Za okny pokukoval zamraèený øíjen a Maøenka nevìdìla, jak u¾ se pohodlnì v køesle usadit. Netušila, jak se pøes letošní zimu pøeklene. Ke stáøí ji èím dál víc deštivé, mrazivé a èerné dny zmáhaly. Ne, nestala se z ní pesimistka. S vdìkem pøijímala ka¾dé ráno, ale pøece si jen nemohla moc vyskakovat, kdy¾ u¾ nohy tolik neslou¾ily. Musela èastìji setrvávat mezi zdmi bytu, kde se kromì zvukù z televize neozýval ¾ádný lidský hlas.
Kdyby nìkdo pøišel na návštìvu, pozvala by ho dál nebo pøijala pozvání nìkam odkráèet, ale sama? Sama se nikam nechtìla táhnout, aby náhodou nepøišla nevhod. Ona u¾ pøece jen po své devadesátce nemìla ¾ádné povinnosti a jiní se toèili a toèili, a¾ se jim z rychlého víru je¾ily vlasy.
A jen co pomyslela na hosty, rozezvuèel se zvonek u dveøí. Šla otevøít. Za nimi stála neznámá dívka. Vypadala upravenì, ale jen se usmála, místo pozdravu vykøikla „Sejdeme se u Maøenky!“ strèila jí malý balíèek do rukou a pelášila odtud.
„Mladá sleèno, kam letíte? Co jste mi chtìla a co to je?“
Nikdo neodpovìdìl. Zavøela dveøe, posadila se ke stolu a pozorovala ten krásnì zabalený dáreèek s rù¾ièkami na papíøe. Má to rozbalit, nebo radìji ne? Dívku neznala a v dnešním svìtì by jí sem klidnì mohla strèit bombu. Byt v Praze by se nìkomu hodil. Ale, na copak strašného myslí? Po bombì by stejnì nezùstala ¾ádná cihla na cihle.
Sotva se dotkla mašle, ¾e se podívá, a znovu slyšela crrr crr crrr.
„Ááá, sleèinka se nejspíš vrací. Mo¾ná letìla na toaletu.“
Otevøela a u¾asla. Stál tam mladý kluk, usmál se, podal jí jinou krabièku v dárkovém balení a sotva z nìho vypadlo: „Sejdeme se u Maøenky!“ zmizel.
„No ale co tohle má znamenat?“ podivila se a zabouchla. Ani nestaèila udìlat druhý krok a Crrr crrr crrrrrrr. Otevøela a koukala do tváøe krásné ¾enì, ta jí podala balíèek, zašveholila líbezným hláskem: „Krásný den a sejdeme se u Maøenky!“
„Poèkejte, neutíkejte. Nevíte, proè mi všichni dávají dáreèky a proè utíkáte jako splašení zajíci? Copak koušu?“
Bylo to marné. ®ena utíkala tak, ¾e se klapot jejích podpatkù urychlenì vzdaloval. Maøenka si povzdechla a pøidala dva úlovky k jednomu na stole. Mo¾ná nìjaká hra, napadlo ji. Dnes se nosí samé hraní a dovádìní a pak na ni vykoukne skrytá kamera. To by se jí ulevilo, ale zatím nemìla potuchy, co za èerta èi andìla se v poselství neznámých ukrylo.
Crrr crrr crrrrr.
Zase! Vybìhla, co jí nohy staèily a pohublý kluk jí s úsmìvem sdìlil staré známé: „Sejdeme se u Maøenky!“ a mazal, ani ho nestihla chytit za rukáv, jak si naplánovala. Poté dostala ještì dva balíèky. Celkem se jich nashromá¾dilo šest a èekala další, ale ubìhla hodina, dvì, tøi, zaèalo se smrákat a nikdo víc nezvonil.
Tak koneènì se podívá na zoubek tajemným krabièkám!
Otevøela první. Navrchu našla malou obálku s èíslem jedna. Uvnitø mìla pár slùvek, skuteènì pár: „Milá Maøenko!“
„Milá Maøenko,“ milá Maøenko, z toho, moji drazí, nic nevyluštím. Rozbalila další dáreèky a v ka¾dém našla obálku s èíslem. Vzkazy se ale lišily. Naštìstí velmi jednoduše si je poskládala dohromady pøesnì podle èísel a pøeèetla zprávu:
„Milá Maøenko, nezlobte se za naše bleskové odchody, ale chtìli jsme vás trochu napnout! Rádi bychom vás zítra pozvali naproti do parku. Urèitì pøijïte a vezmìte s sebou malý batù¾ek, který najdete ráno za dveømi. A nezapomeòte! Zítra v jedenáct dopoledne se sejdeme u Maøenky!“
Copak se zbláznili? Nemìlo to hlavu ani patu. U Maøenky bylo tady a ne nikde jinde. Jak najde v tom rozsáhlém parku nìjakou jinou Maøenku?
