Roztodivný den

Narozeniny. Jsem ve věku, kdy už není co oslavovat. A přece. V ledničce mám několik lahví vína, na stole přetékající vázy květin, ve špajzu bonboniéry, dárky od nejmilejších.

Je vycíděný jarní den. Milena zazvonila u branky a vykročily jsme Stromovkou k nádraží. Za hlavní vrátnicí bývalého podniku jsme přešly tovární vlečku.

„Už reziví,“ řekla Milena a já si uvědomila, že v továrně celý život pracovala a tudíž pamatuje staré časy, kdy její chod udržovalo tři tisíce zaměstnanců.

Dnes je fabrika rozdělena na tři samostatné podniky, jejichž ředitelé se často mění. Nalevo se zakusovala do lesa chatová oblast. Chatičky nalepené jedna na druhou, trávníčky před nimi vypiplávané celý rok.

„A tohle?“ ukázala jsem napravo. Hladina rybníčku se leskla v spleti neopeřených větví a suchých trav po zimě a vytvářela vjem zašedlého obrazu.

„To je Egharťák. Odtud se za Eckhardta brala voda pro fabriku.“

Zadívala jsem se na kovový plát vody, jako by to byl archaický zjev, který vystoupil z dávných časů, kdy fabrikantovo jméno bylo pronášeno zřetelně, než dospělo do dnů, kdy nebylo rozumné vyslovovat je nahlas. Od dnešních dnů už pomalu upadalo v zapomnění. Když se kdysi v našem městě řeklo Eckhardt, mysl lidí se odpoutávala od reality a neznámo kam se vracela. To jméno bylo pojem. To jméno tu žilo ještě čtyřicet let, poté co zakladatel a majitel fabriky se musel všeho vzdát a žít v emigraci.

Otočila jsem se k siluetě fabriky: „Když se dívám na město, je zvláštní, že komín stojí pokaždé jinde, pokaždé tam, kde bych ho nečekala. On se snad stěhuje.“

Asi mé poznámce nerozuměla nebo jsem ji řekla příliš potichu.

Šlapaly jsme dál úzkou silnicí ve stínu kaštanů do kopečka a já jsem se ještě jednou otočila. Silueta fabriky s vysokým komínem byla stále středobodem města. Starému pánovi bylo přece jen dopřáno, aby se po čtyřiceti letech vrátil na místo, odkud musel odejít, opustit svou fabriku, manželku a čtyři děti. Bylo mu dopřáno, aby se vrátil zemřít. Děti přijely na pohřeb všechny, manželka ne.

Odbočily jsme k lesu. Z hlubokého stínu nakloněné větve sklouzla sprška tajících krystalů. Cesta na slunci už byla suchá. Za ohradou u vesnice se bělalo rouno stádečka ovcí. Prošly jsme kolem ohrady až na silnici. Ta nám otevřela netradiční pohled. Já jsem ho už znala a Milena zůstala několik minut v úžasu.

„Jsme pozvané na čaj,“ řekla jsem.

Před námi výkladní skříň, na místní poměry výkladní skříň bohatých. Paní domu nás vyšla přivítat na terasu. Zabořila jsem se v sluncem zalitém proskleném obýváku na své místo do pohovky a osladila si čaj. Naše přátelství nezačalo, když naši manželé vstoupili do funkcí ředitelů, ale až když nás opustili. Deset let stresů ve funkci, stresů z nesolidností majitelů z kuponové privatizace si vybralo svou daň. Rakovina je oba udolala a závist lidí z městečka nás dvě sblížila.

Ukrajovala jsem ze zákusku a poslouchala štěbetání těch dvou. Cítila jsem se jako ve vatičce a klížily se mi oči.

Pohled na hodinky nás donutil vykročit na zpáteční cestu.

Vydaly jsme se pěšinou, jejíž hnědá tráva byla dosud zdupána zimou, kolem přehrady. Bylo bezvětří a soumrak na dosah. Chatky ještě zazimované okenicemi, nikde nikdo. Tady čtyřicet let tepal život lidí z činžáků, tady pěstovali zeleninu a někteří i zapomnění na poměry. Přešly jsme lávku, trať a blížily se k městu.

„Podíváme se na hřbitov,“ řekla jsem.

Brána byla otevřená. Přešly jsme do nové části hřbitova. Postály jsme u hrobu, na jehož pomníku bylo zobrazeno letadlo. Otočila jsem se k fabrice a uviděla okno manželovy kanceláře. Připomněla jsem si, jak jsme u něj kdysi stáli spolu a on stočil pohled do těchto míst: Tady ležet nechci! Respektovala jsem to. Začínalo se smrákat. Kolem hřbitova stály výrobní haly naplněné pracovním shonem. Světlo tryskalo z obrovitých oken přímo sem a stíny stromů a pomníků ukládaly bizarní kresby na chladnou zem. Okna hal osvětlovala celý hřbitov.

Když jsem spatřila ten přelud, stála jsem bez pohybu a do paměti se mi vkradla vzpomínka na dobu, kdy tady tomu můj muž šéfoval. Ta atmosféra velkých oken a malých světélek rozsetých mezi pomníky dávala nesourodé pocity. Uslyšela jsem zvonit telefon. Sáhla jsem do kapsy pro mobil. Volal kamarád. Vždycky volá, jako by mu můj radárek avizoval, kdy jsem potřebná a vstřícná. Kamarádka odešla tomu svému zapálit svíčku. A my dva jsme si povídali a já se mezitím dívala do kulis tichého světa smíření. Plamínky svíček blikotaly a v halách pulsoval život. V telefonu mě hladil vstřícný hlas. Byla to nečekaná chvíle podaných rukou. Když jsme domluvili, všimla jsem si, že do města padla mlha.

Vyšly jsme ze hřbitova, pouliční lampy rozlévaly kolem sebe mléčnou clonu, vršky stromů se v ní ztrácely i všechny střechy domů a věže města v ní zmizely. Městu kolem mlha ustřihla vyšší patra činžáků, věže i komín. Bezhlavé město, pomyslela jsem si. Vzala jsem Milenu pod paží, přitiskly jsme se k sobě jako identické patentky a šlapaly jsme do té mlhy jako do peří. Přivíraly se nám sladkobolem oči, jako bychom štrádovaly bůhvíkam.

Marta Urbanová

* * *

Zobrazit všechny články autorky