Pohádky „z babièèiny krabièky“ Na svoje poslední vnouèe – Vendulku – jsem èekala devìt let. To u¾ byla pøedchozí tøi vnouèata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele vìnovat, jsouc u¾ regulérní seniorkou.
Pro¾ívaly jsme spolu dobrodru¾né vycházky po zahradì, kde rostlo tolik zajímavých kvìtinek a keøù, kde se na zídce vyhøívaly ještìrky, cvrèci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky bìláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým ¾ivotem ¾ije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistì, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dìlal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chùva, dobrá víla a ochránce. To bylo paneèku jiné dobrodru¾ství ne¾ dole na zahradì. Obrovské mraveništì lesních mravencù a¾ skoro nahoøe s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploè lezou? A ploè nosí semínka? A kde mají dìti?...“
To bylo otázek, a¾ z nich babièce šla hlava kolem. A proto¾e takové výpravy byly na denním poøádku, zaèala o nich babièka spisovat pohádky. Tøeba se budou líbit i vašim vnouèatùm.
Mara
* * *
… o toulavém ¾irafáèkovi
Na jedné africké savanì ¾ila velká ¾irafí rodina. Dospìlí se pomalu toulali krajinou, tam u¾dibli pár výhonkù akácie, jinde zase nìco jiného. A kolem pobíhala ¾irafí drobotina, která se i na vysoké slony dívala svrchu. Kdy¾ bylo moc horko, šlo se celé stádo napít a ¾irafí kluk Kryšpínek se poka¾dé velice divil, jak to, ¾e voda má oèi. Chtìl se na nì jít podívat, ale v tom mu zabránila jeho maminka poøádným štulcem...“Kluku hloupá, to chceš, aby tì ten krokodýl chytil a se¾ral? Tady buï pìknì vedle mì, a kdyby se ve vodì nìco hnulo, upaluj honem pryè!
Èas rychle bì¾el a Kryšpínek rychle rostl. Kdy¾ byl vysoký jako tatínek, rozhodl se, ¾e pùjde do svìta na zkušenou. Chtìl poznat všechna zvíøata, která na savanì ¾ijí, chtìl se také podívat do buše a aspoò na okraj vzdáleného deštného pralesa, který se zelenal na obzoru.
A tak jednoho rána obul poøádné boty, do ba»ohu si dal kartáèek na zuby, na hlavu ten správný trampský klobouk a šel a rodièùm vùbec nic neøekl Kolem øeky kráèel opatrnì, vyhøívalo se tam krokodýlù hned nìkolik a v otevøených tlamách se jim blýskaly hrozitánské zuby. To by moc bolelo, kdyby ho kousli. Teï u¾ vìdìl, ¾e je lepší se jim vyhnout.
Potkával všelijaké antilopy, které po nìm jen hodily oèkem a odhopkaly o kus dál, pozdravil se se zebrami a pozlobil je otázkou, proè ještì bìhají v tìch krásných pruhovaných py¾amkách, kdy¾ je skoro poledne. Za poledního vedra si odpoèinul ve stínu staré akácie a pøi tom si pochutnal na køehounkých vìtvièkách vysoko v korunì. Trošku se lekl, proto¾e tam na jedné silné vìtvi odpoèíval puntíkovaný leopard a èekal na veèerní chládek, ne¾ zase dostane hlad.
Chvilku se na sebe dívali, a proto¾e byl Kryšpínek zdvoøilý, pozdravil ho a popøál pìkné odpoledne. Leopard jen nìco zamruèel, pøi zívnutí ukázal bílé tesáky, a kdy¾ se mlsnì olízl èerveným jazykem, øekl si Kryšpínek, ¾e je nejvyšší èas, aby se zase vydal na cestu.
Nìjakou dobu se sna¾il dr¾et krok se stádem rohatých buvolù, kteøí se divili, proè se toulá po savanì sám, kdy¾ na ka¾dém kroku èíhá nebezpeèí jako tøeba támhle v té vysoké trávì! Kryšpínek kulil oèi, ale a» koukal, jak koukal, vidìl jen sluníèkem se¾ehlé stonky zachvívající se ve vìtøíku. Kdyby byl zkušenìjší, rozeznal by v trávì èíhající lvice, které sice chtìly ulovit nìjakého malého neposlušného buvolího kluka, ale teï si právì øíkaly, ¾e ten mladý ¾irafák by taky nebyl k zahození. Zachránila ho kamarádka opice, která zaèala køièet na poplach, a buvolí stádo se tryskem rozbìhlo proti lvicím. Teprve teï dostal Kryšpínek strach. Pomalu se blí¾il veèer, jeho velká rodina byla bùhvíkde a vytou¾ený prales se ztrácel v ml¾ném oparu. Také buvolí stádo u¾ nebylo nablízku. A co teï, Kryšpínku?!
Neboj se,Vendulko, objevil se nìkdo, na koho si ani lvi netroufnou. Zemì najednou zaèala dunìt, ozývalo se troubení, a kde se vzalo tu se vzalo, obklopilo Kryšpínka sloní stádo. Byli to pøátelé, kteøí se obèas pásávali vedle jejich rodiny v akáciovém lesíku a Kryšpínka dobøe znali. Šli právì k napajedlu, a tak ho vzali s sebou. Dobøe vìdìli, ¾e se tam setkají s jeho rodièi. Všichni mìli radost ze shledání, jen tatínkovy oèi øíkaly… poèkej, poèkej, ty dostaneš!
No, pro našeho toulavého ¾irafího kluka tohle dobrodru¾ství skonèilo dobøe, ale další výlet si udìlal a¾ za hodnì dlouhou dobu se svými ¾irafími kamarády. Bylo jich dost, aby se nemuseli nikoho bát. Ostatnì lvùm a krokodýlùm se radìj vyhnuli a s ostatními zvíøátky byli kamarádi.
A kdy¾ se pak vrátili z toulek zpìt, vyprávìli o svém dobrodru¾ství ka¾dému, kdo chtìl poslouchat.