Duchové v domì
Vyprávìnky pana «opky
Typický moderní domek v satelitním mìsteèku s velkou pøedzahrádkou a trochu pøerostlým trávníkem. Je srpen a pøíjemné sobotní dopoledne, tento horký rok zcela výjimeèné.
Na terase pøed otevøeným oknem do domu pokuøuje v zahradním lehátku asi ètyøicetiletý mu¾.
„Jsem rád, holka, ¾e jsme odjeli z Mariánek u¾ v pátek!“, odlo¾í noviny a otoèí se k otevøenému oknu k man¾elce Evì. „V sobotu se v¾dycky vracejí z víkendù a dovolených mraky aut a na té dé-šestce to není nijak bezpeèné. V pátek sice jezdily kamiony, ale tak moc jsme jich zase nepotkali.“
„ Karle... ?“
„Ti hlupáci, co odkládají odjezd na poslední chvíli a pak šílenì spìchají, aby hned druhý den u¾ byli, nevyspalí a otrávení, zase v kanceláøi nebo dílnì. Ale já se teï ...“
„Karle...?“
„...mù¾u pohodlnì povalovat na zahrádce od rána do veèera. Jen tì lituju, ty moje kuchaøinko, ¾e jako místo odpoèinku se od rána potíš kuchyni. Doufám, ¾e to bude ta slíbená kachna s bramborovým knedlíkem a èerveným zelím, cos mi slibovala u¾ v lázních. Mìla bys si ale taky .... “
„Karle... „
„... dát pohov. Ale poèkej, já ti na oplátku namíchám nìco dobrého“, vstal z lehátka a došel do malého baru v domì. „Co bys radši, Becherovku s tonikem, nebo Martini s ... “
„Martini bez nièeho!“, pøerušila man¾ela netrpìlivì Eva tónem: teï, nebo nikdy!, „ Karle, já nevím, jak bych to øekla, ale vèera odpoledne byl v našem domì duch."
Karel si nìco pro sebe pobrukoval a nalil Martini do dvou sklenek z pìkné soupravy, jeho dárku ¾enì ke ètvrtému výroèí svatby a jak je nesl do kuchynì, pohlédl z okna na ponìkud zanedbanou zahradu.
„Ta tráva za tìch ètrnáct dnù, co jsme tu nebyli, u¾ taky zatracenì pøerostla!“, zabruèel a zavrtìl hlavou, jak je to mo¾né, kdy¾ ji nikdo nezaléval a deštì bylo pomálu. „Hned zejtra se na to vrhnu a posekám ji. Taky nìkteré keøe u¾ je tøeba pøistøihnout. No, a trocha pohybu mi taky neuškodí. Stejnì mi ještì zbude pùldruhého dne na lenošení, ne¾ budu muset ...“
„Karle ?“
„Ach, promiò, Evièko! Prosím, povìz mi tedy nìco o tom tvém duchovi“, usmál se man¾el.
„Na tom není nic legraèního, Karle.“, šeptla Eva a usrkla ze sklenky bílého Martini. Opravdu to není nic k smíchu, málem jsem z toho leknutí omdlela. Tys spal v lehátku na zahradì a já si èetla v køesle, kdy¾ tu mi náhle pøišlo, jako kdyby dole v domì nìkdo byl. Vstala jsem, vešla do pøedsínì a ... a tam to bylo.“
„Ale no tak, Evi! Za bílého dne?“
„Jo, za bílého dne! Byl to takový pomenší pøitloustlý chlap s aktovkou, asi tak ètyøicátník v šedém obleku, bílé košili a s tmavoèervenou kravatou. Na nohou èerné, peèlivì vyleštìné boty a na hlavì do týla posunutý slamìný panamák. A na tlustém rtu pod nosem se mu leskly krùpìje potu. To vše jsem i pøes tu hrùzu staèila postøehnout.“
„Kapky potu?“ , reagoval se smíchem Karel, „Ještì jsem neslyšel , ¾e by se duchové potili! Tak mi øekni, kdo to tam opravdu byl?“
„Karle, já ale skuteènì ne¾ertuju!“
„No tak, Evièko, uklidni se, ale jak se mohl dostat dovnitø? Já jsem pøední dveøe veèer vlastnoruènì zamkl a nemyslím, ¾e ty bys ... “
„Ovšem, ¾e jsem je neodemkla! Taky jsem si nedovedla pøedstavit, jak se mohl do domu dostat. Jen¾e pak jsem si všimla, ¾e se mu na ruce houpal øetízek se svazkem klíèù. Jedním z nich si tedy musel otevøít. Ten èlovìk se nijak neohlí¾el na moji pøítomnost, ani mne nepozdravil. Jako bych tam nebyla. Najednou vytáhl z aktovky nìjaký blok a pero a zaèal do nìho psát. Ta drzost mne ale opravdu šokovala, a tak jsem se ho zeptala a hledìla mu pøímo do tváøe, co dìlá v našem domì a jak se sem vùbec dostal. Ale on mne vùbec nevzal na vìdomí, jak by mne neslyšel ani nevidìl, klidnì psal do toho notesu dál a zamíøil chodbou k lo¾nici. Poèkejte, kampak to jdete?, ozvala jsem se u¾ ostøe, a jak jsem natáhla pa¾i, abych ho zatavila, pøedstav si, ¾e mi ruka projela jeho tìlem jako vzduchem! Brr, to byla hrùza, dìs!“, otøásla se Eva.
