet nejpozdìji ve tøi, abychom dojeli za svìtla co nejdál, ale pøedtím pro mne musel sehnat pøíslušné obleèení do té divoèiny. Pøiletìl jsem jen s malým kuføíkem s nejnutnìjším prádlem, py¾amem a zubním kartáèkem. Ostatní jsem si chtìl koupit za ušetøené peníze za letenku a¾ na místì. Beztak by toho v tom teplým poèasí nebylo moc.
Jen¾e se ukázalo, ¾e na sebe sice staèí jen šortky, klobouk a kanady po australské armádì, ale jinak bylo té výbavy pùl auta. Velký stan, rybáøský cajk, o jakým jsem nemìl ani zdání, brokovnice a kulovnice s bednou patron, kotlík a rùzné kuchyòské náøadí, plechová krabice tìstovin (kolínek, ku podivu stejných jako ty, co kupuji v našem Tescu), malá lednièka, asi dvacet konzerv a stejný poèet PE lahví s vodou, dvì sedmièky Queen Anne, lékárnièka se vším mo¾ným, vèetnì chirurgických no¾ù, kleští, pinzet a injekcí, dvì maèety, krumpáè, lopata, velký vìnec lana, maskovací sí» dvacet krát dvacet stop (asi šest na šest metrù) a nakonec na zahrádce na støeše, to byste neèekali, starý bicykl. Opravdu starý, bez pøehazovaèky, jak byl bì¾ný tak ve tøicátých letech minulého století. A navíc dámskej! To víte, ¾e mne pálila huba, k èemu s sebou ten køáp táhneme. Ale nebyl èas se zeptat, Standa mì honil jako psa. Tedy, abych mu nekøivdil, vzhledem k mému bolavému høbetu spíš jen jako jezevèíka. No, stihli jsme to a vyrazili v 15,10 hod. Naším prvním postupným cílem, jak øíkáme my vojáci, byl hotel na kraji nìjaké vesnice s asi deseti domy, z nich¾ jen jeden vypadal jako zdìný. Všechny ostatní byly døevìné v horším, nebo lepším stavu. Spíš ale v horším.
Jen jeden, dlouhý a široký vypadal nejlíp. A nemusel být èlovìk ani bystrozraký, aby vidìl na zdi nade dveømi štít s nápisem „The Old Sea Crock“ a vedle nich ceduli s ceníkem „4 Rooms 10 - 40 AUD each“. Vzpomnìl jsem si, kolik jsem kdysi zaplatil vekslákovi pøed Tuzexem za pár dolarù, a tak jsem v duchu hádal, který asi bude náš. Nemýlil jsem se, ¾ádný! Standa prohlásil, ¾e je na spaní v baráku moc horko a ¾e jen zbodnem po jednom stejku, nìjakém pivu a strávíme noc veku v hammocku.
No tì Bùh, lekl jsem se! Jestli je to skuteènì to, co si pod tím pøedstavuju já, tak to se s tou svou „chrbcovou kos»ou“ moc nevyspím, ba jestli vùbec! A taky ¾e jo, bylo to nìco jako houpací sí», jak si na ni pamatuji od svého strejdy, starého rakouského mariòáka, který ji mìl nata¾enou na zahradì mezi hruškou a jabloní a v nedìli po obìdì v ní rád spal. Tyhle australácké hamoky nebyly ze sítì, ale z pevné celtoviny, s dvìma tyèemi, které ji na obou koncích rozpínaly. Jinak by z èlovìka v m¾iku udìlaly motýlí kuklu. No, usnul jsem v tom a druhý den u¾ jsme uhánìli po silnici rovné, jako kdy¾ støelí. Po sto deseti mílích, tedy asi sto sedmdesáti kilometrech, jsme sjeli na vyje¾dìnou lesní cestu a zastavili.
Z auta se kouøilo stejnì jako ze mì a Standa, docela suchý, vyhlásil pøestávku.
Bylo mi divné, ¾e jsme za ty dvì hodiny nepotkali ani jeden kamion, aèkoliv prý jich tam jindy jezdí mraky. A to ka¾dý ještì tøeba se dvìma vleèòáky, tak¾e vypadají jako vlaky, ¾enou si to šedesát sedmdesát za hodinu (míli, samozøejmì) a moc se o jiné na cestì nestarají. Ostatnì pøi té rychlosti a s tìmi tunami za zadkem ani nemù¾ou. A tak si pozor musí dávat ti menší. To se doètete v ka¾dém turistickém prùvodci po Austrálii.
