Pohádky „z babiččiny krabičky“

Na svoje poslední vnouče – Vendulku – jsem čekala devět let. To už byla předchozí tři vnoučata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele věnovat, jsouc už regulérní seniorkou.

Prožívaly jsme spolu dobrodružné vycházky po zahradě, kde rostlo tolik zajímavých květinek a keřů, kde se na zídce vyhřívaly ještěrky, cvrčci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky běláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým životem žije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistě, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dělal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chůva, dobrá víla a ochránce. To bylo panečku jiné dobrodružství než dole na zahradě. Obrovské mraveniště lesních mravenců až skoro nahoře s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploč lezou? A ploč nosí semínka? A kde mají děti?...“

To bylo otázek, až z nich babičce šla hlava kolem. A protože takové výpravy byly na denním pořádku, začala o nich babička spisovat pohádky. Třeba se budou líbit i vašim vnoučatům.

Mara

* * *

…o čtenáři Alíkovi

Byla jednou jedna docela maličká vesnička, jen takový puntík na mapě. Přesto byla velice pěkná se zelenými loukami kolem bublajícího potůčku a tmavými lesy šumějícími na okolních kopcích. Když jste se dívali trochu oddaleka, byl to skoro zemský ráj. A v tomto skoro ráji v jedné chaloupce pod kopcem zarostlým doubím a lipovím bydlel Alík.
Nebyl to jen tak obyčejný pejsek. Kdepak! Byl velmi čistotný a o svoji chaloupku se pečlivě staral. Každý den pořádně vyvětral, natřepal polštáře a ustlal si pelíšek, vytřel podlahu, aby se mu doma neprášilo, zalil všechna kvítka, a když už neměl co na práci, koukal se z okna na silnici za plotem zahrádky.

A že bylo na co koukat! Těch aut, co jezdilo kolem. Byla to úplná přehlídka značek – oplíci se předháněli s audinkami, sem tam zaduněl bavorák, v řádce za sebou si to šinuli jundajové, oktávky, felície, fordíci, fiaty, renoltíci, pyšné mazdy a seaty, občas se mihnul i mercedes. Proplétali se mezi obrovskými tiráky i malými náklaďáčky a kolem pomalých autobusů přefrnkli raz dva.

Jenže to nebyla ta úplně pravá zábava pro Alíka, vždyť stejně jako auta potřeboval i on trochu pohybu. Nu což, žádný problém, Alík si uměl vždycky poradit. Když byl jeho pán doma, takhle v sobotu nebo v neděli, donesl mu svoje vodítko, co viselo na věšáku na verandě, a šli se spolu proběhnout. Jenže ve všední den byl doma sám, a tak mu nezbývalo nic jiného, než pelášit na kopec, zkontrolovat tam všechny myší díry, povykládat si se zlatým retrívrem za sousedovic plotem o novinkách v údolíčku a cestou dolů si dopřát pěkného vyválení ve voňavé trávě.

Když svítilo sluníčko, bylo mu hej. Hlídal zahrádku kolem domečku, aby na ní krtek nedělal hromádky, a vyzvídal na sýkorkách, co je nového v blízkém lesíku. Alík nebyl žádný lenoch, vstával se sluníčkem, a tak si každé ráno mohl poslechnout kosí koncert pod lipou.

Jenže ne každý den je slunečný. Přírodu je třeba také zalévat, aby rostlinstvo nevyschlo, takže když se přihnaly černé mraky a otevřely svoje kohoutky nad domečkem, pelášil Alík do sucha. Neměl moc rád mokrý kožíšek a raděj se na déšť díval z okna. Nazul si teplé pantofle, posadil se do křesla a pustil si televizi. Ale na žádném programu nemohl najít nic, co by se mu líbilo. Na jednom právě vyhrávala nějaká kapela a do mikrofonu tam kdosi tak kvílel, že to Alíkovi tahalo uši, na druhém zase nabízeli drahé čistící prostředky a na tom třetím se bojovalo. Nic pro pejska. A tak si Alík vzpomněl na svého pána, který říkával, že než si kazit náladu před obrazovkou, to si raději něco pěkného přečte.

-A proč bych to nemohl taky zkusit? – pomyslel si. – Máme doma plno knížek, určitě si něco vyberu. A protože byl Alík psem činu, zbytečně neváhal, vyskočil z křesílka a šel si prohlédnout knihovničku. Bral knížky pěkně jednu po druhé a ke každé si pořádně přivoněl. Aby taky ne, vždyť pejsek hlavně podle čuchu pozná, co je dobré a co ne. Ten koukal, ten se divil! – Páni, tady jsou nějaké knížky plné obrázků! A helemese, jak to vypadá v pralese, takové velikánské stromy! Kam se na ně hrabou mladé doubky na naší stráni? A tady zase taková zvířata, co jsem ještě neviděl! Jakpak se dozvím, jak se jmenují?
No vida, encyklopedie, to je prý chytrá knížka, říkal můj pán, hned se do ní mrknu.
Mrknul se a tak se začetl, že zapomněl i na svačinku, ani nezpozoroval, že dávno přestalo pršet, neslyšel ani kosí večerní koncert, a že si má uvařit večeři, mu připomnělo teprve pořádné škroukání v bříšku. Vzal do tlapky kuchařku, našel nový recept na domácí klobásky a za chvíli si už na nich pochutnával.

