Útěky (2/2)

Tak schválně, uhádnete, který se psal rok?
Sešli se za dva roky potom. Během té doby se nestýkali, to bylo součástí plánu, ale věděli jeden o druhém. Nezávisle na sobě absolvovali řadu branných a sportovních aktivit. Poslední rok před vojenskou službou Jerry pracoval na státním statku ve vesničce Polná u Aše. Mělo to svoje výhody. Ašský výběžek ležel v nejzápadnější části republiky a bydliště uvedené v občance ho opravňovalo pohybovat se v pohraničním pásmu. Zároveň měl k dědovi, který stále ještě obsluhoval na Ohři vodní elektrárnu, sotva třicet kilometrů. Chtěl se stát „jejich“, takovým spolehlivým pracantem, ale to se mu nedařilo, lidé si navzájem nedůvěřovali a on nedůvěřoval jim. Spousta osad a samot v okolí byla v rámci vojenského prostoru zplanýrovaná, a zatím co někteří místní v tichosti vzpomínali, že před válkou bylo jen v okrese Cheb šedesát jedna obcí a s přilehlými osadami dokonce víc než dvakrát tolik, teď jich oficiálně existovalo jedenáct. Jednu výhodu to tu mělo, tady se zastavil čas. Jerryho snem bylo nastoupit třeba jako technik na nějaké pohraniční stanoviště, ale na to nebyl dost prověřený. Nepochyboval, že jako nespolehlivý si vojnu bude muset odsloužit u PTP. Jestli chtěl uprchnout, pak teď!

Roby se mezitím přestěhoval s matkou z Prahy do Sokolova, tak aby byli blíž otci přeloženému do pracovního tábora uranových dolů Horního Slavkova a později na Bory. Jednou zrána vyjel rychlíkem směr Cheb, před prohlídkou pohraničníků přestoupil a vmísil se do skupiny místních studentů. Večerním motorákem pak přijel skoro až do stanice Hazlová na železniční trati do Aše. To byl nejnebezpečnější úsek cesty. Před stanicí musel včas vyskočit dřív, než pohraničníci začnou prohlížet propustky. Bylo v tom víc štěstí než rozumu. Celou cestu měl před očima matku, která teď zůstane docela sama. Cítil, jak ho to oslabuje.

Dál pokračoval pěšky. Sebou měl jen tlumok, kus chleba, dalekohled a kompas. Přes den zalehl do nějakého dolíku nebo rozbořené chalupy a vylezl zas až po setmění. Obydleným stavením se obloukem vyhýbal, ale těch nebylo mnoho. Původní obyvatelstvo bylo vysídleno, kdo zbyl, byl většinou udavač. Bylo to tak normální, že už se s tím počítalo. Každou neznámou osobu prostě ihned hlásili vojákům na útvar a měli pokoj. Mnohá selská stavení tu byla zcela srovnána se zemí, z jiných zbyly jen ruiny. Někde zanikly celé obce. Kdyby ho chytili, řekl by, že zabloudil při sledování zvěře. Nevěřili by mu, nejspíš by ho zavřeli, ale na to, aby mu přišili velezradu nebo vyzvědačství, byl příliš mladý.

Brzy rozsáhlé pastviny končily a začínaly lesy, dál sídlila už jen rota Pohraniční stráže. Šel a vyhýbal se lesním průsekům, v nich byly na mnoho místech vystřílené i pařezy a na kopečkáře tu čekaly miny. Jerry měl pravdu, žádné směrovky ani informační tabule tady neexistovaly, veškerý přechod přes hranici dávno ustal. Roby si zapisoval do paměti každý potok, každý remízek. Začínala se ho zmocňovat lehká nervozita, podle výpočtů měl být už pomalu na místě, když konečně dalekohledem objevil starou celnici. Oddechl si. Jerry nebude daleko!

Sešli se za vesnicí Mühlbach, nejzápadněji položené obci, blízko zarostlé dálnice ještě do nedávna spojující Cheb s Norimberkem. Tohle byla jedna z nejlépe střežených hranic, kolem které se pohybovalo na dvacet tisíc vojáků. Od osmačtyřicátého se tu legálně střílelo do lidí, tady všechna legrace končila. Většina těch, co se pokusila o útěk, byla zastřelena, další zabiti při pokusu zdolat elektrické zátarasy. Ale nejvíc jich končilo na dlouhá léta za mřížema. Podél dálnice rostly v nízké kleči samé křemenáče, sem by mohli chodit houbaři rovnou s nůší!

Jerry původně počítal s tím, že by se schovali pod vagonem nějakého vlaku, ale ty neustále prošťourávali vojáci se samopaly a psy, tuhle cestu mu děda rozmluvil. Raději se pokoušel pro kluky sehnat a přemluvit nějakého „hodného hocha“, který by je bezpečně převedl, ale pohraničníci se u něj na kafe s rumem stavovali vždy nejméně ve dvou, nikdy se mu nepoštěstilo promluvit s některým o samotě. Navíc už věděli, že by je čekala šibenice a toho se zalekli i ti nejstatečnější.

Zbývala poslední možnost: Děda jim opatřil izolační kleště, gumové rukavice a lehké železné pruty a s mnoha radami a těžkým srdcem je propustil. Bez něj a jeho varování, jak na to, by byli v koncích. Tak jako tak si nedělali iluze, jedno malé zaváhání a konec. Na nějaký průzkum terénu neměli čas, museli jít buď - anebo...