„Ponìvad¾ dneska mají aboriòáci (Aborigines – pùvodní obyvatelé Austrálie) nìjaký svý svatý vobdobí, vláda to respektuje a vyhlásila státní volný den se zákazem provozu truckù.“, vysvìtlil mi ten jev Standa.
„Aha, to musí bejt zajímavý. Jak to slavìj? Jako v Africe, nìjakým køepèením vokolo vohnì?“
„To se moc neví, ¾ádnej cizej tam nesmí. Ale jak vobèas nìkterej z èernejch to ve vopici poví, tak rozhodnì ne tancováním, spíš chlastem. Pøíštì pojedem za papouškama, který chceš tak vidìt, a po cestì se tam stavíme a tam je potkáš. Mám mezi nima známý, který jsem kdysi uèil angliètinu. Ale teï u¾ vyrazíme na ryby a za krokodýlama!“
Na „charakter vozovky a její stav“ se moc neohlí¾el a hnal tu káru tak, ¾e jsem na sedadle vedle nìj, i kdy¾ ukurtovaný, poskakoval, propadal se a mlátil s sebou o dveøe jak hadrový panák. Abych to trochu zmírnil, dr¾el jsem se pravou rukou sedadla a levou, vystrèenou z okna dveøí, a kdy¾ jsme se na mojí stranì prudce otøeli bokem a mojí rukou o nìjaký keø, to jsem zaøval.
„Zastááv, Stando, zastááv, kous´ mì had!“
„Co¾e, jakej had?“, stopnul au»ák na dvou metrech, „Kde by se tu vzal nìjakej had?“
„Né, tady né, ale na tom keøi, cos vo nìj vodøel au»ák. Sedìl tam na vìtvi, takovej fialovej a staèil mì v tý vteøinì kousnout! Máš sebou nìjaký sérum?“ utahoval jsem si páskem ruku nad rankou na pøedloktí.
„®ádný fialový hadi tady nejsou, ale poèkej, podívám se tam!“ vyskoèil a pøebìhl dozadu.
„No to jsem si moh´ myslet!“, byl za minutu zpátky. „Tady máš toho svýho hada, rozhodnì není fialovej a na tej vìtvi nesedìl, není to pták, ale visel!“ a podával mi tak necelý metr dlouhý kus špinavého, z lýka spleteného pásku. „Tím si aboriòáci vovazujou ty svý košatý ouèesy, aby jim za nima dr¾ely brka z volavky, co je nosej pro parádu“.
„No jo, ale já mám na ruce kousnutí vod hada, kterej u¾ jistì dávno zmizel, zatímco ty jsi sundával z trní kus pitomý mašle! Podívej se na to a dej mi nìjaký sérum, prosím tì. Ruka u¾ mi zaèíná brnìt a na èele mám studenej pot!“
„Neblbni, máš na ruce jen jeden šrám vod trnu, koukni, ještì v nìm ho kousek je. Kousnutí hadem po sobì nechá dvì ranky, teda kdy¾ není ještì starej a nemá napùl bezzubou hubu. Ruka tì brní, proto¾e ji škrtíš a vona ti to jinak øíct neumí a pot na èele není vo nic studenìjší, ne¾ mùj! Navleè si pásek, kam patøí, a» ti nespadnou kalhoty, a¾ uvidíš prvního kroka! A jedem dál!“
Další pùl druhé hodiny jsem trpìl, napùl utluèený, uvaøený a polomrtvý ¾ízní. Napít se z lahve bylo stejnì nemo¾né, jako kdysi v Egyptì za velbloudím hrbem a Stan zastavit nechtìl kvùli tìm pitomým rybám, na který jsem u¾ stejnì nemìl chu». Kdy¾ ten Standùv mixer koneènì zastavil, vypadl jsem z nìj a zùstal le¾et naznak pod tlustým eukalyptem, z kterého na mì èuèel párek koal. Mleli plnou hubou a z jednoho právì vypadl kousek stráveného lupení. Ne, nestrefil se do mì, jak jste asi zlomyslnì èekali, ale zato mne pøekvapil Standa. Shýbl se, sebral to velký a ještì teplý hovínko, uhnìtl z nìho dvì stejný koule a polo¾il na ještì horký plech kapoty.
„Co to dìláš? Bude z toho mouèník k veèeøi?“ tìšil jsem se, ¾e poznám zase nìjakou domorodou specialitu, jako jsou u arabských Beduínù vaøené beraní oèi.
