Pohádky „z babièèiny krabièky“
Na svoje poslední vnouèe – Vendulku – jsem èekala devìt let. To u¾ byla pøedchozí tøi vnouèata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele vìnovat, jsouc u¾ regulérní seniorkou.
Pro¾ívaly jsme spolu dobrodru¾né vycházky po zahradì, kde rostlo tolik zajímavých kvìtinek a keøù, kde se na zídce vyhøívaly ještìrky, cvrèci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky bìláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým ¾ivotem ¾ije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistì, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dìlal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chùva, dobrá víla a ochránce. To bylo paneèku jiné dobrodru¾ství ne¾ dole na zahradì. Obrovské mraveništì lesních mravencù a¾ skoro nahoøe s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploè lezou? A ploè nosí semínka? A kde mají dìti?...“
To bylo otázek, a¾ z nich babièce šla hlava kolem. A proto¾e takové výpravy byly na denním poøádku, zaèala o nich babièka spisovat pohádky. Tøeba se budou líbit i vašim vnouèatùm.
Mara
…o voòavé jahùdce
Byla jednou jedna pìkná zahrada pod vysokou strání. Kamarádily spolu, proto¾e na stráni i v zahradì rostlo plno u¾iteèných léèivých bylinek, všelijakých kvìtin divokých i pìstìných a stromy i keøe. Stráò se ráda dívala do upravené zahrady a posílala jí na pomoc vèelky, baculaté èmeláèky a vùbec všelijaké brouèky, kteøí lítali z kvìtu na kvìt, mlsali slaïounký nektar a pomáhali je opylovat. Sama zahrada by to nedokázala.
V chundelatých buèinách a doubí na stráni mìli hnízda kosi a sýkorky, nejvìtší pomocníci. A víš, Vendulko, jak pomáhali? No všichni pøece sbírali housenky, které se krmily na sladkých listech zelí a kedluben, a z výhonkù jabloní ozobávali mšice, které tam pìstovali mlsní mravenci.
Na sluníèkem vyhøáté stráni ka¾dý rok také rozkvétaly lesní jahody. Kdo ví, jak se tam dostaly? Mo¾ná jejich semínka pøinesl vítr, mo¾ná ptáèci, kteøí jsou doma na loukách, zahradách i v lese. Jejich kvìty svítily v trávì jako bílé hvìzdièky a lákaly vèelky, aby taky u nich ochutnaly. Jen¾e co to bylo platné, kdy¾ nikdy nedozrály. A ty, Vendulko, chceš vìdìt proè, viï? Stráò se pøece musí na poèátku léta posekat a suché seno shrabat, jinak by všechno zplanìlo a za pár let by místo trávy rostlo na stráni jen hlo¾í a kopøivy.
Jedné chytré jahùdce bylo moc líto, ¾e se nikdy nedoèká svých voòavých plodù, a proto se rozhodla, ¾e se ze stránì pøestìhuje dolù do zahrady. Pøestala kvést a místo bìlostných hlavièek zaèala natahovat co nejvíc do daleka svoje výhonky. Byla velice pilná, a tak uprostøed léta dorazila na kraj stránì a zahrada byla vzdálená jen pár krokù.
Koneènì! Protáhla se pod plotem a usadila se mezi kvìtinkami na zídce, aby si odpoèinula. Však u¾ to potøebovala, byla velice unavená a vyèerpaná. Ještì zapustila koøínky a usnula. Usnula tak silnì, ¾e prospala zbytek léta, celý podzim i zimu. Dobøe se jí odpoèívalo pod silnou snìhovou peøinkou, nic nevìdìla o mrazivé fujavici, která tanèila se snìhovými vloèkami po zahradì a vyhrávala zimní písnièku na holé vìtve stromù a rampouchy na okapech. Probudilo ji a¾ sluníèko, které ji teplým paprskem zašimralo uprostøed srdíèka.
Protáhla se, lísteèky narovnala, rozhlédla se kolem sebe, a kdy¾ uvidìla svoje rozkvetlé sousedky modøence a narcisky, øekla si, ¾e u¾ nikam nepùjde, ¾e zùstane mezi nimi. Hned se pustila do práce. Rozkvetla spoustou kvítkù a nabídla je vèelkám, které sluníèko vylákalo z úlu. Ne¾ se jaro pøehouplo do léta, èervenalo se to na zídce voòavými jahùdkami, rudými jako korálky. Moc jim to tam slušelo a také všechny okolní kvìtinky si pochvalovaly, jak i jim to mezi jahùdkami sluší.
Stejnì jako na stráni i v kamenité zídce vedle kvìtinek bydlelo plno nájemníkù. Vlastnì ka¾dá škvíra mezi kameny mìla svého obyvatele. Pod jahodovým lístkem za sluneèných dnù neúnavnì vyhrával cvrèek v èerném fráèku, svým bzuèením mu pøizvukovala pìknì baculatá moucha, na kterou si dìlal chutì pozorný pavouèek ve své pavuèince. Mezi stébly trav, kalíšky modrých zvoneèkù a nì¾nými kvítky slzièek se batolily berušky a hopsaly kobylky.
Proto¾e na zídku celý den svítilo sluníèko, byla prohøátá a všem se na ní daøilo. Mezi tìmi, kdo chodili mlsat sladké jahùdky, byla i malá myška, která si ale musela dávat moc dobrý pozor pøed u¾ovkou, co se taky v zídce zabydlela.
Jednoho krásného sluneèného letního dne pøišla na zahradu malá holèièka. Pohladila ka¾dou kvìtinku, a jak se sklánìla nad malými rù¾ièkami, uvidìla bìlounké hlavièky a vedle nich èervené plody naší jahùdky. Natrhala si jich plnou dlaò, posadila se do trávy ve stínu velikého oøešáku a mlsala a mlsala. To byla ale dobrota! Hned to také jahùdce povìdìla a od té doby za ní chodila ka¾dý den a¾ do podzimu.
Mezitím se kolem jahùdky rozrostlo plno jejích dìtí a všechny nabízely svoje voòavé plody, tak¾e bylo pro všechny mlsálky dost a dost.
Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky