Znáte ten pocit, znáte to, kdy¾ se cítíte tak unavení, ¾e se vám nepøestávají klí¾it oèi, a pøesto nemù¾ete usnout?
To znám moc dobøe.
Vidíš ji? Vidíš ji, Hani? Všechny ty hvìzdy záøí jenom tobì! A já je pro tebe všechny získám!
Vìtšinou se mi to stává bezdùvodnì, hlavou plynou nepopsatelné myšlenky o všech lidech, co znám, a ty mi nedají spát. Dnes jsem si však jistá, ¾e znám ten dùvod, proè le¾ím v posteli a spánek, který bych si tolik pøála, a s ním spjaté sny nepøicházejí…
Adriane, ne! Nechoï ven z domu!
Mùj pøíbìh mi nedá spát. Ta sta», nejdùle¾itìjší a tolik bolestná èást mého mladého ¾ivota. Poøád se k tomu osudnému bøeznovému veèeru vracím.
Snesu ti je k nohám všechny! Všechny! A pak…
Ticho. Ticho a uplakané oèi.
Tak krásné. Tak hluboké. Dokonalé, šedé oèi, výrazný a pøesto rovný nos a rudé rty ve štíhlém oblièeji, který lemovaly rozcuchané prameny jeho dlouhých havraních vlasù.
“Já jsem Adrian,“ øekl tehdy, trochu jako pros»áèek, zato s patrnou upøímností a bez okolkù. „A ty?“
„Hana,“ vykoktala jsem a znovu, snad po sté si ho prohlédla. Byl tak hezký.
A vyzaøovalo z nìj cosi tajemného, mo¾ná to znáte i vy, nìco, èím jsem byla natolik fascinována, ¾e jsem ka¾dý bøeznový den ráda strávila v Adrianovì milé spoleènosti. Dozvìdìla jsem se o nìm, ¾e je z ¾idovské rodiny a a¾ bude starší, pùjde studovat vesmír, jako jeho otec, velmi vzdìlaný badatel. Poka¾dé jsem byla nesmírnì nadšená, kdy¾ jsme spolu pozorovali temnì modrou noèní oblohu a Adrian mi vyprávìl o hvìzdách, Slunci, Mìsíci a o všem, co mi v¾dy pøipadalo neuvìøitelnì vzdálené, nedosa¾itelné. Avšak s ním jsem mìla celièký svìt ve své dlani, tak blízko, ¾e jsem se ho mohla dotýkat…
Naposledy se dotkl její ruky.
Naposledy.
Adrian se se svou matkou u¾ nikdy nesetkal.
Tu noc, co byli jeho rodièe odvezeni špinavým nìmeckým vlakem do neurèených míst, kde mìli pracovat na polích, mì probudilo cinknutí malého kamínku na okno mého pokoje. Vydìsila jsem se, kdy¾ jsem v zahradì uvidìla udýchaného a o pomoc prosícího Adriana. Vybìhla jsem ven a oba jsme se schovali ve staré kùlnì mého dìdeèka. Tam mi Adrian všechno povìdìl. Jak si pøišli pro jeho rodièe, ale on staèil utéci a pak se schovat v zahradách poblí¾ zámku. Pøesvìdèovala jsem ho, ¾e všechno bude zase dobré, ¾e se se svými rodièi urèitì znovu setká, ale u¾ tehdy mi bìhal po zádech takový nepøíjemný mráz, jako bych tušila, ¾e to, co jsem mu øíkala, byla jen smutná a naivní le¾. Vroucnì jsem ho objala. Po nìkolika okam¾icích jsem Adriana zamkla v dìdovì kùlnì, kterou pøijal coby útoèištì do doby, kdy se jeho rodièe vrátí zpátky z Nìmecka.
Klíè v zámku od kùlny bodavì cvakl. Snad ještì nikdy mi nebylo nikoho tolik líto, jako tenkrát Adriho. Nikdo o nìm nebude moci vìdìt. Nikdo neví…o té lítosti.
Co je to vlastnì lítost? Kam vùbec tenhle cit slabosti patøí, do lidských ctností èi naopak? Je-li to dobrý pocit, proè mì tehdy tolik pálily oèi a v ústech se mi rozplývaly hoøké slzy pøi pohledu do Adrianovy tváøe?
„Tolik bych chtìl ke hvìzdám,“ zašeptal do tiché noci. Nebo alespoò na chvíli opustit váš pohostinný dùm a znovu se probìhnout v ulicích…“
„Já vím,“øekla jsem tiše a objala ho.
„Jsi tak krásná,“ øekl mi. ,,Jako ty hvìzdy na obloze.“ Pak mì pohladil po vlasech a øekl:
,,Vìø ve své sny,Hanièko. Sny jsou to nejdùle¾itìjší, co máš. Kdy¾ ti všechno vezmou jako mnì, nikdy, nikdy ti nevezmou tvoje sny a hvìzdné nebe nad tebou. Já tomu vìøím, Hani. Tahle víra je teï to jediné, co mì dr¾í v bdìlosti, víš? Víra ve sny a to, ¾e tì miluji.“
Beznadìjnì jsem se rozplakala a zaboøila svùj oblièej do jeho náruèe.
,,Proè? Proè øíkáš takovéhle vìci?“ nechápala jsem a nepøestala polykat své stále trpèí a trpèí slzy.
,,Budeme poøád spolu,“ šeptal, jako by ani nevnímal mùj pláè. ,,Pøísahám ti, ¾e tì budu ochraòovat, jako bys byla sama Jitøenka!“
,,Jitøenka?“ zmohla jsem se na jediné slùvko. Polkla jsem.
,,Vidíš ji? Vidíš ji,Hani? Všechny ty hvìzdy záøí jenom tobì! A já je pro tebe všechny získám!“ Pak se jako smyslù zbavený zvedl z lavièky, na které jsme sedìli, a prudce otevøel malou branku, za kterou nacházely noèní Pardubice, tiše spící v pøedstíraném klidu a míru. Na zaèátku nièivé války.
,,Adriane, ne! Nechoï ven z domu!“ zakøièela jsem. Adrian vybìhl na ulici. Pak roztáhl ruce a zavolal vzhùru k nebi: ,,Snesu ti je k nohám všechny! Všechny! A pak…“
„Adriane, ne!!!“
Køik. Výstøel. Bolest.
Ozbrojený vùz mizí v temnotì. A pak jen ticho…Tichý pláè.
Tak skonèil náš pøíbìh. Mùj a Adrianùv. Jeho rodièe se po válce z koncentraèního tábora u¾ nevrátili.
Adriana jsme spolu s faráøem z Bartolomìjského kostela pohøbili na malém ¾idovském høbitovì v Pardubicích. Tolik jsem tehdy plakala…Celou tu dobu mì táta jen tiše pozoroval a pak ke mnì jen pøistoupil, objal mì a øekl: ,,Jen plaè, dcerko! Plaè! Proto¾e my tím pláèem zvítìzíme!“ Pak se rozplakal taky.
Nechci vás pøekvapit pochmurným koncem a nedat vám nadìji na lepší… Jen mi na konci tohoto pøíbìhu, kdy jsem si znovu a znovu vybavila ka¾dièký støípek toho, co se událo, nìjak docházejí slova… Mù¾ete si ho zkusit domyslet… Vysnít. Jen pár vìt na úplný závìr.