Jmenuji se Hubert Vytí¾il a jsem bankovní úøedník. ®enatý, vìk ètyøicet let, dvì dìti – kluci témìø dospìlí. Petrovi je osmnáct pryè a Martinovi bude brzy patnáct.
Dnes je mùj velký den
Nedávno jsem úspìšnì ukonèil dálkové vysokoškolské studium, získal diplom a titul in¾enýra ekonomie. Po poradì s man¾elkou jsem se rozhodl, ¾e zkusím najít lepší místo, ne¾ je slu¾ba u pøepá¾ky v bance v bývalém okresním mìstì. Podal jsem pøihlášku do konkurzu na místo vedoucího oddìlení finanèního úøadu ve Zlínì. Není to sice nejvyšší post, kterého chci dosáhnout, ale za svým cílem hodlám jít postupnì. Vìøím, ¾e jednou své schopnosti uplatním ještì lépe.
Kdy¾ jsem se ráno probudil a podíval se z okna, nemile mne pøekvapila hustá mlha. To je ale nadìlení! Chci jet samozøejmì svým autem. Je to sice starší Octavia, jezdím s ní u¾ deset let, ale je spolehlivá. K tomu, abych si mohl koupit lepší auto, potøebuji vyšší pøíjem. To jsou jednoduché poèty. Oba kluci studují a jejich nároky i náklady na studium se stále zvyšují. A devalvace mìny pokraèuje poslední dobou stále rychleji.
Kdyby aspoò ta mlha povolila. Není vidìt na krok. Všechno se topí v neproniknutelné šedi. Vyjedu radìji døív, abych se nedostal do ranní špièky. Nejhorší zácpy jsou teï na dálnici hned za mìstem. Opravují tam kousek cesty a pro ka¾dého øidièe to znamená nejmíò pùl hodiny zpo¾dìní. Posnídám v autì. Sna¾ím se nastartovat, ale nìjak to nejde. Volám na ¾enu, která mezitím vstala:
„Co je s tím autem?“
„Promiò, nestaèila jsem ti to øíct. Náš Petr byl vèera na nìjaké diskotéce a mìl menší nehodu. Domù ještì dojel, ale spotøeboval všechen benzin. Mìl bys zavolat do servisu …“
„Co mi to teï pomù¾e, za hodinu musím být ve Zlínì. Je to pro mne a pro nás všechny moc dùle¾ité. S mladým si to vyøídím po návratu. O benzin a» se postará døív, ne¾ se vrátím.“
Co teï? Autobus ani vlak u¾ nestihnu. Zavolám tátovi. To je moje jediná záchrana. Patøí sice u¾ mezi seniory, jak se teï øíká dùchodcùm, ale jezdí dobøe. Jezdil celý ¾ivot. Bylo to jeho povolání.
Mobil vyzvání, tati, vezmi to, jsi tam?
„No, co se dìje?“, ozve se koneènì otcùv hlas.
„Tati, mám problém. Mù¾eš mì hodit do Zlína? Vysvìtlím cestou. Spìchá to. Je to dùle¾ité.“
„Dobøe, hned jsem u vás.“
Bìhem nìkolika minut táta pøifrèel se svou Felicií.
„Budu øídit sám, ty jsi dnes nervózní, ještì bys mi s mou Felinkou nìco provedl.“
Nakonec bylo docela prima sedìt v autì jako spolujezdec a nechat se pohodlnì dopravit na místo urèení. Zatímco se táta soustøedil na jízdu, pøipravoval jsem si svou argumentaci pro vstupní pohovor a rozhlí¾el se po krajinì. Mlha se pomalu rozpouštìla a slunce rozpaèitì vykouklo z šedi, jakoby se omlouvalo za to nedopatøení.
Vstupní pohovor dopadl dobøe. Byl jsem klidný, soustøedìný, mám dostateènou praxi a potøebné vzdìlání. A jako mu¾ mám samozøejmì výhodu oproti ¾enským uchazeèkám o toto místo.
Cestou zpìt jsem ocenil tátovu spolehlivost. Dávno jsem mu odpustil to divné køestní jméno po dìdeèkovi, pro které se mi kluci ve škole posmívali. On mi zase odpustil, ¾e jsem v mládí trochu flinkal školu a na „výšku“ jsem se tehdy nedostal. No co, všechno u¾ je za námi. Na jméno jsem si zvykl. Dokonce jsem se nedávno dovìdìl, co pøesnì znamená. Hubert – to prý je duchaplný èlovìk. Nakonec je to jméno pro mne vhodné i výhodné. A „výšku“ jsem hravì zvládnul, kdy¾ vím, ¾e ji potøebuji. Hlavnì, ¾e mám tátu poøád nablízku, jako oporu i spojence. Nìkdy na nás byl tvrdý, ale vyplatilo se to. Teï se za volantem tváøí docela spokojenì.
Mlha u¾ dávno opadla a koneènì jsem se mohl rozhlí¾et po nových barvách podzimní krajiny. Kdybych musel øídit, tì¾ko bych si všímal zlatì svítících korun bøízek u cesty, oran¾ových skupin listnáèù za hnìdými lány polí, bledìmodrého lesa v dálce.
Za stìraèem se zachytil jeden ¾lutooran¾ový lístek a po chvíli se uvolnil a odlétl…
Ještì dnes si to všechno vychutnám. Pøíštì u¾ budu muset myslit na jiné vìci.
A s naším mladým si to vyøídím hned po pøíjezdu. Nic mu nedaruji.
Text: Svatava Mášová
Foto: Jana Trojanová (pro zvìtšení klikni do obrázku)
.jpg)
.jpg)
.png)