Podivní tvorové z jiného světa (5)

Roháč

V červnu roku 1954 se nám narodil syn Tomáš. Bydleli jsme tehdy v domě rodičů mé manželky ve Vraném nad Vltavou, a kdo to tam zná, jistě rád potvrdí, že tato obec s výhodnou polohou na Vltavě má navíc i velmi pěkné okolí.

Vystoupá-li návštěvník jen pár set metrů k lesu směrem na východ a ohlédne ze zpět, zmizí mu domy z pohledu a má najednou pocit, že je někde v pahorkatině severních nebo západních Čech a ne jen nějakých šest kilometrů od jižní hranice hlavního města. A tak jsem si, když jsem se do Vraného přiženil, řeky i jeho lesa s radostí užíval.

Jednoho nedělního odpoledne v dubnu následujícího roku, když bylo synkovi právě deset měsíců, vypravila mne s ním žena na procházku. Sama s námi nemohla jít, protože pracovala na přípravách pro následující vyučovací týden, a tak jsem vyrazil, s kočárkem a s rozečtenou Tomečkovou knihou o lovech beze zbraní, nahoru k dubovému lesu vysoko nad pravým břehem řeky.

Počasí bylo skvělé, na obloze ani mráčku a sluníčko hřálo skoro jako v létě. Kluk seděl klidně, tiše sledoval tu krásu kolem a o hračky, které mu máma přiložila při odjezdu do kočárku, nejevil žádný zájem. Bude po mně, říkal jsem si v duchu. Bude mít rád přírodu, lesy a vodu, a až bude větší, budeme spolu chodit na ryby, koupím mu vzduchovku a naučím ho střílet, plavat, jezdit na kole a vůbec všechno, co musí kluci umět, snil jsem dál.

Mezitím jsme pomalu vjeli do dubové jarně zelené kmenoviny a po úzké cestě dorazili k dřevěné lavičce, kterou tam loni kdosi vyrobil. S úlevou jsem se posadil, napojil Tomáška čajem z jeho lahve s dudlíkem, položil ho pod přikrývku a otevřel knížku. Trvalo pak skoro hodinu, než jsem dočetl její poslední kapitolu.

Chlapec pořád spal a na mne padla tak příjemná a sladká únava, že jsem neodolal, natáhl se na lavičku a s knihou pod hlavou zíral do koruny mohutného dubu nade mnou a začal bezděky počítat listy na nejnižší větvi. Nevím jak dlouho, ani kolik jich bylo, ale musel jsem při tom usnout.

Jak dlouho jsem spal, nevím, ale byl to patrně jen lehký spánek, protože mne náhle probudilo krátké a blízké zavrčení motoru, pak zvuk způsobený dopadem nějakého tělesa a ticho. Vzápětí se ale rozlehl, lesem nářek. Vyskočím z lavice a s hrůzou čekám strašnou leteckou katastrofu, ale místo toho vidím, jak po Tomáškově hlavě leze ohromný černý brouk, roháč. Je to samec s ohromnými kusadly a neohrabaně se snaží vymanit z chomáčku světlých vlásků. Kluk křičí, ohání se ručičkama a brouk je z toho tak zpitomělý, že kdyby to uměl, řval by zřejmě taky. Okamžitě je mi vše jasné: žádná helikoptéra, ale let tohoto obra a dětský křik vyvolaly kratičký sen o letecké havárii.

Opatrně jsem brouka vyprostil a přidržel ho k okraji korby kočárku a vrypy nehtem do plastovém povrchu zaznamenal jeho velikost. Pak jsem si ho ještě důkladně ze všech stran prohlédl a nakonec posadil na vrásčitou kůru nejbližšího dubu. Chvíli se ani nepohnul, jen tykadla po stranách očí se pohybovala jako antény radaru, pátrajícího po nejvýhodnější trase letu. Popolezl ještě kousek výš, ale najednou z dubu spadl a zůstal ležet v mechu na hřbetě, s nožkami snažícími se o návrat do normální pozice.

V tom jsem mu ale nepomohl. Nechtěl jsem, aby mi uletěl, protože jsem dostal nápad. Ukážu ho Tomáškovi zblízka, aby viděl, že je to jen brouček, kterého se nemusí bát. Vytáhl jsem kluka, který se již mezitím uklidnil, z kočárku a opřel ho zatím o lavičku, než brouka přinesu.
Dvěma skoky jsem byl u dubu, zvedl zmateného roháče z mechu, a v podřepu ho držel v natažené paži: „Tomášku, koukej, to je ten brouček co ti spadl na hlavičku. Neboj se, nic ti neudělá!“ Než jsem to ale dořekl, kluk se rozběhl a bez jediného klopýtnutí přistál v mé náruči. Překvapením a radostí jsem měl najednou v očích slzy, objímal ho a líbal. Zkusili jsme jednou několik dalších krůčků a pak jsem si už odvážel toho nového chodce po této planetě domů, pochlubit se mámě, babičce a dědovi.

Kam se mezitím poděl roháč, po latinsku Lucanus cervus L., nevím, ale jsem rád, že jsem ho vůbec poprvé v životě uviděl a že náš syn díky němu udělal své první samostatné kroky. Proto na tyto dvě spolu související události nemohu nikdy zapomenout.

Jo, a ještě ta jeho velikost! Vzdálenost mezi vrypy na kočárku byla přesně 78 milimetrů. Byl to pěkný klacek.

Luděk Ťopka

* * *

Ilustrace © Aleš Böhm

Zobrazit všechny články autora