„Néé, ale je to vynikající bajt (návnada) na ryby, mù¾ou se po tom utlouct, tak¾e oulovek máme jistej.“
Vzal jednu tu kulièku a vmáèknul do ní udici velkou jako na sumce. Rozmáchl se prutem a blízko protìjšího bøehu toho líného proudu to ¾bluòklo.
Zdvih´ jsem se z trávy, setøepal ze sebe mravence a hrst jiných hmyzù, ¾e vyzkouším ten zázrak i já. Jen¾e ne¾ jsem z té hromady v au»áku staèil vyštrachat prut, uslyšel jsem øehtat rolák a hekat Stana, jak se pøetahoval s nìèím, co podle ohnutého prutu vypadalo na poøádného sumce, jestli tu nìjací ¾ijí. Jen¾e úlovek se nijak nemrskal, jak to ryby dìlají, ale táhnul jako vùl zapøa¾ený do pluhu.
„To nebude ryba, co?“, ptám se ze zkušenosti.
„To víš, ¾e ne, táhnu malýho kroka! Ustup dozadu, u¾ bude venku!“
A pak jsem ho uvidìl. Byl opravdu malý, o nìco málo delší ne¾ metrový, ale s hubou zubatou jak katr na valdštejnské pile a z vypoulených oèí mu tekly slzy. Opravdové krokodýlí, na které jsem nikdy nevìøil a najednou na nì koukal.
„Neèum, kámo a pojï mi pomoct,“ zaøval Stan, „sedni si na nìj, a» mu mù¾u vyndat háèek z huby!“
Sekundu nebo dvì jsem zaváhal, ale pak jsem kecnul na ten drsný høbet a v tu ránu jsem byl na lopatkách v bahnì vedle toho ubreèence.
„Je¾išmarjá, ty vole, takle néé! Vobkroèmo, jako Stewe Irwin? Dy» jsi øíkal, ¾e si vidìl celej jeho seriál v televizi!“
Zmìnil jsem tedy posaz a chtìl se chytit toho plaza za uši, jako kdysi tátu, kdy¾ mì nosil na ramenou. Jen¾e jsem hmátl do prázdna, ponìvad¾ on ¾ádné nemìl. Bahnem obalené ruce mi po jeho hlavì sklouzly na jeho otevøenou tlamu a ta sklapla, zrovna kdy¾ ho Standa popadl za jazyk.
„Co dìláš, èoveèe!“, vykøik´ mi do tváøe, „Dy» mi dr¾í v tlamì ruku! Chy» ho pod èumákem, votevøi mu klapaèku a dr¾, dokaváï mu nevytáhnu z lizáku tu udici!
Klepal jsem se od toho leknutí, ale povedlo se mi to a Standovi zase vyvléct ten hák z tlamy úlovku. Krokáè zmizel v øece a zùstaly po nìm jen dvì øady krvavých otiskù na Standovì ruce, v jedné ètrnáct a v druhé jen tøináct. On si pøi té tahanici jeden špièák vylomil. Ruku jsem Standovi umyl, postøíkal Septonexem (hle, zase jedna èeská znaèka) a obvázal. Omlouval jsem se mu s mokrýma oèima a byl bych radši dr¾el pár facek za takovou neopatrnost.
„Neblbni a nebreè, trumbero! Takovejch jizev mám nepoèítanì, a jestli jsem do toho nechyt´ infekci, tak se z toho neposeru. Mìli jsme kliku, ¾e byl malej, jináè bysme tu vobá chcípli. Já ztrátou krve a ty hladem a ¾ízní. Na celfoun (Cellphone – po australsku mobil) tady není signál a èlovìk se tu vobjeví tak jednou za rok. Teï vem to druhý hovno a zkus chytit òákou rybu k veèeøi.“
To jsem po té zkušenosti odmítl, a tak jsem ze sebe umyl to uschlé páchnoucí bahno a na nìjakém petrolejovém Primusu, jsem uvaøil hrnec tìch èeských kolínek s konzervou nìjakých škeblí v rajské omáèce. Bylo to docela dobré, tak jsme to zapili pár plechovkami australského piva a já se tìšil, jak ulehnu k spánku. Jen¾e Standa vybalil z té hromady výbavy zase ty zatracené hamoky.
„Na, nìkam je voba poøádnì povìs, já bych to teï nezvlád´. A poøádnì se vyspi, ráno jedem za tìma slíbenejma papouchama!“
A tak, místo abych ulehl pìknì ve spacáku na vyhøátou zem, povìsil jsem se do té houpaèky a kupodivu rychle usnul.
Pokraèování zítra…
Moje vysnìná Austrálie - 1
Ludìk «opka
* * *
