Vyprávěnky pana Ťopky

Dýmka a smrt (3)

Přiházejí se v životě věci a události, které spolu někdy vzájemně a přímo osudově souvisejí. Příčinami velkých, mnohdy osudných a tragických následků bývají většinou neblahé lidské vlastnosti, zloba, pýcha či závist – kořeny zla, ústícího často v tragédie a neštěstí lidí.
Jeden takový příklad příčinné souvislosti jsem jednou, zcela náhodně, vyslechl i já. Stalo se to před několika málo lety. Chtěl jsem se tehdy podívat do Tachova na chov koní u jednoho z příbuzných mé švagrové. Vyrazil jsem brzy ráno autem z naší chalupy a jel pomalu, abych mohl tu náladu patřičně vychutnat. Otevřenými okny proudil do vozu vlhký vzduch plný vůně jehličí a podhoubí, když jsem asi na padesát metrů před sebou spatřil vystoupit z lesa starého muže s plným košem. Nedalo mi to, zpomalil jsem, pozdravil a zeptal se, jak rostou.
„Jak vidíte, ouroda je dobrá, byl jsem v lese jen asi dvě hodiny a košík je plnej,“ odpovídá, a dodává „kampak jedete, pane? Nevzal byste mne tuhle do vsi? Je to jen půldruhýho kilometru, ale nachodil jsem toho dneska už dost, a tak by mi to píchlo. Dal bych vám tuhle pár hříbků!“

„Ale samozřejmě,“ povídám a otvírám dveře, „jedu do Tachova a žádné hříbky nechci, zasloužíte si je víc než já, ostatně, já si je u nás taky nasbírám. Ale vidím, že máte hromadu syrovinek. Jak je to možné? U nás sice taky rostou, ale najdu-li dvě, tři za sezónu, jsem rád. Moje žena je miluje pečené na pánvi, takže bych jich od vás pár koupil.“

„Pane, máte je mít, ale za žádný peníze, já jsem vaším dlužníkem“, odpoví, nastoupí a jedem. Po chvilce zastavuji na kraji vsi a děda se loučí: „Mockrát děkuju, ušetřil jste mi nohy i čas. Musím ještě na trávu králíkům a uvařit brambory praseti. Až se budete vracet, zastavte se u nás, u Havránků, víme, támhle jak je ta zelená střecha. Dám vám pár kadlátek a ty syrovinky budete mít čistý a připravený“. Nadzvedl na pozdrav svůj starý zelený klobouk, přešel mostek přes příkop a zmizel za bezinkovým keřem.

Zařadil jsem, projel vsí a za hodinku jsem už popleskával v Pěchoučkově hřebčinci v Oldřichově šíje těch nádherných zvířat. Prošel jsem všechna stání, poseděl dvě hodiny v zajímavé besedě s majitelem, poobědval a vyrazil na cestu zpět. V Tachově jsem koupil pro svého houbaře dvě krabičky cigaret, protože jsem očekával, že peníze za syrovinky odmítne, a za pár minut jsem vjel do té jeho vesnice.

K domku se zelenou střechou vedla docela slušná cesta, takže jsem po sto metrech zastavil před otevřenými vraty, jimiž hospodář právě projížděl s trakařem plným čerstvé lucinky. Popojel s nákladem ke stodole, a než jsem stačil vystoupit, stál už u vozu a zval mne dál. V předsíni na lavici ležel košíček slíbených švestek a papírový talíř se šesti nádhernými syrovinkami.

„Pane Havránku“, povídám, „mockrát děkuji, to bude mít žena opravdu radost. Přijměte ode mne na revanš, prosím, alespoň pár cigaret,“ a podávám mu ty krabičky Camelek.
„Ale co vás vede, pane, na takovej jemnej tabák já nemám stavěnou hubu, já kouřím jen fajfku. Ale pojďte dál, já jsem sice vdovec, ale bydlí tu se mnou moje dcera s rodinou, uvaří nám kafe. Nabídl bych vám domácí jalovcovou, ale když tu jste auťákem, tak to holt nejde, že jo“.

