Potupa
Skromnì konstatuji, ¾e nejsem ¾adný ješita. Tím chci øíci, ¾e neunavuji pøi ka¾dé pøíle¾itosti neznámé lidi, aby mì vyfotili. Dokonce nefotím sám sebe pózujícího pøed rùznými monumenty, abych se potom mohl obdivovat na Facebooku. To nechám na jiných, v tomto pøípadì povolanìjších lidech, kterých znám hodnì. Tito pošetilci v pochybné pøedstavì, ¾e jsou, nehledì na vìk, ú¾asnì pøita¾liví, si zøejmì umanuli, ¾e musí svojí zevnìjší krásu dát napospas zrakùm tisíce lidí jim známých i zcela neznámých, kteøí zrovna tak maøí èas pøispíváním èi ètením nesmyslù na stránkách tohoto internetového zázraku.
Já posouzení, jestli jsem doposud pøita¾livý, ve své neobyèejné skromnosti ponechám na druhých. Osobnì si myslím, ¾e se na mnì krutì podepsal vìk. V tomto pøípadì mám zøejmì pravdu, proto¾e pøi ka¾dé pøíle¾itosti moje pøímá a pravdomluvná ¾ena Máòa, hlavnì kdy¾ to neèekám, prohlašuje, ¾e jsem ji¾ dávno ztratil svojí krásu, kterou jsem ji v mládí okouzlil. Kdy¾ se jdu pøesvìdèit a letmo na sebe mrknu do zrcadla, musím se studem souhlasit, ¾e má bohu¾el Máòa pravdu.
Zlatou høívu mnì èas nahradil proøídlými vlasy a lesknoucí se pleškou, masitá dvojí brada dominuje vráskami rozbrázdìnému oblièeji. Kde ještì jak¾-tak¾ vynikám, jsou uši. Ty se toti¾ mu¾ùm ve stáøí promìní v du¾naté, obrovské plachty, ze kterých èní chlupy. Mnì naštìstí zùstala taková stále malá, aristokratická ušiska. Nejsem ovšem bláhový, abych si neuvìdomil, ¾e zmìna je za rohem.
Pohled na zbytek tìla je nìco, co mì dohání k hrùznému pøesvìdèení, ¾e u¾ nemám u krasavic šanci. ®e mám prostì odzvonìno! Pohled do zrcadla na obrovský teøich, jak mému bøichu laškovnì øíká Máòa, mì dokonce pøesvìdèí, ¾e u¾ na sebe nenalákam, a a» se sna¾ím sebevíce, do svých sítí neulovím ani bezzubou, vetchou staøenku. Ano, moje tenké no¾ièky jsou poøád ještì od celo¾ivotního je¾dìní na kole sice pokryté svaly, ale jak se èlovìk èasem scvrkává, tak na oholených nohou kù¾e vlaje jako prapor. Jediné, co mne ještì dodnes nepotkalo, jsou køeèové ¾íly. Kdy¾ mnì chce Máòa nìkdy udìlat obzvláštní radost, tak s kapkou závisti v hlase utrousí poznámku, ¾e by moje nohy chtìla mít. To mì pøivedlo k nápadu, ¾e kdy¾ se poøádnì nama¾u vonnými mastmi, které kù¾i regenerují, mohl bych si dát nohy z rùzných úhlù vyfotit a na Facebooku udìlat anketu, kde by ètenáøi museli hádat, èí nohy to jsou. Samozøejmì, ¾e mì nikterak neudivilo, ¾e Máòa na mùj nápad nalila studenou vodu a doporuèila mnì, ¾e bych, místo myšlení na blbosti, mìl pøestat pít pivo, jíst uzenky a místo toho se vìnovat polykání více kilometrù na kole.
®ena Máòa má, jako ostatnì poka¾dé, pravdu. Hlavnì co se týká cyklistiky. I kdy¾ jsem výraznì skromný èlovìk, pøece jenom si øíkám, ¾e v italském, ú¾asnì barevném cyklistickém drésu a témìø nemravnì pøiléhavých kalhotkách, nevypadám úplnì k zahození. Zvláštì kdy¾ zatáhnu bøicho a nebudu se pøi šlapání do nìj kopat koleny. Vìøím, ¾e kdy¾ si dopøedu do kalhotek nacpu smotané pono¾ky, tak bych pøece jenom mìl tøeba šanci oblouznit nìjakou zrovna tak v cyklistickém (ovšem bez pono¾ek) odìnou dámu. To, ¾e mám nádherné a velice drahé kolo, by jistì také pøispìlo k mému mo¾nému úspìchu. K tomuto úèelu mám ji¾ dávno vymyšlenou mazanou fintu.
