Babibajky

Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...

Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.

Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.

Mara

Babibajky

* (19) *

Byly jednou číslice, které bydlely v početníku, kam je zapsal střapatý kluk. Protože se mu nechtělo moc učit a byl dost nepořádný, místo aby je napsal pěkně rovně do řádku nebo pod sebe, podle toho, co právě počítal, naškrábal je jen tak halabala a bylo mu jedno, že mu někdy výsledky nevycházejí správně. Číslice to samozřejmě mrzelo, byly odnepaměti takové akurátní, potrpěly si na přesnost, a tak přemýšlely, jak by kluka vytrestaly a naučily ho zacházet s nimi, jak se sluší a patří.

Když se pak psala důležitá prověrka z počtů a dokonce i nepořádnému klukovi na ní záleželo, protože měla rozhodnout, jakou známku dostane na vysvědčení a jestli postoupí do vyšší třídy, milá čísílka si na papíře dělala, co chtěla, jedno s druhým si vyměňovala místo a měnila výsledky. No a kluk propadl, místo radovánek se celé prázdniny učil správně zacházet s číslicemi, a když začal nový školní rok, dával si na jejich psaní moc dobrý pozor. Aby taky ne, takovou ostudu už nechtěl nikdy zažít!

* * *

No schválně, kdo z vás už někdy viděl na vlastní oči „rudého bratra“? A přiznejte se, že jste si ještě nepřečetli ani jednu knížku o Apačích a Hurikánech a Siouxech a… kdepak, nebudeme vypočítávat jména všech indiánských kmenů, kterým kdysi patřila celá velikánská Amerika. Já jen vím, že i dneska na počátku třetího tisíciletí jejich duch žije a dokonce se přestěhoval i k nám. Jak to, že nevěříte? Já přece nikdy nelžu.

Už druhým rokem s námi jeden „rudý bratr“ žije v domečku. No „rudý“ je asi silné označení, když je většinu roku bílý jako ze mlejna a zrudne, teprve když ho letní slunko nemilosrdně ožehne. To potom s ubývajícími dny školy a blížícími se prázdninami začne shledávat svoji válečnickou výstroj, při zkušebním střílení poláme několik šípů, protože místo do terče se trefí někam jinam, zjistí, že mu přibylo několik kilo na váze a nevleze se do loňského oblečení. Ještě štěstí, že jeho indiánská zástěrka nemá žádné švy a kulatou prdelku mu ještě kryje docela obstojně.

Když nastane ta správná chvíle, nehodí svých pár švestek na záda a nevyrazí indiánským poklusem dolinami, lesy a holinami k základnímu tábořišti, kde se vypínají sněhobílé vigvamy k vrškům valašských hvozdů. Kdepak, je to dítě své doby, a protože si na indiána jen hraje, naloží se do rychlého čtyřkoláku a je rodiči dopraven na místo určení. Je to prima „rudý bratr“, jen škoda, že není pravý.

* * *

Tak nevím, co se mně sem ti kluci jeden za druhým pletou. Podívejte se tady na toho… pořád měl plno klukovské práce jako jezdit na skejtbordu z kopečka, honit se na kole po dědině a okolí, dělat bunkr z prkýnek, vyrábět meče a štíty pro nelítostný boj, lézt po stromech a já nevím co všechno ještě. Věčně byl někde v luftu, rodiče ho viděli jen u jídla, a když se večer vracel pomalovaný jako indián nebo příslušník zelených baretů, málem ho nepoznali.

Jenže z prázdnin už zbýval jen docela malilinkatý kousíček, a tak ho maminka násilím dovlekla k holiči, protože vlasy mu padaly až na nos, takže vypadal jako hodně zanedbaný briard a do školy by ho snad ani nepustili. No jasně, že se netváří nijak nadšeně, ale škola trvá jen deset měsíců a pak, pak jsou přece zase prázdniny!

* * *

Určitě se té baculaté housence líbilo jen tak popolézat po větvičkách a v jednom kuse se krmit. Ani jí to vlastně nemůžeme zazlívat, byl to její osud, bylo jí to předurčeno. A tak si napřed pochutnala na nejmladších lístečcích, které byly ještě křehounké a šťavnaté, potom se pustila do ostatních a nic jim nepomohlo, že se bránily, jak mohly, a třepetáním přivolávaly na pomoc ptactvo nebeské.

Housenka byla dobře připravena i na takovou hrozbu. Však to vidíte sami, co si oblékla. Ne že by sama byla tak nápaditá, ale šila v tom nejskvělejším salonu Matky Přírody a rozhodně se jí vyplatilo dbát na rady špičkového módního návrháře. Takhle vystrojená se většině zpěváčků zdála příliš extravagantní a oni by přece neriskovali, že by se jejich věčně hladová ptáčata tím chlupatým soustem mohla zadusit.

A tak nastala chvíle, že milá housenka pro samou tloušťku už jen funěla a lézt nedokázala vůbec. Usoudila, že nejlepší bude, když si trošku zdřímne, třeba jí vytráví. Když po nějakém čase vyletěl z kukly překrásný motýl, neměl na jídlo ani pomyšlení, a kdyby mu někdo prozradil, jak vypadal dřív, rozhodně by mu nevěřil.

* * *

Bylo jednou jedno štěně, které si vesele a bezstarostně žilo, hopsalo po dvorku, honilo se za každou mouchou, co se kolem něho mihla, a když někdo zapomněl zavřít vrátka do zahrady, zůstala po něm spoušť, jako by tam projel buldozer. Protože bylo ještě docela malé, hloupoučké a roztomilé, nikdo je za jeho rošťárny netrestal, což, jak určitě uznáte, byla veliká chyba.

Jenže každé štěně jednou vyroste, ať se mu to líbí nebo nelíbí. Skončil čas radovánek, nastal čas vychovat z něho pořádného a poslušného psa. A teď přišlo to ouvej ouvej! Ani slepici se nelíbí, když se jí přistřihnou křidélka, nemůžeme proto čekat, že se to bude líbit rozjívenému pejskovi. Kdepak přiběhnout na zavolání! Pokud k němu nedonese vítr lákavou vůni nějaké vybrané pochoutky, dělá, že pána neslyší. A přesto jej zkrotili! Když na něj z krabičky vykoukl obojek, úplně ho to vyvedlo z míry, a když mu ho zapnuli kolem krku, bylo po zlobení a náš pejsek poslouchal jako hodinky. Tak se na něj musí!

Marie Zieglerová

* * *

Zobrazit všechny články autorky