„Prosím tì! Opravdu to není nìjakej vtip?“ zeptal se man¾el a postavil nedopitou sklenku na stolek. „Nemáš horeèku? Po té vèerejší dlouhé cestì a v tom horku by nebylo divu! A to veèerní ochlazení to mohlo jen urychlit. Taky jsi mohla chytit nìco u¾ v lázních. Snad to nebude nic vá¾ného, ale radìji si zmìø teplotu!“
„To u¾ jsem chtìla, ale nemù¾u najít teplomìr,“ odpovìdìla netrpìlivì, „a tak jsem se místo toho podívala v zrcadle na jazyk. Nic na nìm není, ¾ádný povlak, nic. A taky necítím, ¾e bych mìla horeèku. Pøesto trvám na tom, ¾e u nás vèera duch byl, a to krátce pøed ètvrtou. Já ho vidìla tak jasnì, jako teï vidím tebe!“
„Miláèku, já chápu, ¾e tì to znepokojuje a nevymlouvám ti to, ale myslím, ¾es mne mìla probudit!“
„To jsem taky chtìla! Jen¾e jsem se neodvá¾ila obrátit se k tomu duchovi zády a poèkala, a¾ odešel. Kdy¾ jsem pak za tebou pøišla, chrápal jsi jako hroch a u¾ bys mi stejnì nebyl nic platnej, a tak jsem tì nechala chrápat dál.
„No dobrá.“, zaèal Karel po krátkém zamyšlení, „Pokusme se podívat na tu vìc z hlediska vìdy, která existenci duchù popírá. V tom pøípadì pøedpokládejme, ¾e ten chlap v šedém byl normální skuteèný èlovìk. Mohl to být kdokoliv, napøíklad revizor od hasièù, který si spletl adresu a jeho univerzální klíè se hodil i k naším dveøím. Tihle lidi takový klíè mají, stejnì jako poš»áci, víš? A neslyšel tì mo¾ná proto, ¾e byl pøíliš zabrán do své práce, nebo byl nahluchlý. Tøeba to byl agent nìjaké firmy s nábytkem a pøišel vymáhat po dlu¾níkovi nesplacenou cenu. Mo¾ná tì pokládal za jeho man¾elku a po zkušenosti s takovými ¾enskými nechtìl riskovat, ¾e mu vyškrábeš oèi, nebo rozbiješ o hlavu nìjakou vázu a sna¾il se z té situace mlèky vyklouznout. Tím by se dalo vysvìtlit, proè pøedstíral, ¾e tì neslyší, ani nevidí, nebo .... “
„To ale nevysvìtluje, proè moje ruka jednoduše a bez jakéhokoliv odporu prošla jeho hrudí a vyšla zády jako mýdlovou bublinou!“
„Byla jsi rozrušená a rozzlobená, miláèku, a proto se ti to tak zdálo. Uva¾uj rozumnì, byla to prostì halucinace! Taky zcela normální a zdraví lidé ji mohou za¾ít. Tøeba i politici, uèenci, básnící nebo generálové. Ostatnì nemusím chodit pro pøíklad tak daleko, mìl jsem ji v pátek po cestì i já. Ty jsi vedle mne døímala, tak¾e jsi to zaspala, ale vyprávìl jsem ti to pøece hned, jak jsi procitla „klovnutím“ èelem o palubní desku. Z vjezdu na dálnici vyjel obrovský kamion s mra¾eným masem pøímo do našeho pruhu. Instinktivnì jsem strhl volant, abych ho pøedjel a jak jsem ho míjel, mìl jsem náhle pocit, ¾e se ta velká, na návìsu namalovaná hlava býka rychle pøibli¾uje jako v útoku a dokonce jako bych ucítil jeho páchnoucí dech! Nu, projeli jsme jen tak tak a a¾ po sto metrech jsem s úlevou oddechl. Tak¾e vidíš, ¾e halucinaci mù¾e za¾ít kdokoliv.“
„To moje „halucinace“, ušklíbla se Eva sarkasticky, „ vonìla po parfému a pudru jako u kadeøníka a ¾výkala wregleyku, ale pøesto u nás byl duch, a basta!“
„Dobrá, máme tedy v domì ducha.“, zasmál s Karel, „Ale zatím nám neuèinil nic zlého, ne? Ani tì nepolekal nìjakým tím svým bububu. Tomu øíkám civilizovaný duch. Ale víš co, dejme si sklenku na jeho zdraví!“
„Pssst“, pøilo¾ila náhle prst ke rtùm.