- Vida vida, tohle je ale velice užitečná knížka! Nechám si ji někde blízko tlapky v kuchyni a budu si podle ní vyvařovat. Přece se nebudu pořád cpát těmi suchými granulemi! Určitě mi ta nová jídla budou chutnat víc. Zítra bych si mohl ukuchtit třeba dušené hovězí plátky na zelenině a v neděli i pro pána upeču pěkné křupkavé kuřátko, mňam.
Ani po sobě neumyl nádobí a už zase listoval v knížce. Aby mu to šlo rychleji, obracel stránky jazykem, takže za chvíli byly celé ulepené a některé taky trochu užužlané.
-Alíku, Alíku, copak ty nevíš, že jsem tvůj kamarád a že se mnou musíš zacházet opatrně? – ozval se jemný hlásek. Alík se tak polekal, že mu knížka vypadla z tlapek, a rozhlížel se kolem sebe, aby našel, kdo to mluví. Nikde nikdo, za oknem už tma, jen na obloze blikalo pár hvězdiček.

– Co to bylo? Kdo je tady? Kdo to mluví? srdnatě vybafl a ještě trochu zavrčel, aby vetřelci nahnal strach. Ale to už se neozýval jen jeden hlásek, přidal se druhý hluboký, zapištělo několik dalších a nakonec se všechny společně pustily do Alíka a pěkně nahlas mu pověděly, že si přece napřed musí pořádně umýt tlapky, než sáhne na knížku, že musí listy obracet pomalu, aby se nepomačkaly a nepotrhaly a rozhodně musí dbát na to, aby knížce nepřelomil hřbet.To by se mu potom úplně rozpadla a to by přece byla škoda, milý Alíku! Kdyby to někdo udělal tobě, určitě by se ti to taky nelíbilo!
Alík poslouchal jako školáček v první třídě, koukal z jedné knížky na druhou a kdyby to uměl, hned by se zastyděl. Takhle jen sklopil uši a rozpačitě zavrtěl ocáskem. Kouknul na svoje umatlané tlapky, růžovým jazykem si oblízl čumáček, který ještě voněl po dobré večeři, a protože byl pejsek uvážlivý a spravedlivý, vydal se do koupelny. Když se pak vrátil celý vymydlený a voňavý, všechny knížky mu zatleskaly.

Byla už hluboká noc, když se Alík uložil do pelíšku. Byl za celý den tak unavený, že dneska nespal jen na jedno ucho a jedno oko, vůbec nehlídal, ani domeček nezamknul. Zdály se mu překrásné sny, že se stal knihovníkem, staral se o spoustu knížek, ukládal je do regálů, prohlížel si jejich krásné košilky, do kterých byly zabalené, a když měl chvilku času, četl si příběhy, co v nich byly zapsané. Z toho krásného spaní se spokojeně vrtěl, vrněl jako malé štěňátko a jemňounce poštěkával.

Jak by mohl vědět, že nad ránem, kdy je noc nejhlubší, se do jeho domečku nezamčenými dveřmi vkradl zloděj?! Přišel po špičkách, posbíral jednu knížku po druhé a bylo mu jedno, že Alíkovi vůbec žádná nezbyla. S tím si starosti nedělal, staral se jen o to, aby byl brzo ráno na trhu a knížky rychle prodal. Nepodařilo se mu však odejít stejně tiše, jak přišel. Přes hromádku knížek v náruči neviděl na cestu, zakopl o práh a natáhl se jak dlouhý tak široký. Ani by ho nenapadlo, že se o to postaral velký atlas a několik detektivek, kterým se nechtělo opustit Alíka.

Buchot padajících knížek vytrhl Alíka z krásného snu. Protože byl od přírody povoláním hlídací, vyskočil jako čertík ze škatulky, jedním hupnutím přeskočil tu spoušť na zemi a už držel zloděje pod krkem. To ale bylo zlého vrčení! Zloděj měl takový strach, že se ani nepohnul, když Alík telefonoval policii, aby si pro něj přijela.

Když se v ranní rose vykoupané sluníčko vyhouplo nad obzor, byly všechny knížky pěkně poskládané na svém místě v knihovničce a pozorovaly Alíka, jak se činí s úklidem. Pak se knížka Kuchařka sama otevřela a nabídla Alíkovi ten nejlepší recept na vydatnou snídani. To jako poděkování za všechny svoje kamarádky.

Od té doby se z Alíka stal pilný čtenář. Přečetl si všechny pohádky, dobrodružné příběhy i detektivky. Ty se mu zvlášť líbily, protože se z nich dověděl všechno o chytání zlodějů a jiných darebáků. Moc si zamiloval cestopisy, protože mu ukázaly celý svět a pověděly mu, jak si v které zemi žijí jiní pejskové. Pozorně si prohlédl Atlas psích plemen a nestačil se divit, kolik různých pejsků na světě žije. Hned se rozhodl, že začne cestovat, aby je všechny poznal. A protože se v každé zemi mluví jinou řečí, pustil se do učení, aby se s nimi domluvil a nevypadal jako hlupáček.

A tak se z milého venkovského Alíka stal pejsek vzdělaný a moudrý. S každým se o svoje znalosti rád podělil, protože věděl, že čím jsou pejsci a lidé vzdělanější, tím líp se všem žije na zemi. O svoje kamarádky a učitelky – knížky – se dobře staral, a kdykoli měl třeba jen chviličku času, vracel se k nim a kupoval si nové, až jich měl plný domeček. A nakonec se mu vyplnil sen, co se mu zdál tu první noc. Na dveře pověsil krásnou ceduli s nápisem a každému, kdo se chtěl dovědět něco nového a moudrého, knížku půjčil. Navštivte ho někdy i vy, určitě si vyberete podle chuti.

Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace © Jana Pilgrová

Zobrazit všechny články autorky