„V případě, že padnem na hlídku, musíme zalehnout a nechat ji přejít, jasný? Jestliže jednoho z nás zastřelej, druhej musí za každou cenu dál, jinak nás dostanou oba. Kompas máš?“ Jerry si s pocitem zadostiučinení všiml, že ho Roby poslouchá málem s otevřenou pusou. Všechen pohyb musel být rychlý, ale opatrný a neuspěchaný. Sám působil navenek rozhodně a klidně, ale dědovo varování, že vojáci vidí svými dalekohledy i ve tmě, rozhodně klid nepřidávalo. Také na kompas děda moc nespoléhal, podle něj byly jistější hvězdy a v posledním úseku, v případě, že by se museli vrátit nebo nějakou překážku obejít, i počítání kroků.

* * *

Byl počátek října. Noc byla tmavá, ztěžovalo to orientaci, ale směr znali. Poslední kilometry se plazili a házeli kolem sebe hrstě pepře, aby zmátli psy. Kolena, lokty i dlaně měli rozedřené a cítili se u konce sil. Strážní věž byla od nich coby dohodil kamenem a už taky začínalo zoraná pole, ukrýt se, nebylo kde. Bylo to kdo s koho, buď je objeví, nebo budou mít štěstí. Teď přišly na řadu pruty. Kdo ví, třeba jsou přímo v minovém poli? Plazili se a píchali s nimi opatrně před sebe, zpocení strachem, zda na nějakou nenarazí. Připadalo jim to jako celá věčnost. Doplazili se asi doprostřed ornice, když Roby poplašeně syknul. Při zemi málem zavadil o nastražený drát.

„O takový zakopnout, odpálí se signální nástražné osvěcovadlo nebo světlice, nejlepší je drát obejít, ale nikdy nestříhat!“ varoval děda. „Když už se to ale stane, snažit se zůstat ležet z dosahu světla, krýt si oči a čekat i potom, co světlice dohoří, abyste získali zase plné noční vidění.“

Zlatý děda! pomyslel si zase Jerry, kde by bez něj byli! Leželi bez hnutí, srdce až v krku a horečně uvažovali, co teď. Nic se nedělo. Lézt nazpět a hledat jinou cestu nemohli, brzy začne svítat, a co pak. Nejdřív přes drát přehodili tlumok, pak ho v pokleku opatrně překročili. Nestalo se nic. Z krku jim spadl obrovský kámen, ale hned jim dech zavalil další. Přímo před sebou viděli v šeru tři řady ostnatých drátů, některé opatřené izolátory. Tudy mohly vést tisíce voltů. Jenže co na tom! I daleko méně by stačilo k tomu, aby z nich byl škvarek! Mohli mít ale taky štěstí, stávalo se, že některý úsek měl poruchu a zůstal bez proudu i několik dnů.

Roby vycítil Jerryho zaváhání a prudce ukázal kupředu, jinak to tenhle až příliš horkokrevný kluk ani neuměl, všechno co dělal, neslo punc jakési dravosti. Měl pravdu, ztratili už příliš mnoho času.

Jerry vytáhl z tlumoku gumové rukavice, v pokleku rozpaženýma rukama držel napnutý drát a Roby vyzbrojený elektrikářskými izolovanými kleštěmi stříhal. Zdála se to celá věčnost. Málem už viděli bělat se hraniční kámen, když se ozval výstřel a hned za ním druhý. Stáli přímo v kulovém světle ostrých reflektorů mířících ze strážní věže. Už také uslyšeli psy...

Psal se rok 1954.

* * *

Osobák se kodrcal pomalu a líně kupředu s hlubokými vzdechy nad každým pražcem. V rohu pospával děda nad košem hřibů, tam, kde je nasbíral, o ně nanejvýš zakopávali. Naproti se vesele bavili dva mazáci, „jeho chlapci.“

„Říkalo se, že toho jednoho měli v hledáčku od chvíle, co se přestěhoval z Prahy,“ řekl jeden a začal si spokojeně ubalovat cigaretu.

„Největší legrace byla, když jsme pustili psy! Když na ně skočili a opřeli se jim o prsa, byli větší než ty kluci! Zavázali jsme jim pak voči a do čela přiložili hlaveň, jako že vykonáme soud na místě a hned. Ty kluci se nezmohli na slovo, věříš? Sežrali to doslova, myslím, že si pak museli prát kalhoty.“ Znovu se dvojhlasně rozřehtali.

Dědovi padala hlava, ale tohle ho probudilo.

„V kterým roce to bylo, chlapci?“

„A kdo si to má pamatovat, dědo?“

Psal se rok 1972.

* * *

„Tak, to bysme měli. Teď si snad zasloužíme jedno pivo!“ Vylezli z příkopu, ve kterém pokládali nové potrubí a otřeli si dlaně o montérky. Oba byli kolem šedesátky, ale podle vrásek a šedin, a hlavně udřených rukou, jim mohlo být i víc. Za pár minut už popíjeli z půllitru u stánku. Mužů vedle si všimli až ve chvíli, když se jejich debata stala bouřlivější a hlasitější.

„Nevím, jak ty, ale já bych to střilel, jako jsme to dělali s těmi kopečkáři na hranicich."

Psal se rok 2013.

Někteří lidé se prostě nezměnili a nepoučili a skutečnost, že za svoje činy nikdy nebyli hnáni k odpovědnosti, jejich charakter spíš ještě pokřivila. A nemyslete si, prosím, že povídka unese všechno, že je to fikce. Nikoli, každý zážitek tohoto vyprávění je bohužel pravdivý.

Blanka Kubešová

* * *
Koláže © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky