Vyprávěnky pana Ťopky

Podivní tvorové z jiného světa (1)

Vlastně nejsou ani tak podivní, jen jiného druhu než my a někteří i dosti vzácní. Žijí ale na této zemi velmi, velmi dlouho a mezi námi pak už od dob, kdy jme se tu objevili i my, lidé. Někteří nám škodí, jiní zase slouží, z některých máme hrůzu, jiné obdivujeme.
Mnozí z nich se skrývají a netouží se s námi setkat a my je pro svůj životní spěch a pachtění nejen nevyhledáváme, ale mnohdy ani nevidíme, nebo vidět nechceme. Někteří lidé je milují, věnují celý svůj život jejich studiu a poznávání, píší o nich celé knihy, fotografují je a filmují, jiní se o ně zajímají jen jako amatéři, a ti ostatní je potkají, pokud vůbec, jen zcela náhodou. A to jsou právě ti, kterým se jeví jako neviditelní a podivní.
A o kom že je řeč? No přece o krasavcích i příšerkách, o škůdcích i pomocnících – o broucích a mravencích, ale i o motýlech, mouchách, vosách a jiné létající čeládce, zkrátka o tvorech ze světa hmyzu.
Miluji přírodu, její lesy a vodu, takže nechodím se zavřenýma očima, ale přesto jich v mém dlouhém životě bylo pět, které jsem viděl jen jednou a které už asi nikdy více nespatřím. Vím, že jsou na světě ještě mnohem vzácnější a bizarnější exempláře, ale tihle byli pro mne první a jediní, a musím na ně vzpomenout nejen proto, že byli pro mne tak vzácní, ale také proto, že při nich došlo vždy k něčemu, co stojí za zmínku i z jiného důvodu a na co na jsem dodnes nezapomněl.

Krtonožka

Byl červenec roku 1938 a já si užíval právě začínajících prázdnin. Bylo mi deset a jako vesnický kluk jsem byl od rána do večera venku. Hrál jsem s kamarády kopanou, pásl husy, chodil na trávu pro králíky, lezl k sousedovi na švestky, chytal v Rokytce pod kolodějským zámkem mřenky a hrouzky a podílel se s ostatními na všech těch klukovských nezbednostech.

S oblibou jsme běhali po lese a honili veverky, tedy ne že bychom nějaké ulovili, ale bavilo nás střílet po nich prakem žaludy. Nepamatuji se, že bychom byli nějakou vůbec trefili, ale bylo to vzrušující nejen pro „lov“ samotný, ale také proto, že to bylo zakázané. Objevovali jsme podzemní hnízda vos a dráždili jejich obyvatelky, abychom pak prchali před jejich žihadly a prožívali tak dobrodružství lovců pronásledovaných lvy, což nám příjemně zdvihalo hladinu adrenalinu, o němž jsme tehdy ovšem neměli ani tušení.

Bylo tedy samozřejmé, že jsme při tom znali mnoho z té žoužele běhající, lezoucí, plazící se, létající, i vodní. Znali, ale jejich jména byla buď lidová, jak je nazývali rodiče, nebo nám vůbec neznámá, takže jsme si je mnohdy pokřtili sami (brundibár, dráček, bzikavka, bláťák, nebo černobrk). Byly ovšem také „hmyzové“, kteří žili velmi skrytě, nebo kteří se v našem prostředí vůbec nevyskytovali. V dobách, kdy neexistovala televize a na drahé přírodopisné knihy nebyly peníze, nemělo desetileté dítě prakticky žádnou možnost vidět je alespoň na obrázku. To byl i můj případ, ale naštěstí se mi dostalo milosti jednoho takového tvora na vlastí oči uvidět.

Měl jsem v Kostelci nad Černými lesy hodného strýčka Slávu Vacka, který byl inženýr-geodet a měl firmu zabývající se melioracemi polí a luk a stavbou vodních nádrží a rybníků. A právě toho léta zakládal nový rybník v obci Leč nedaleko Karlštejna. Byla to práce na několik týdnů, a tak tam se strýcem byly i tři z jeho dětí. Ubytování měly v jednom statku, a tak strejda nabídl mým rodičům, abych tam s nimi týden pobyl. Byl jsem z toho nadšen. Být daleko od domova, bez rodičů, s bratrancem a sestřenkami, vidět, jak se staví hráze – to byla věc!

Jednoho pondělního rána u nás zastavil strýcův asistent s autem, naložil mne i tatínka a odvezl nás krásným slunečním dnem přes Prahu, podle Berounky a kolem hradu Karlštejna, do malé vesnice Leče. Uvítání bylo bouřlivé a po báječném obědě jsem se ocitl jako v pohádce.
Prolezli jsme s bratrancem Slávkem celý statek, od sklípku se studánkou až po patra špýcharu, maštal s koňmi i kravský chlév a honili se s hospodářovými psy po sadě za humny. Po svačině s jahodami a smetanou tatínek opět odjel domů a já se poprvé octl bez rodičů mimo domov a strávil první noc na slamníku pod trámovým stropem a s vůní sena táhnoucí sem otevřeným oknem z posečené louky za humny.

