Dvì berušky
Já vím, ¾e není mo¾né zastavit, nebo dokonce vrátit èas, ale co¾ zkusit aspoò v našem èasopise o¾ivit pohádku jako takovou? Paní Mara, pro dìti kouzelná babièka, s tím u¾ dávno zaèala a nìkteøí z nás v tom pokraèují. Mnohé dìtské prùpovídky se rodièùm vytratí, jiné ale pøetrvají roky a èlovìk na nì rád vzpomíná. Tahle pochází z doby, kdy jsme naší holce øíkali Berunka nebo taky Beruška... To zavdalo podnìt i k této pohádce...
Dvì berušky a nebe, ze kterého všechno pøichází a zase se tam vrací
Leonka Pánková pøišla o Berušku. Toti¾ o kamarádku. Vlastnì o svoji panenku s modrýma oèima. Tak modrýma jako je nebe, ze kterého všechno pøichází a zase se tam vrací.
Jsi zapomnìtlivá, zabruèel Brumla a pøitom se mraèil, proto¾e asi nechtìl pøiznat, ¾e byly doby, kdy na Berušku ¾árlil. Strašlivì se za to stydìl, a tak radìji bruèel. Bruèel tak, jak to za všechna léta, co s Leonkou vyrùstal, odkoukal od maminky Pánkové, kdy¾ se hnìvala. To vypadalo asi takhle:
Nevím, co nosíš v hlavì. A¾ zaèneš chodit do školy, budeš si muset dávat na vìci vìtší pozor. Taková neopatrnost, v¾dy» všechno nìkde pohodíš nebo ztratíš…
Takhle a tak podobnì maminka Pánková hubovala. Divné bylo, ¾e kdy¾ se ztratila Beruška, neøekla nic. Jenom rozhodila rukama k nebi. Brumla se podrbal v je¾até kštici. Bylo to u¾ hodnì dávno, ale ještì se na všechno moc dobøe pamatoval.
Tohle je Beruška… Beruška Pánková, pøedstavila mu tehdy Leonka dùle¾itì panenku v krásných na¾ehlených šatièkách s èervenou mašlí. Brumla se jenom ušklíb a pøi tom zùstalo. Ne ¾e by nestál o nové kamarády, ale tu mašli Berušce doopravdy závidìl.
Pak nechal kštici kšticí a zaèal se drbat v nose. Tohle nìkdy medvìdi dìlaj. Zaèal toti¾ uva¾ovat, kam by mašli posadil, kdyby nìkdy nìjakou dostal. Za ucho, na kšandy na rameno, anebo radìji dozadu, tam, kde se kšandy køí¾ily a konèily v kalhotách s velikými knoflíky?
Mašle za uchem se mu líbila nejvíc. Jen¾e to u¾ ho Leonka plácla. Brumla dost dobøe nevìdìl, jestli proto, ¾e se nesluší rýpat se v nose, anebo ¾e medvìdi a mašle – kdo to jaktì¾iv slyšel!
Medvìdi u Pánkù nosili odjak¾iva kalhoty na kšandy. V¾dycky, kdy¾ nìkam spad nebo lezl, kam nemìl, pøibyla jim nová díra. Maminka Pánková mu všechny poka¾dé poctivì vyspravila tak, ¾e mìl teï kalhoty samou záplatu. Musel uznat, ¾e na takové by bylo høích posadit mašli.
Brumla se olízl a pohladil si chlupaté bøíško. Ráno se s Beruškou poctivì dìlil o teplé kakao, které Leonka nalévala do porcelánových hrneèkù velkých jako luèní zvonky. Jako náprstek na šití, jako… No prostì do hrneèkù na medvìdí ¾aludek strašlivì malinkatých. Ne ¾e by se dìlil zrovna rád, ale jen kvùli kakau a mašli na Berušku samozøejmì ne¾árlil. Zhluboka se nadýchl, nafoukl tváøe a pleskl do nich zlobnì dlanìmi, a¾ to tøísklo. Nebylo to ale nic platné, tváøe se tím nestaly hebèí ani bìlejší a rù¾ovìjší u¾ teprve ne.
V¾dy» pícháš, mìl by ses oholit, øekla mu tehdy Leonka a pøitiskla k sobì panenku s pletí hladkou a bílou jako mléko a voòavou jako kvìt jablùòky. Tohle snad bylo ze všeho nejhorší a Brumla to Berušce nemohl zapomenout.
Jen¾e teï Beruška nebyla. Hledali ji na pískovišti i na klouzaèce, všechny kouty prosmýèili, našli všelijaké zapomenuté hadøíky a nádobíèko, které tu kdy Leonka pohodila, ale po Berušce ani stopa. Zkusili se zeptat i dìtí, které si tu hrály, ale o panence s modrýma oèima nikdo nic nevìdìl. Brumla by vìdìl a maminka Pánková asi taky a mo¾ná by to i Leonce povìdìli, jen¾e jak, aby nebyla smutná a aby se nerozplakala? Brumla nemohl holèièí slzy vystát, ani kdy¾ o nic nešlo. A tohle byla vá¾ná zále¾itost. Krom toho z holèièího pláèe ho v¾dycky rozpíchalo v uších.
Co kdyby se podívali na dvorek, tøeba panenku zapomnìla tam, pomyslela si Leonka, kdy¾ Berušku nenašla v trávì za domem ani u houpaèek.
Tam jsme u¾ byli, zabruèel Brumla otrávenì a lehl si na záda, jako ¾e on nepùjde nikam.
Ještì vèera anebo ten den pøedtím jsme si tam pod oknem pøece všichni tøi hráli, zlobila se na nìj Leonka. Okno poznala podle macešek a vùnì palaèinek, které maminka pro ni pekla k svaèinì. A taky podle záclonky, která se zvedala a nadouvala poka¾dé, kdy¾ je maminka nepozorovanì pozorovala.
To nebylo vèera ani pøedevèírem, to bylo v pátek, zabruèel Brumla, který nosil velikánské knoflíkové oèi a¾ navrch hlavy, a proto taky vidìl a vìdìl v¾dycky všechno nejlíp. Vá¾nì? Tak tedy v pátek… Leonka se zkroušenì podívala na medvìda, ten se ale pøevrátil na bøíško, mraèil se a mlèel. Prostì si usmyslel, ¾e dál nepoví a nepoví. Radìji Leonce ani nepøipomnìl, ¾e Berušku v poslední dobì poøádnì zanedbávala a jednou nebo dvakrát, snad ¾e u¾ byla stará a pøestala být v módì, panenku zapomnìla dokonce celou noc venku.
U¾ se ti pøece tolik nelíbila, dìlala jsi všechno, co dobrá a správná maminka nedìlá, neodpustil si nakonec, kdy¾ si vzpomnìl, jak byla Beruška po noci vymrzlá a vystrašená. Dobøe taky slyšel maminku Pánkovou, kdy¾ hubovala, ¾e má šatièky i zástìrku celou ucouranou. Ale to nebylo to nejhorší, také ramínko mìla natr¾ené a ze zádíèek se jí sypaly piliny. Inu, byla to jenom panenka.
Brumla radil, aby se poslalo pro doktora nebo radìji hned pro sanitku. To je takové to auto s houkaèkou, kdy¾ je kdysi dávno Leonka uslyšela projí¾dìt kolem, schovala se s Brumlou do sklepa. Pozdìji se pøiznala, ¾e dostala strach, jestli to není policie a nejde si pro medvìda.
Prosím tì, to pøece nebyla policie, ale sanitka, øekl jí tenkrát Brumla. Krom toho, proè pro mne, copak snad zlobím nebo kradu? A ¾e chodím vèelám na med, to se taky jen tak povídá... Brumla si pohoršenì olízl pusu a honem si sáhl na nos. Naposledy ho vèely popíchaly tak, ¾e mu natekl jako ta bambule na boèkorách, které mu Leonka oblékala na noc, pøesto¾e se stále pohoršoval, ¾e je jediným medvìdem v širokém okolí, který musí nosit baèkory. Øíkal jí to i o kalhotách s kšandami. Baèkory nìkdy uprosil a udyndal, ale kalhoty s kšandami nikdy.
Tohle všechno Brumlu napadlo, kdy¾ mamince Pánkové radil, aby k Berušce zavolala doktora. Jen¾e ta jen vzdychla, sama ošetøovala potrhanou panenku mnohokrát, ale teï vidìla, ¾e u¾ to dál nejde, ¾e je stará a nakøáplá a piliny ze zádíèek se jen sypou.
A Brumla se podíval panence do oèí, které byly tak bleïounce modré, ¾e u¾ to skoro nebyla ani ¾ádná barva, a na oprýskané, kdysi dávno rù¾ové tváøe. A maminka Pánková pokrèila rameny, jako ¾e s tímhle oni dva nic nesvedou, na to ¾e je i pan doktor krátký. A ukázala nahoru do modrého nebe, ze kterého všecho pøichází, a kdy¾ nadejde èas, zase se tam vrací.
Brumla mìl z toho knoflíkové oèi docela navrch hlavy, snad ještì víc ne¾ normálnì, a šel si pak poslušnì lehnout, aby to rozèilení zaspal. Leonka si ho ve spaní pøitiskla k sobì, v¾dy» Brumla mìl chloupky mìkounké a høejivé a ani trošku nepíchaly! A div divoucí, oba cítili, jak jim je spolu dobøe.
Kruèí mi v ¾aludku, pùjdeme se podívat k lesu, rozhodl Brumla, hned jak se ráno probudil. Na med? vylekala se Leonka.
Ale ne, jen tak, zabruèel Brumla a zase se rychle chytil za nos. Lízne si jen tak trošièku, jen co by tlapku olízl a vèelkám neubylo, umiòoval si.
A tak šli. Leonka napøed a medvìd za ní. Oba se ztráceli v pampeliškách a ve vysoké trávì a Leonka pozorovala motýly a poslouchala èmeláky. Ze všeho nejvíc ale obdivovala brouèka se záøivì èerveným pláštíkem a sedmi èernými teèkami a hádala, kam poletí.
To je beruška, pøišla se za tebou podívat, prohodil Brumla dùle¾itì a rozhodil rukama k nebi, jako to vidìl u maminky Pánkové.
To je taky Beruška? Beruška Pánková? zaradovala se Leonka a pak se dlouho dívala do nebe za beruškou. Do nebe, ze kterého všecho pøichází a zase se tam vrací.
Blanka Kubešová
* * *
Ilustrace © Eva Rydrychová EVUSSA
Zobrazit všechny èlánky autorky