Celou noc se pøevracela, jak moc se tìšila na rozšifrování malé záhady. Kdo to na ni asi narafièil? Ale nezlobila se. Úplnì zapomnìla na podzimní chmury a bolístky. A ráno vyskoèila na nohy v šest a šla hlídat za dveøe. Zklamalo ji, ¾e tam batù¾ek u¾ stál. Nahlédla dovnitø a u¾asla. Nìkdo nasbíral kaštany! Jako malá jich nasbírala tisíce a udìlala z nich plno zvíøátek.
Zaradovala se, posadila se a nedalo jí, aby se nepustila do tvoøení. V pùl jedenácté u¾ zbyl jen jeden volný kaštan, ten strèila do kapsy a zvíøátka narovnala zpátky do batohu, pøece si ho mìla vzít s sebou.
A vydala se na cestu, nerada by zmeškala.
Ji¾ kousek od parku zmerèila, ¾e se uvnitø chystá nìjaká sláva. Tolik lidí a auta postavená široko daleko. Skoro nemohla ani projít. A pak si toho všimla! V dáli pøed sebou vidìla od stromu ke stromu nata¾ený velký transparent a na nìm napsáno: „U MAØENKY!“ zaradovala se. Pùlku záhady mìla vyøešenou, zbývala druhá – co¾e se tam dìje?
Sotva došla pod nápis, nahrnuli se k ní lidé. Poznala mezi nimi vèerejší bleskové hosty. Dnes ji ale srdeènì zdravili. Postupnì se pøedstavili a povídali, ¾e tu organizují takovou akci pro dìti a dospìlé, plné soutì¾í a rádi by, aby se stala hlavním z porotcù.
„Já a rozhodovat? Kdepak! Ráda se podívám, ale...“
„Prosím, nezklamte. Dìtem jsme slíbili, ¾e tu dnes bude pravá pohádková babièka. A to jste vy. Umíte vyprávìt pohádky, pohladit po srdíèku a sestrojit krásná kaštánková zvíøátka. Napøíklad v tomhle si dìti zasoutì¾í. Kdo jiný by mìl nakukovat pod jejich zruèné ruce ne¾ vy?“
Maøenka se pousmála. Moc hezky o ní hovoøili. Nemohla je zklamat.
„A kdepak jste se dozvìdìli o tom, jaká jsem?“
„Pššš, to je tajemství,“ usmála se jedna dívèina a ukázala Maøence místo, kde si mù¾e odlo¾it a a¾ ji pøepadne chlad, mù¾e se pøestìhovat do vytopené maringotky, kam za ní budou chodit.
A pro¾ila tu nejkrásnìjší den za poslední mìsíce. Dìti soutì¾ily v tvoøení z kaštánkù, sušených šípkù a jeøabin, z papíru, korku a jiných. Bìhaly, skákaly, malovaly, fotografovaly a kdo ví co všechno. A také k ní nosily památníèky a ¾ádaly o podpisy. Co¾pak byla nìjaká slavná osoba, ¾e si ji chtìly pøipomenout roztøeseným rukopisem?
„Babièko, vy jste ta nejkrásnìjší babièka v okolí. Doufám, ¾e vás nesní vlk. Ten z Karkulky, víte? Nakreslila jsem vám obrázek, jak vypadá, abyste od nìho mohla utéct,“ povídala jí malá Anièka a ona si uvìdomila, ¾e se skuteènì dnes stala tím, co mohli lidé potøebovat – pohádkovou babièkou!
Petra Nachtmanová
* * *
Spisovatelka Petra Nachtmanová se narodila 9. listopadu 1972 v Dìèínì. Od roku 2001 ¾ije s partnerem a dcerkou na ostrovì Curaçao v Nizozemských Antilách. Je èlenkou èeské sekce autorù detektivní literatury AIEP a èlenkou International Board on Books for Young People (IBBY) – Mezinárodního sdru¾ení pro dìtskou knihu. Mezi její koníèky patøí psaní, fotografování, hudba a filmy. Píše romány (S tebou mì nebe nebaví, Marián a d¾bán snì¾níkù, Utajené polibky a románek Líbání ve vìtru), povídky pro dospìlé i pro dìti, divadelní hry (Dobøe parkující koèka) i poezii.
