V královských zahradách…
Pøátelé pisálkové, pøátelé malíøi moji – zkrátka vy všichni, co ke své práci, èi pøedevším ke svému štìstí a uspokojení se potøebujete inspiraci. Ta jest pojmem docela širokým, kdy¾ se zamyslíme poøádnì a neudìláme z ní pouhé synonymum pro nové nápady, po kterých èasto ba¾í umìlci a mimo jiné také právì pisatelka – já.
Kdepak, bez inspirování se tì¾ko, tì¾ko funguje v šedi dnešního svìta. Rozhodnì vám ji tímhle psaním nechci cpát, to zase ne, ale spíše poodhalit nìco málo o jejím obèasném hledání, které bývá provádìno snad ka¾dým obyvatelem naší modravé planetky. A tak tedy nazvu inspirací tøeba také touhu po zklidnìní, zvolnìní tempa, které je nìkdy potøeba, abychom se synchronizovali s rychlostí doby, která by mìla právem dostat pokutu za èastý speeding. Není asi potøebou, ¾e bychom mìli tak rychlí zùstat napoøád a napoøád, nedalo by se to snést dlouho, ale stává se, ¾e jakmile se na vlnu doby naladíme, u¾ se z ní pak neumíme vrátit. Navštìvuje nás vyèerpání, s ním obèas za ruku pøijde i trocha podrá¾dìní a my, protivové – zcela však po právu – pak hledáme oasu klidu pro naše zmo¾ené nervy, myšlení a unavené tìlo.
Postaèí šálek kávy? Jistì, nìkomu nepochybnì ano. Závidím lidem, kterým se daøí zvolnit na zahrádce domu, pod stromy èi na balkonì v centru mìsta, pod kterým se táhnou spleti kolejnic a minutu co minutu se pøes nì pøe¾ene stádo rachtajících vagónù. Obèas bych ty vagony taky hnala, nebýt toho, ¾e cestování ve vlaku mi pùsobí velkou radost, pochopitelnì hlavnì tehdy, kdy¾ navštìvuji místa neznámá – a ta mi v¾dy pøijdou krásná, aè se po ulicích tøeba válí tolik odpadu, ¾e bychom z nich mìli lahve a papíry pro osobní potøebu na rok dopøedu. Kouzlo poznávání je však silnìjší a málokdy se stane, ¾e vypíchne takové chyby nového místa, ¾e bychom se pøi seznamování s ním necítili dobøe a natìšenì na další prohlídky.
Já si pro inspiraci jezdívám do anglického parku do nedalekých Slatiòan. Tohle malé mìsteèko s nádherným zámkem, jeho¾ úèelem je nyní pøedevším nauèit nás, milovníky koní èi jejich obdivovatele nìco o tìchto ušlechtilých zvíøatech, jsem navštívila poprvé jako malý školáèek s kamarádkou a vím, ¾e mi tehdy bylo nad slunce jasné, ¾e Slatiòany u¾ nikdy ne-e. Zúèastnily jsme se totï¾ tehdy prohlídky hipologického muzea na zámku a já z vystavených koster koní a dokonce i lidské, která mìla za úkol ukázat rozdíl mezi délkami kroku èlovìèích a koòských, mìla takové nespání, ¾e jsem se na tu ošklivou výstavu a celé Slatiòany vùbec sna¾ila zapomenout za co nejkratší dobu.
Jenom¾e místo je to nedaleké a jak jsem dospívala, dostala jsem ještì nìkolik nabídek na slatiòanskou návštìvu. Ráda si nìkam vyjedu, jde v¾dy o pøíjemnou zmìnu obyèejnosti domova, a tak se stalo, ¾e jsem svùj dìtský slib nedodr¾ela a do mìsta se párkrát ještì podívala.
A od té doby bývám u¾ jenom okouzlená. Jaká krása ujde dítìti, které nemá starostí a nepotøebuje se za nièím nikam honit, tudí¾ ani nemá proè hledat zvolnìní tempa. Nemá proè hledat nové nápady, kdy¾ je samo o sobì jménem pro jejich nevysychající studnu. Tehdy jsem nespatøila, jak je v anglickém parku pod tamním zámkem pøíjemnì, klidnì a jak obrovské místo pùsobí svou èetnou zelení na èlovìka lépe ne¾ dvacet masírujících Thajek. A jak mu na kráse, kterou se rádi obklopujeme a kocháme, mù¾ou pøidat desítky kvetoucích, rùznobarevných rododendronù, rudých, sytì rù¾ových, ¾lutých èi èistotnì bílých, jaké mám nejradìji. Ne, jako malá jsem ještì nemohla tušit, ¾e ve vzácných koních Pøevalského o mnoho let pozdìji poznám své kávové høebce, které pak nechám pozorovat mistra Donada v jedné ze svých povídek, která udìlá radost takovému mno¾ství lidí, ¾e bych si to tom ani nedovedla snít. Kdepak, kouzlo tohoto místa je všemocné, skuteènì plné inspirace, ze které mi v¾dy ochotnì utrhne pøesnì takový kousek, abych mìla zase o èem psát a lépe se cítit. Ale jenom malièký, který však, vzhledem ke slatiòanské moci, je vìtší ne¾ si umíte pøedstavit -musí jí ale zùstat ještì dost pro ostatní – zamilované páry, osamìlé chodce èi pejskaøe.
Poka¾dé, kdy¾ parkem procházím a zastavuji se, napadá mne jediné – chci se co nejdøíve vrátit. Bude zále¾et jen na mnì, zda budu sama, s milovaným èi s kamarádkou, se kterou budeme poté vyvádìt skopièiny s fo»ákem kdesi v centru mìsta, kde se odreagujeme nákupy pro sebe èi naše nejbli¾ší. A» bude situace jakákoli, sebehorší, sebesmutnìjší a já budu znudìná, vyèerpaná a nazlobená na nìco, co si zrovna umanu, nebo naopak obla¾ená pocity lásky, kterou chovám k mnoha lidem, vìcem a èinnostem, nemusím se obávat, ¾e by se mi park nepøizpùsobil, ne. V jeho košatých stromech a v drobných kamíncích na jeho cestách jsou vzpomínky a to nejenom ty moje. Patøí tisícùm lidí, co tudy léta procházejí. A jen na mnì, díky získané inspiraci, zále¾í, zda si pøeètu v tìch pochmurných, nebo se naopak rozveselím jejich vtipem a láskami.
Hana Køivánková