Druhý den odpoledne nás strejda zavedl na stavbu, aby nám ukázal, jak se zakládá rybník, a já s obdivem zíral, jak dělníci zatloukali ručním beranidlem pomocí lan tlusté dubové piloty do místa budoucí hráze. Jiní skládali z vozů velké hrubé kameny dovezené z lomu a ti zbývající rovnali budoucí dno rybníka. Tehdy nebyla žádná těžká technika běžně k dispozici takže všechno musely zastat jen šikovné lidské ruce.

Seděl jsem stranou na hromádce prken na budoucím břehu a pozoroval ten cvrkot, když jsem uslyšel nějaký křik a uviděl skupinku dětí a předáka Jaromíra, jak na mne z druhé strany volá a mává. Seběhl jsem dolů ke Slávkovi a oběma sestřenkám a zíral! Páni, v krabici od hřebíků běhal podivný nahnědlý a asi šest centimetrů dlouhý tvoreček, jakého jsem ještě nikdy neviděl! Měl válcovité tělo se silnými předními nožkami, na hřbetě křidélka a ze zadečku mu trčely dvě dlouhé „štětiny.

„To je krtonožka, děti“, poučil nás Jaromír, „to je už třetí, kterou tu chlapi ze země vyryli. Je to škůdce na zelenině, žere její kořínky ale ráda smlsne i masité sousto. Všimněte si jejích předních nožek, které se podobají krtčím a které umí velmi dobře používat, podívejte,“ vyndal tělíčko z krabice a zavolal na jednoho z dělníků: „Francku, hoďte mi do tý škatule lopatu hlíny!“

Francek nabral plnou lopatu i s drobnými kameny, naplnil krabici až po okraj a vrch ještě úderem lopaty připlácl. Jaromír na ten mlat krtonožku položil a ta se v mžiku zavrtala tak hluboko, až bylo slyšet jemné drápání na dno, jak se snažila dostat ještě hlouběji.
Všichni jsme nad tím užasli, ale překvapením ještě nebyl konec. „Pěkný, co?“ pozoruje Jaromír náš údiv a dodává: „To není ale všechno, ona umí ještě lítat a plavat a navíc je to i muzikant, umí vrzat jako cvrček nebo luční kobylka.“

Tomu už se ale zdráháme věřit, a tak je krabice vyprázdněna, malý hrabáč v hrsti a Jaromír ho vyhazuje do vzduchu. A opravdu, on letí. Ne sice tak rychle jako střeček, ale rozvážně zamíří ke slunci a po několika metrech těžkého letu dopadá na zem.
„Rychle, chyťte ji,“ volá náš učitel, „jinak nám zmizí pod zemí. Ještě vám musí předvést kraula!“

Bratránek Slávek zareagoval rychle, takže se mu podařilo toho aviatika ještě v poslední chvíli chytit a vrátit do krabice. S Jaromírem v čele se celá naše smečka, rozšířená ještě i o tři nevěřící dělníky, odebrala k přehrazenému potoku. Jaromír nad jeho klidnou hladinou obrátil krabici dnem vzhůru a krtonožka žbluňkla do vody. Ve vteřině se vynořila a, světe div se, za rychlého mrskání nožek a veslování krtčích praciček přeplavala na druhou stranu třímetrové tůňky, kde se vyškrábala na břeh a za několik vteřin zmizela v jeho měkké půdě.
„Tak co, už mi věříte, že to všechno umí? Jen tu muziku vám nepředvedla, hraje totiž zásadně jen v noci,“ smál se Jaromír a odešel zkontrolovat další zaraženou pilotu. My se rozběhli ke statku, kde už nás čekala odpolední svačina a zakrátko i večeře.

Zůstal jsem v Leči ve společnosti bratránka a dvou jeho sester až do neděle, kdy mne domů odvážel sám strýček. Při cestě se se mnou dokonce zastavil i na Karlštejně, kde mi koupil turistickou hůlku se štítkem, na niž jsem byl velice pyšný a kterou chovám dodnes jako jednu z mála upomínek na své dětství.

Nikdy jsem na tenhle prázdninový týden nezapomněl, nejen proto, že jsem nikdy předtím nebyl mimo domov, ale také viděl, jak se staví rybník (který je tam dodnes) a poznal ten bájný Karlův hrad, ale hlavně, že jsem tam poprvé v životě, a zatím také naposled, spatřil ten podivný hmyz, krtonožku obecnou, jinak též Gryllotalpu vulgaris L.

Luděk Ťopka

* * *
Ilustrace © Aleš Böhm

Zobrazit všechny články autora