„Co je?“
„Nìkdo právì vešel do domu! Slyšela jsem odmykat dveøe a teï i hlasy. Ty ne?“
„Ne!“
„Je to tu znovu!“, zbledla Eva. „Mùj Bo¾e, Karle, jsou tu zas.“
„Nesmysl, ale aby ses uklidnila, pùjdu se na nì podívat. A ty tu poèkej!“
„Ne, ne, jdu s tebou!“
Prošli spolu rychle a tiše dolù chodbou k obývacímu pokoji a tam vedle otevøených spatøili tøi lidi – menšího zavalitého pána v šedém obleku, jak ho Eva popsala, mladšího mu¾e s hustým èerným oboèím a mladou dámu v zelených hedvábných tìhotenských šatech.
„Doporuèoval bych vám rozhodnout se právì pro tenhle dùm.“, promluvil ten v šedém, „Je v dobrém stavu a má øadu pøedností: dvì lo¾nice, velký obývací pokoj, moderní koupelnu plnì elektrizovanou kuchyò, dva pokoje v podkroví, ústøední plynové topení, zahradu s ovocnými stromy a gará¾. Cena je velice výhodná, pouze dva milióny, tøi sta tisíc. A proto¾e dùm prodává banka, je jistì mo¾no sjednat i prodej na úvìr.“
„Poslyšte, pane,“ vmísil se mu do øeèi Karel, „tady jde asi o nìjaký omyl ....„
Ti tøi mu ale nevìnovali ani nejmenší pozornost a rozhovor plynul dál.
„Jak je to s nábytkem a vybavením?“, otázala se mladá nastávající maminka. „Zdá se docela nový a úèelný a podlahy jsou pokryté koberci ode zdi ke zdi.“
„To je nìkolik dalších výhod, o kterých jsem se zmínil.“ pøikývl ten oèividnì realitní broker.
„Všechen nábytek je jen pùl roku starý a majitel ho ji¾ plnì zaplatil. Kdybyste si ho nepøáli, musela by ho banka prodat v dra¾bì a za nìj by, jako pou¾itý, pøíliš neutr¾ila, a tak by pro vás ta úspora na cenì nemovitosti nebyla velká. Výhodnìjší je vybavení si ponechat.“
„Poslyšte, lidi,“ zdvihl hlas Karel, „u¾ vám to øíkám podruhé, nevím, v jakém domì si myslíte, ¾e jste, ale tenhle není na prodej. Vezmìte to laskavì na vìdomí a odejdìte v pokoji, ne¾ zavolám policii!“
V tu chvíli se Eva s výkøikem otoèila a vybìhla z domu dveømi, které se za ní hlasitì pøibouchly. Její man¾el na vteøinu zaváhal, ale pak se rozhodl nechat vetøelce na pozdìji, Evin strach byl dùle¾itìjší. Vybìhl za ní ven na verandu, ale nikde ji nevidìl, a teprve kdy¾ ji podruhé zavolal jménem, ozvala se.
„Jsem na zahradì, miláèku!“ odpovìdìla mu se slzami v oèích, stojíc za hradbou keøù buxusu,
„Promiò, ale popadla mne taková hrùza!“
„Dobøe, drahá, u¾ je zase dobøe“, sevøel ji v náruèí, “ a uklidni se, u¾ se nemusíš bát. Právì
mne napadlo vysvìtlení, ¾e jsou hluchonìmí. Tak je to, všichni tøi jsou hluchonìmí.
„Ale oni spolu pøece mluví!“
„Takhle posti¾ení lidé si umí odeèítat slova ze rtù, to jsi jistì slyšela.“
„Dobrá, jestli¾e bylí hluší, rozhodnì nebyli nìmí, kdy¾ spolu tak dobøe a srozumitelnì hovoøili. A urèitì nás museli vidìt!“
„Ne tak jistì, Evi! Stáli jsme pøece tìsnì u chodby a v tom rohu je pøítmí a jejich oèi mohly být ještì èásteènì oslnìny kdy¾ pøišli pøímo ze sluneèné zahrady. Prostì nás nevidìli.“
„Ne, Karle! Jsou to duchové, øíkám ti. Duchové!“
„Duchové neobchodují s realitami a pokud vím, nenosí ani tìhotenské šaty. Poèkej tu, já
se tam vrátím vyhodím je koneènì z domu.“
„Prosím tì, Karle, nenechávej mne tu samotnou! Já jsem ti to neøekla, ale cítím se od toho setkání s nimi tak divnì, jakoby na mne sáhla smrt! Ztrácím z toho rozum.“
„To bych musel ztratit rozum i já, a jak vidíš, jsem v poøádku. Tedy, vidìl jsem ty tvoje duchy taky, to nemohu popøít, ale ujiš»uji tì, ¾e mi ¾ádný strach ani trochu nenahánìjí. A ty pøece víš, stejnì jako já, ¾e nìco takového ve skuteènosti prostì není. Øekni si to nahlas: duchové nejsou!“
„N.. n.. no, no vlastnì ....“
„Dobøe, tak mne to nech s tìmi domnìlými strašidly rychle skonèit.“
„Já – já pùjdu s tebou!“
„Myslím, ¾e bys radìji nemìla!“
„Karle, prosím ...“
Vešli spolu do domu a zastihli tu trojku, jak se, patrnì u¾ i po prohlídce obou lo¾nic, sešla v kuchyni a mladší mu¾ právì agentovi potvrdil, ¾e tenhle dùm je dobøe vybaven nábytkem a veškerým komfortem a je vskutku výhodnou nabídkou a dodal, ¾e by mohl slo¾it zálohu ve výši osmi set tisíc, pøípadnì i celého jednoho milionu korun.
„Co blázníte, lidi !“, vykøikl u¾ podrá¾dìnì skuteèný majitel a dodal mimoøádnì hlasitì a zøetelnì, „Tenhle - dùm – je -náš - a – není - na – prodej!“
„Jsem si jist, ¾e nabízená záloha v hotovosti postaèí,“ vedl agent svou nerušenì dál, a proto¾e banka mù¾e snadno zmìnit dosavadní hypotéku na zbytek ceny, probìhne všechno hladce a nemovitost bude pøevedena na vaše jméno.“
Mladá paní, tak š»astná, ¾e ten pìkný domek bude patøit jim, probìhla, tanèíc kuchyní i obývákem, a¾ k domovním dveøím a oba mu¾i vykroèili se smíchem za ní.
S bojovnì vystrèenou bradou vybìhl Karel za nimi a dostihl je u otevøených domovních dveøí.
Mladý pár u¾ byl venku na terase a agent se právì chystal zamknout.
„Teï u¾ toho mám ale toho nesmyslu opravdu dost!“ zaøval Karel, napøáhl ruku na tu drzou hlavu a cíl pøesnì trefil, ale nikdo úder neucítil, ani on...
Klíè se v zámku dvakrát otoèil, „malý obtloustlý“ lehce zacloumal dveømi, aby se ujistil, ¾e jdou dobøe zamknuté, podal klíè mladému a poznamenal.
„Ty neš»astné lidi, kterým tenhle dùm dosud patøil, by jistì potìšilo, ¾e se vám tak líbí a ¾e v nìm po nich budou ¾ít mladí man¾elé. Byli to milí lidé, jen o pár let starší ne¾ vy. Minulý týden se vraceli pøedèasnì z dovolené a vybrali si pro cestu špatný den. Zrovna pátek, kdy je tahle dálnice plná kamionù, které v sobotu jezdit nesmìjí, a tak je potkalo strašné neštìstí. Ohromný kamion s mra¾eným masem jim vjel na dálnici za Plzní do cesty, dostal smyk, pøevrátil se a pohøbil je pod deseti tunami hovìzího. Všechno prý šlo tak rychle, ¾e si ti dva snad ani nestaèili uvìdomit, co se jim stalo. Nu, já vám pøeji v tomto domì jen samé štìstí!“
Ludìk «opka
* * *