SeniorTip

Pohádky „z babiččiny krabičky“

Na svoje poslední vnouče – Vendulku – jsem čekala devět let. To už byla předchozí tři vnoučata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele věnovat, jsouc už regulérní seniorkou.

Prožívaly jsme spolu dobrodružné vycházky po zahradě, kde rostlo tolik zajímavých květinek a keřů, kde se na zídce vyhřívaly ještěrky, cvrčci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky běláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým životem žije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistě, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dělal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chůva, dobrá víla a ochránce. To bylo panečku jiné dobrodružství než dole na zahradě. Obrovské mraveniště lesních mravenců až skoro nahoře s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploč lezou? A ploč nosí semínka? A kde mají děti?...“

To bylo otázek, až z nich babičce šla hlava kolem. A protože takové výpravy byly na denním pořádku, začala o nich babička spisovat pohádky. Třeba se budou líbit i vašim vnoučatům.

Mara

* * *

… o toulavém žirafáčkovi

Na jedné africké savaně žila velká žirafí rodina. Dospělí se pomalu toulali krajinou, tam uždibli pár výhonků akácie, jinde zase něco jiného. A kolem pobíhala žirafí drobotina, která se i na vysoké slony dívala svrchu. Když bylo moc horko, šlo se celé stádo napít a žirafí kluk Kryšpínek se pokaždé velice divil, jak to, že voda má oči. Chtěl se na ně jít podívat, ale v tom mu zabránila jeho maminka pořádným štulcem...“Kluku hloupá, to chceš, aby tě ten krokodýl chytil a sežral? Tady buď pěkně vedle mě, a kdyby se ve vodě něco hnulo, upaluj honem pryč!

Čas rychle běžel a Kryšpínek rychle rostl. Když byl vysoký jako tatínek, rozhodl se, že půjde do světa na zkušenou. Chtěl poznat všechna zvířata, která na savaně žijí, chtěl se také podívat do buše a aspoň na okraj vzdáleného deštného pralesa, který se zelenal na obzoru.
A tak jednoho rána obul pořádné boty, do baťohu si dal kartáček na zuby, na hlavu ten správný trampský klobouk a šel a rodičům vůbec nic neřekl Kolem řeky kráčel opatrně, vyhřívalo se tam krokodýlů hned několik a v otevřených tlamách se jim blýskaly hrozitánské zuby. To by moc bolelo, kdyby ho kousli. Teď už věděl, že je lepší se jim vyhnout.

Potkával všelijaké antilopy, které po něm jen hodily očkem a odhopkaly o kus dál, pozdravil se se zebrami a pozlobil je otázkou, proč ještě běhají v těch krásných pruhovaných pyžamkách, když je skoro poledne. Za poledního vedra si odpočinul ve stínu staré akácie a při tom si pochutnal na křehounkých větvičkách vysoko v koruně. Trošku se lekl, protože tam na jedné silné větvi odpočíval puntíkovaný leopard a čekal na večerní chládek, než zase dostane hlad.

Chvilku se na sebe dívali, a protože byl Kryšpínek zdvořilý, pozdravil ho a popřál pěkné odpoledne. Leopard jen něco zamručel, při zívnutí ukázal bílé tesáky, a když se mlsně olízl červeným jazykem, řekl si Kryšpínek, že je nejvyšší čas, aby se zase vydal na cestu.

Nějakou dobu se snažil držet krok se stádem rohatých buvolů, kteří se divili, proč se toulá po savaně sám, když na každém kroku číhá nebezpečí jako třeba támhle v té vysoké trávě! Kryšpínek kulil oči, ale ať koukal, jak koukal, viděl jen sluníčkem sežehlé stonky zachvívající se ve větříku. Kdyby byl zkušenější, rozeznal by v trávě číhající lvice, které sice chtěly ulovit nějakého malého neposlušného buvolího kluka, ale teď si právě říkaly, že ten mladý žirafák by taky nebyl k zahození. Zachránila ho kamarádka opice, která začala křičet na poplach, a buvolí stádo se tryskem rozběhlo proti lvicím. Teprve teď dostal Kryšpínek strach. Pomalu se blížil večer, jeho velká rodina byla bůhvíkde a vytoužený prales se ztrácel v mlžném oparu. Také buvolí stádo už nebylo nablízku. A co teď, Kryšpínku?!

Neboj se,Vendulko, objevil se někdo, na koho si ani lvi netroufnou. Země najednou začala dunět, ozývalo se troubení, a kde se vzalo tu se vzalo, obklopilo Kryšpínka sloní stádo. Byli to přátelé, kteří se občas pásávali vedle jejich rodiny v akáciovém lesíku a Kryšpínka dobře znali. Šli právě k napajedlu, a tak ho vzali s sebou. Dobře věděli, že se tam setkají s jeho rodiči. Všichni měli radost ze shledání, jen tatínkovy oči říkaly… počkej, počkej, ty dostaneš!

No, pro našeho toulavého žirafího kluka tohle dobrodružství skončilo dobře, ale další výlet si udělal až za hodně dlouhou dobu se svými žirafími kamarády. Bylo jich dost, aby se nemuseli nikoho bát. Ostatně lvům a krokodýlům se raděj vyhnuli a s ostatními zvířátky byli kamarádi.

A když se pak vrátili z toulek zpět, vyprávěli o svém dobrodružství každému, kdo chtěl poslouchat.

Marie Zieglerová

* * *
Zobrazit všechny články autorky

Datum	Jméno	Téma
23.11. 22:41	Mara
23.11. 10:33	Von
23.11. 09:37	Vesuvjana	díky
23.11. 09:13	kusan
23.11. 08:49	MilunaH
23.11. 06:16	Květa
23.11. 06:14	Bobo	:-)))

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás