JSEM MLADÁ... JSEM ZDRAVÁ A SILNÁ... (2/2)
Le¾ím ztracená v polštáøích. Mám zavøené oèi, ale vidím se, jako bych stála pøed zrcadlem. Pod tì¾kými víèky tmavé, trochu došikma posazené oèi, oblièej Asiatek s širokými lícními kostmi dostal koneènì i správný na¾loutlý odstín. Od dìtských let a¾ do zralého vìku mi lehce exotické vzezøení vynášelo zájem mu¾ù, s tím mìl být teï zøejmì definitiví konec. Èekám, ale nikdo mi to nevymlouvá.
Koneènì i u mne zadrnèí telefon. Babèa do mne zvìdavì zabodne oèi. „Mùj ètenáø z Austrálie,“ prohlásím s hranou ledabylostí. Nel¾u, a¾ na to, ¾e jsem ze ètenáøky udìlala mu¾e, ta nevinná le¾ by mi snad mohla být odpuštìna?
„Ach, wou! Nìco takového ve sbírce ještì nemám,“ vydechne obdivnì.
***
Co všechno by mìli lékaøi podniknout pro záchranu mého ¾ivota? Ten veèerní rozhovor mì trochu zaskoèil, stále se k nìmu musím vracet. Co tøeba taková masá¾ srdce, ano nebo ne? Vypadala jsem asi hodnì zmatenì. Mìlo to snad znamenat, ¾e je nás døíve narozených u¾ tolik, ¾e je vítaná ka¾dá slabá chvilka, ka¾dé zaváhání?
Tady rozhoduje takt, kdo a jak otázku polo¾í a v jaké chvíli. Kdyby padla vèera nebo dnes v noci, øvala bych NIC! Nechte mì být, nedìlejte nic! Neudr¾ovat pøi ¾ivotì za ka¾dou cenu v podmínkách nedùstojných èlovìka a tomu, èemu se øíká ¾ivot, to si pøeje snad ka¾dý. Nemyslím ale, ¾e by k tomu patøila i masá¾ srdce? Jistì prý dám potøebné dispozice man¾elovi a osobì blízké, rychle uzavøela rozhovor vrchní sestra. Odrá¾ím její pohled.
Le¾ím, co jiného se dá tak krátce po operaci páteøe dìlat, a pøe¾vykuju myšlenky. Kdo si má vzít na svìdomí tøeba takové odpojení od pøístrojù udr¾ujících v chodu plamínek ¾ivota? Je mo¾né takové rozhodnutí od svých nejbli¾ších vùbec ¾ádat? Otázka do pranice! Stále se pøece dìjí zázraky, tøeba¾e jich je poskrovnu, bohu¾el. Jistì je v urèité ¾ivotní etapì dobøe klást si podobné otázky, ale teï? Jsem u¾ tak daleko? Je mo¾né, ¾e jsem došla - skoro nepozorovanì – a¾ na samý konec?
„Na to se vykašlete,“ zasáhne v té chvíli babèa. „Èetla jste u¾ noviny? Podívejte, tady stojí, ¾e v dánské Zoo uspoøádají veøejnou pitvu jednoroèního lvíèete. Ne snad, ¾e by byl nemocný, to by jeho maso potom nemohli dál skrmit, ale ¾e pro nìj nikde nemají místo. Poslední pitva ¾irafy Kley se prý setkala s velkým zájmem, tøeba¾e se neobešla bez protestù, co vy na to? ...Zvláš» dìti byly prý nadšené,“ dodá, aby mì vyprovokovala k reakci.
A pak se divíme, ¾e je všude tolik krutosti. ®e u¾ i –náctiletí se dopouštìjí na kamarádech a spolu¾ácích násilností. Proè? Prostì tak, ze zvìdavosti! Mlèím, obchází mì mráz.
„Kdyby aspoò utratili nìjaké staré zvíøe, co si na svìtì u¾ trochu u¾ilo, ale proè mládì?“ nedá pokoj babèa. To mì vrací k otázce sestry. Jakou cenu má ¾ivot nás starších verzus mládí? Jakou cenu má v dnešní dobì ¾ivot vùbec?
Ještì jsem otázku ani nepøe¾výkala a - bum bác!- zatøásla se se mnou postel a zarachotila tak, jako kdy¾ se sypou skály. Mìlo to snad být nìjaké znamení? Nevím, co jsem si pomyslela a zda vùbec nìco, ale vykøikla jsem. Co horšího, slyším se køièet dál, u¾ kdy¾ se dávno nic nedìje. Nervy mi zas jednou vypovìdìly slu¾bu a já se otøásám nahromadìnými tì¾kými zá¾itky posledních dnù. Koneènì se mi daøí se vzpamatovat, ale to u¾ kolem mne stojí narychlo pøivolaný lékaø a skupina sester. Nechápou, co se stalo, já ovšem také ne. Asi vypadám hodnì vydìšenì, berou mì kolem ramen. Naléhavé otázky mì pøivádìjí do rozpakù, cítím se zas jednou ve slepé ulièce. Copak nikdy nevidìli leknout se èlovìka?
„Za¾ila jsem u¾ jednou zemìtøesení,“ vypadne ze mne zmatenì. Je to pravda, v Nairobi v roce 1984 nás s mu¾em potkalo zemìtøesení o síle 5,9 Richterovy skály. Tehdy jsem nekøièela, ale instinktivnì vybìhla na hotelovou zahradu. Moje odpovìï se koneènì setkává s pochopením. Pravda je ovšem daleko prostší: Lekám se. Odjak¾iva. Prostì lekám!
Do oken svítí podzimní sluníèko. „Jsem zdravá, mladá a silná,“ zaèíná den babèa. Pozoruju ji úkosem, zvláš» zdravì právì nevypadá. „Na tom nezále¾í, rozhodující je, jak se cítíte,“ øekne, jako by mi èetla myšlenky a bez pøechodu dodá: „2. èást tajenky mi je záhadou. Co tam má co dìlat butterfy, ten motýl?“
Dostala jsem korzet, nìco jako pás cudnosti ve støedovìku, aby se zpevnila a nezhroutila páteø. „Štìstí, ¾e u¾ nejste nejmladší, co byste si s takovým brnìním poèala,“ posmívá se babèa. „Teï mi ale øeknìte, jaký je váš názor na celou tu naši souèasnou multi-kulti? Co øíkáte celé té nekoneèné záplavì pøistìhovalcù z Asie a z Afriky?“
Tohle je slo¾itá otázka. Copak nejsem sama papírový Švýcar a exulant? Copak jsem sama nebyla š»astná, ¾e se naší vlny ze 68. západní zemì tak velkoryse ujaly a daly nám pøíle¾itost ke svobodnému ¾ivotu? Jen¾e to má malý háèek. Naše kultura byla evropská, nesli jsme v sobì veškeré pøedpoklady k bezproblémové integraci. Kromì toho jsme s udìlením azylu nedostali jen práva a svobodu, ale pøijali i povinnosti.
„Nevím,“ poznamenám ani ne tak z opatrnosti, jako ¾e skuteènì v téhle vìci nemám jasno. Obèanská válka je hrùzná vìc a utrpení statisícù lidí vyhnaných z domovù vyvolává tolik soucítìní, ¾e bych musela být z kamene, aby mì nechalo chladnou. Dosavadní zkušenosti a prostøedí, ve kterém vyrùstali, celá jejich kultura jsou však tolik rozdílné od zkušeností a kultury køes»anské, ¾e si nejsem jistá, nakolik mohou tito lidé tady zapustit koøeny. A nejen to, ale nakolik mohou být tady v Evropì skuteènì š»astní? Mù¾eme tak rùzné kultury, rasy a etnika donutit k harmonickému sou¾ití? Jedince mo¾ná, ale vìtšinu?
„Jsou to samí mladí mu¾ští, nemìli by spíš bojovat za svobodu ve své zemi, ne¾ utíkat?“
Co my o tom víme? Jak moc jsme za svobodu bojovali my v Èechách? øíkám si v tichosti hoøce.
„Mají prý u sebe poèítaèe a mobily a s nièím nejsou spokojení. Domnívají se, ¾e pro¾ité utrpení jim dává rázem právo na všechno, k èemu jsme se tu dopracovali,“ pokraèuje trpce babèa. „Naše vlády by jim mìly pøesnì vymezit nová práva a povinnosti, pøedevším uznávání zákonù hostitelské zemì. A hlavnì - mìli by být pokornìjší, co øíkáte?“
Pokora. Nedostatkové zbo¾í. Chybí nám. Mnì, tobì, téhle babèe, která si namýšlí, ¾e je zdravá a silná a ¾e to tak musí být napoøád.
„Nesmíme házet všechny do jednoho pytle,“ pokusím se koneènì o chabý odpor, ale v duchu se ptám dál: Je mo¾né, aby bez pokory ušli ty desítky a desítky kilometrù, a tøeba s batoletem na zádech? Nebo je pohání jiná síla, námi obávaná, nepochopitelná?
Nelogicky dodám: „Riziko podstupované na útìku je obrovské.“ Tohle ovšem babèu jenom vytoèí.
„Riziko, no právì! Jak to, ¾e bohaté islámské zemì tak málo zajímá utrpení, které jejich bratøi ve víøe podstupují? Jsem vìøící èlovìk, pomoc bli¾nímu je souèástí naší kultury, ale nemìly by se sna¾it pomoct právì a pøedevším - další bratrské zemì? Nezdá se vám, ¾e desatero, které v sobì nosíme, se obrací proti nám?“
Mlèím. Bojím se snad souhlasit? Srdce se sváøí s rozumem, trápí mì malomyslnost a cítím se odpovìdná za všechny høíchy svìta, svoje i cizí. Vytrhne mì a¾ nový telefon.
„Zase váš mu¾? Je to pìkné, ale ponìkud nudné, ne? V¾dy» jste ještì mladá, èas na zmìnu!“
„Kdepak mu¾, tohle byla moje první láska,“ hlásím hrdì skoro se slzami v oèích. „A¾ z Kapského mìsta!“
„Á, tichá voda, vy se nezdáte, ale to vám chválím! Tak se mi to líbí!“ Babèa si mì prohlí¾í jako vzácné zvíøe. „Myslím, ¾e máte všechny pøedpoklady k tomu, aby ve vás mu¾i vidìli stále holèièku, tak do toho!“
***
„Dnes nebudu veèeøet, mám pocit, ¾e mi malá hladovka udìlá jen dobøe,“ hlásí babèa. Brzy ji chtìjí propustit do domácího ošetøování a sestøièka nebere hlášku vá¾nì.
„Vidíte? Cejtím se mladá, tak taky JSEM mladá! Mladá a silná!“ babèa na mne spiklenecky mrkne. Tohle jsem u¾ jedenkrát slyšela. Neøíkal to náhodou jeden mùj hrdina? Jsem zdravý, mladý a silný, notoval si Otec s velkým O v souznìní s otcem Vltavìnky... A babèa dál udílí rady: „Musíte jít s dobou, sestøelila jsem další køi¾ník!“
Le¾ím a koušu závistivé slzy. Mne si tu ovšem nechají na semeno. „Mohl bys mi zabudovat do mobilu nìjakou hru?“ po¾ádám rozpaèitì na návštìvì mu¾e.
„Myslíš dámu nebo šachy? Pokud vím, hrávala jsi docela slušnì pasiáns.“
„Spíš nìco moderního a mladistvého... Co¾ nìjakou tu námoøní bitvu?“ ošiju se. Jsem pøece mladá a silná, dodávám pro sebe v duchu a vyhýbám se zkoumavému mu¾ovu pohledu.
K ránu mì probudilo zvláštní ticho. Tápu oèima kolem sebe. Hledám babèu, která v tuto dobu obyèejnì sedìla nad køí¾ovkou. Tam, kde stávala její postel, je prázdno. Odešla? Propustili ji? Tak brzy po ránu?
Sestøièka otvírá okno. Dovnitø se hrne èerstvý vlahý vzduch ze zahrady. Probouzejí se první ptáci.
„Jsem silný,“ pohvizduje si vìtøík.
„Jsme mladé, zdravé a silné,“ ševelí bílé zdi, tak jak to odposlouchaly bìhem tìch nìkolika málo dnù.
Øekli, ¾e odešla ve spaní. Prý mìla krásnou a klidnou smrt...
„Co ty víš? Tak mohou mluvit jedinì ¾iví,“ ozve se posmìšnì ze tmy. „Jedinì ti, kteøí sami sebe potøebují pøesvìdèit o milosrdnosti smrti. Co kdy¾ mì v téhle chvíli staèily dohonit úzkost a strach?“
Breèím. Breèím jako dítì. Odešla, no dobrá. A co její duše? Dostala køídla? Váhavì sáhnu po napùl rozluštìné køí¾ovce na stolku. Noèní motýl na es... No pøece smrtihlav! Obì èásti tajenky jsou teï hraèka: SMRTIHLAV PØILÉTÁ NEJÈASTÌJI V NOCI, no jasnì!
Pálí mì oèi. Pøemáhá mì lehký spánek. S ú¾asem se dívám, jak celá babèina minulost i s jejími nápadníky okrášlenými mohutným paro¾ím letí vzhùru a v tisícero jiskérkách padá dolù...
Blanka Kubešová
* * *