Na cyklistické stezce vypustím z duše vzduch a u prázdného kola bezradnì èekám na pomoc. Ta døíve nebo pozdìji pøíjde, proto¾e cyklisté si navzájem pomáhají. Otázku upoceného dìdka, jestli nepotøebuji nìjakou pomoc, samozøejmì slušnì odmítnu. Naopak, zastaví-li cyklistka, pomoc ochotnì pøijmu a pak u¾ je témìr ruka v rukávì. Nejdøíve je oslnìna mým ú¾asným kolem, a kdy¾ jí spadne zrak na moje, olejem se blyštící, oholené a opálené nohy, tak zjihne. Kdy¾ si ovšem všimne na správném místì vycpaných kalhotek, zrychlí se jí dech a z hrdla se jí vydere tenounký vzdech podobný tomu, co dovedou tak krásnì udìlat porno hereèky, kdy¾ pøedstírají rozkoš z milování. O tom se samozøejmì nikdy nezmíním Máòe, proto¾e by o mì pøerazila vaøeèku!
Tuto geniální strategii jsem pou¾il pøi nedávné vyjí¾ïce. Skuteènì zapracovala. Dáma, pro mì pøimìøeného vìku, s obdivuhodnì útlou zadnicí (bohu¾el cyklistky v lycrových kalhotkách mají pozadí vesmìs hrùznì obrovitá) zastavila, dali jsme pøátelskou øeè, nafoukli jsme splasklou pneumatiku a ona mne vyzvala, abychom pokraèovali v jízdì spolu. Nemusím øíkat, ¾e se mnì vzrušením rozbušilo srdíèko, proto¾e jsem tento návrh bral jako pøirozenou pøedehru. Nešlo pøece jenom o ¾ádnou ochechuli, která by se vrhla do náruèe prvnímu obstaro¾nímu páprdovi s prázdnou duší!
S návrhem jsem bez mrknutí souhlasil. Cyklistka rozšafnì sedìla na pohodlném, odpérovaném sedle super tì¾kého cestovního kola s blatníky, svìtly a postraními brašnami. Jako gentleman jsem jel vepøedu, abych dámì rozrá¾el vítr a teprve kdy¾ se cesta rozšíøila, jeli jsme vedle sebe. Podotkla, ¾e moje kolo musí snad jezdit samo, kdy¾ je tak lehouèké. Na to jsem jí sebevìdomì vysvìtlil, ¾e èlovìk musí mít pøednì silné plíce, nohy a srdce, aby mohl jet jako s vìtrem o závod. Pøitom jsem zluboka vydechnul a v pedálech napnul svaly, aby vidìla, o èem je øeè.
Cyklistce se pusa nezastavila, pøesto¾e se opøela do pedálù a znatelnì zvýšila rychlost. To mì pøekvapilo, proto¾e mnì pozvolna docházel dech. Netrvalo dlouho a moje konverzace se omezila na dýchavièné, jednoslabièné odpovìdi. Dáma se hihòala, jakoby z legrace se zvedla ze sedla a roztoèila to tak, ¾e se mnì pøed oèima dìlaly krvavé m¾itky a zaèaly mnì brnìt prsty u rukou, co¾ je neklamný jev pøicházejícího infarktu. To však nebylo nic oproti tomu, co nastalo v prvním táhlem kopci! Dáma mì rozpustile pobídla, abychom jeli z celého úsilí, ¾e si dáme závody, kdo bude na vršku první. Zasmála se témìr jako mladá holka a pak to rozjela! Chvíli, ale jenom prakticky zlomek vteøiny, jsem funíc sklonìn nad øidítky, visel za jejím zadním kolem, které se mnì k mému zdìšení zaèalo neúprosnì vzdalovat. Netrvalo dlouho a cykloturistka mnì, ostøílenému starému závodníkovi, zmizela na obzoru. Hanbou by se jeden krve ve mnì nedoøezal!
Potvora cyklistka na mì ani na vrcholku kopce nepoèkala. Zøejmì dospìla k závìru, ¾e nejsem hoden její náruèe. Kdy¾ jsem takhle hanebnì odpadl v kopci, bùhví co by se stalo pozdìji. A mìla ¾enská pravdu! Uøíznul bych si urèitì pìknou ostudu a kdo ví, tøeba bych, kdyby tedy èirou náhodou k nìèemu došlo, vyèerpáním zhebnul! Nebyl bych první ani poslední.
Tím pádem jsem zùstal vìrný ¾enì Mánì a byl jsem tomu rád. Pøedstava, ¾e by o mì pøerazila vaøeèku a nemìla by mnì pak èím míchat guláš, mì naplnila hrùzou.
Je nabíledni, ¾e ne¾ se potupnì honit za ¾enskýma na kole, je pøece jenom lehèí se navléknout do prskatého cyklistického munduru, zastrèit bøicho, po¾ádat nìkoho neznámého, aby vás laskavì s kolem vyfotil a pak tu fotku hodit s pøíslušným textem plným krásných frází na Facebook. Na nìm si lidé tolik vymýšlí, ¾e bych snad opravdu nìjakou babku do svých sítí nachytal. Jen by se mnou nesmìla jet na kole…
Ivan Kolaøík
* * *