Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
Babibajky
* (20) *
Krindapána, co se asi stalo v moøských hlubinách, ¾e se král všech moøí tak hrozitánsky rozzlobil? Na koho asi míøí tím nebezpeèným trojzubcem? Proè svolává z nebes hromy a blesky, copak mu nestaèí jeho vlastní ¾ivel?!
Tak se dobøe podívejte, to jedna jeho dcerunka vyvedla tatínka z míry a teï si tady sedí na útesu a nechce se jí domù. Porušila všechny jeho zákazy, vyplula si a¾ na hladinu, uvidìla oblohu plnou tøpytících se hvìzd a krajkový pøíboj u pobøe¾í, omámil ji vzduch plný vùnì kvìtin. Nechce se jí vracet do temných a studených hlubin. Láká ji ten neznámý svìt nad hladinou. No, necháme ji ještì chvíli pøemýšlet, snad pøijde k rozumu. Mìla by si vzpomenout, jak kdysi dávno jedna malá moøská víla doplatila na svoji touhu a lidský svìt ji zranil a odsoudil k záhubì.
Vra» se domù, moøská princezno, budeš tam ve vìtším bezpeèí ne¾ mezi lidmi.
* * *
To je ale NULA! øíkáme vìtšinou o èlovìku, který je smolaø, nic se mu nedaøí, neoplývá inteligencí, majetkem, pøáteli, kterého všichni pøehlí¾ejí a nanejvýš ho politují. Prostì jsme ochotni dívat se na nulu s despektem.
JEN®E! Jen¾e není nula jako nula! Lidská nula je urèitì politováníhodná, ale zkusme si nulu znázornit graficky. Sama o sobì moc nenapovídá, ¾e? Postavte ji však za nìjakou èíslici a uvidíte, jak zhodnotila její cenu! A èím víc nul za sebou, tím vyšší hodnota, to pøece známe z hodin matematiky.
Teï mne napadá, co by se stalo, kdyby se dala dohromady øada lidských nul?! Proboha, jen to ne, to u¾ tady párkrát bylo a nikdy to nedopadlo dobøe! Udìlejme z èíslice radìji písmenko. Vysloveno patøièným tónem, je plné obdivu! ÓÓÓ!!!
* * *
To u¾ je na první pohled jasné, ¾e tohle stvoøení není z rodu hodných babièek, i kdy¾ se zdá, ¾e nám tu kouli pøímo nabízí. Jen si všimnìte toho po»ouchlého pohledu, ten urèitì nevìstí nic dobrého. Ledacos napovídají i bradavice! Tak kampak si to ta stará èarodìjnice namíøila? Co ji donutilo vydat se na cesty? A proèpak neletí na koštìti? ®e by jí po tìch staletích pou¾ívání odmítlo svoje slu¾by, nebo jí je snad nìkdo ukradl? No, rozhodnì to bylo nìco vá¾ného, kdy¾ ji to pøinutilo jít pìšky a lidem nabízet pohled do køiš»álové koule.
Jo, holenkové, myslete si, co chcete, ale já bych se jí hodnì rychle klidila z cesty. Copak vy nevíte, ¾e staèí, aby se na vás upøenì zadívala nebo nedejbo¾e se o vás otøela a vy se promìníte tøeba v ropuchu nebo vrabce nebo hrocha nebo lasièku nebo… prostì v takového tvora, jakým ve své podstatì jste?! No, moc se nedivte, kdybyste èetli pohádky, tak byste vìdìli, ¾e pøes duhovou kapku ranní rosy jsou na lidech vidìt jejich špatné vlastnosti jako tøeba lstivost, lhostejnost, hrabivost, závist, lenost, zrádnost, nespolehlivost, l¾ivost… fuj fuj! To u¾ by staèilo, ¾e? Komu by se chtìlo noøit do neprobádaných hlubin vlastní duše?! Ještì bychom se mohli polekat!
* * *
Bývávalo kdysi, ¾e lidi vùbec netušili, kam dojdou, kdy¾ se vydali na cesty. Pak si nìkdo všiml, ¾e ho ráno probudil šimravý sluneèní paprsek na levé stranì vchodu do jeskynì a veèer tam svítil ze strany opaèné, a tak byl objeven východ a západ. Z pùlnoèní strany zase fuèel ledový severák, zatímco na stranì opaèné sníh jihl a tál.
A to u¾ jsme vlastnì v jiném století, lidi se nestarají jen a pouze o to, aby je nìco nese¾ralo a co se¾enou k jídlu a na sebe, a nìkdo vymyslí kompas, aby všichni vìdìli, kam jdou, kdy¾ u¾ se vydali na cestu, proto¾e kompas jim to uká¾e, i kdy¾ sám chodit neumí.
Nutno ovšem podotknout, ¾e stejnì dùle¾itý je pro èlovìka i jeho vnitøní kompas, který, je-li dobøe nastaven, nám v nejt쾚ích chvílích ukazuje správnou cestu ¾ivotem.
* * *
A hele, tadyhle ten vzteklounek by si zaslou¾il víc ne¾ jen sklenku vody! Já bych na nìj pou¾ila aspoò tak pìtilitrový kyblík a pìknì studené, aby ho to zchladilo a záchvat ho pøešel jednou prov¾dy; aby si zapamatoval, ¾e jídlo se nehází po zemi, ani kdy¾ mu nechutná, aby se ponauèil, ¾e dostane právì jen a jen tohle a ¾ádné jiné, se kterým by nerozumná maminka jistì honem honem pøispìchala, aby se to její nunátko køikem pøíliš nevysílilo, aby se nenauèil a do ¾ivota si neodnesl pøesvìdèení, ¾e všichni kolem nìho budou skákat, jak on bude øvát! Nechejme je, však se dì»átko vyèerpá, spálí plno energie a a¾ utichne, ještì rádo spapá, co mu pøedtím nechutnalo.
Ale ne, nejsem ¾ádná zlá je¾ibaba, miluji svoje vnouèata (jejich¾ maminkám se do výchovy nepletu), však taky nepíšu o ¾ádném z nich! To jenom, ¾e takovíto vzteklounci urèitì existují, kdy¾ je nejspíš nìjaký utýraný tatínek tak vìrnì vypodobnil. Jakoupak asi pou¾il metodu?! Kdo ví, mo¾ná si právì plní kyblík studenou vodou...
Krindapána, co se asi stalo v moøských hlubinách, ¾e se král všech moøí tak hrozitánsky rozzlobil? Na koho asi míøí tím nebezpeèným trojzubcem? Proè svolává z nebes hromy a blesky, copak mu nestaèí jeho vlastní ¾ivel?!
ï si tady sedí na útesu a nechce se jí domù. Porušila všechny jeho zákazy, vyplula si a¾ na hladinu, uvidìla oblohu plnou tøpytících se hvìzd a krajkový pøíboj u pobøe¾í, omámil ji vzduch plný vùnì kvìtin. Nechce se jí vracet do temných a studených hlubin. Láká ji ten neznámý svìt nad hladinou. No, necháme ji ještì chvíli pøemýšlet, snad pøijde k rozumu. Mìla by si vzpomenout, jak kdysi dávno jedna malá moøská víla doplatila na svoji touhu a lidský svìt ji zranil a odsoudil k záhubì.
To u¾ je na první pohled jasné, ¾e tohle stvoøení není z rodu hodných babièek, i kdy¾ se zdá, ¾e nám tu kouli pøímo nabízí. Jen si všimnìte toho po»ouchlého pohledu, ten urèitì nevìstí nic dobrého. Ledacos napovídají i bradavice! Tak kampak si to ta stará èarodìjnice namíøila? Co ji donutilo vydat se na cesty? A proèpak neletí na koštìti? ®e by jí po tìch staletích pou¾ívání odmítlo svoje slu¾by, nebo jí je snad nìkdo ukradl? No, rozhodnì to bylo nìco vá¾ného, kdy¾ ji to pøinutilo jít pìšky a lidem nabízet pohled do køiš»álové koule.
A hele, tadyhle ten vzteklounek by si zaslou¾il víc ne¾ jen sklenku vody! Já bych na nìj pou¾ila aspoò tak pìtilitrový kyblík a pìknì studené, aby ho to zchladilo a záchvat ho pøešel jednou prov¾dy; aby si zapamatoval, ¾e jídlo se nehází po zemi, ani kdy¾ mu nechutná, aby se ponauèil, ¾e dostane právì jen a jen tohle a ¾ádné jiné, se kterým by nerozumná maminka jistì honem honem pøispìchala, aby se to její nunátko køikem pøíliš nevysílilo, aby se nenauèil a do ¾ivota si neodnesl pøesvìdèení, ¾e všichni kolem nìho budou skákat, jak on bude øvát! Nechejme je, však se dì»átko vyèerpá, spálí plno energie a a¾ utichne, ještì rádo spapá, co mu pøedtím nechutnalo.