Chci se z toho vyvléct, nemám moc času, protože odpoledne přijede syn s vnučkou, ale hostitel jinak nedá. „Musíte si aspoň na chvíli sednout, abyste nám nevynes spaní!“

Nu, snad to nebude na dlouho, utěšuji se a usedám ve velké „sednici“ ke stolu, k němuž téměř vzápětí přináší mladá žena dva hrnky horké kávy. Pokládám na stůl ty ameriky a usrkávám dobrého nápoje. Můj protějšek sáhne do kapsy vesty a vytáhne dýmku, či lépe, fajfku, jak ji sám nazval, s porcelánovou hlavou s obrázkem jelena a krabičku s tabákem. Otevře víčko, nacpe fajfku a s přimhouřenýma očima zapaluje a pobafává. Když náplň již uspokojivě žhne, zvedne zrak ke mně. „Pane, tohle je moje! Kouřil tak můj táta i můj dědek, tak to dělám i já. Víte, my jsme starej lesáckej rod a na naše zvyky jsme dycinky dbali. Já příkladně mám támhle na zdi starou malovanou fajfku po mým tátovi a ten ji měl zasejc po svým. Je moc stará a vzácná a vod úmrtí mýho dědka z ní nikdo nekouřil. Vona totiž přinesla smrt třem lidem, a tak tam visí vyhaslá a prázdná, aby už nikomu nemohla uškodit“.

„Prosím vás, pane Havránku, jak může dýmka zavinit něčí smrt“, divím se a zmocňuje se mne zvědavost „zemřeli snad na rakovinu plic?“

„Kdepák, pane, žádná rakovina, kudla, olovo a provaz! Jestli chcete, tak vám tu historii povím.“

„No, snad mohu ještě chvíli zůstat, takže si ji rád poslechnu“.

„Haničko, přines nám ještě jedno kafe“, volá stařík, „pán se ještě zdrží!“ Vstane, sejme tu starožitnost ze zdi a podává mi ji.

Není to žádná vzácnost, běžný výrobek tehdejší doby, ale opravdu starý, s nedlouhým, tak pěticoulovým višňovým troubelem a baňatou porcelánovou hlavou, na níž je v barvách vyveden císař Franz Josef ve svém mladším věku v mysliveckém mundůru a s flintou. Na šňůrce omotané pod náustkem visí dva odřené a vybledlé zelené střapečky.

Zatímco si starou dýmku prohlížím, sedí děda beze slova, bafá z té své a čeká, co na to řeknu. Samozřejmě, že jsem mu ji pochválil: „Opravdu pěkný kousek, pane Havránku, ale nevidím na ní nic, čím by mohla uškodit, natož někoho zabít.“

Však vona taky přímo nikoho nezabila, ale byla těch tří smrtí původa. Víte, to bylo tak, rozpovídal se děda, můj dědek sloužil tenkrát jako hajnej na buquoyským panství v Pohorský Vsi, která se tenkrát ještě jmenovala Terčí, v Novohradskejch horách, a rapotickej fořt Krulich s ním byl moc spokojenej, poněváč se na něj mohl dycky spolehnout.

To se ale nedalo říct vo druhým hajným Holzbergrovi z pivonický hájenky, kterej byl Němec. Ten dost chlastal a říkalo se, že je v holportu s pytlákama, co lifrujou zvěřinu do hospod v Joachimstalu. No, nic mu nedokázali, ale vejvrhy ze srnčí a jelení nacházel v lese děda pořád.
Jednou měl přijet na vysokou jakejsi mladej hrabě z přízně panovnickýho rodu a starej Krulich dostal z panský kanceláře befél, že to hrabátko musí nějakej pěknej kus za každou cenu složit. Tak poručil oběma hajnejm takový zvíře vobeznat a tomu Vídeňákovi přivést až před flintu. Bylo podobnejch jelenů ve vokolí sice několik, ale jednoho celkem slušnýho, ale nepravidelnýho desateráka našel ve svým revíru právě Holzberger.

Fořt mu ho schválil, a tak se jen čekalo, kdy má ten mladej host přijet. Mezitím se taky mýmu dědkovi podařilo najít pod Červeným vrchem statnýho dvanácteráka, ale ani to na fořtovnu nehlásil, protože už bylo vo vodstřelu rozhodnuto. Nadešel den lovu a vzácnýho hosta se ujal, podle rozkazu, hajnej Holzbergr. První den měli smůlu, jelen nepřišel. Druhý den se sice objevil i se svými laňkami, ale moc daleko.

Třetí den, kdy už byl střelec dost netrpělivej, přiklátil se ale Holzbergr do fořtovny ještě napůl nalitej po noční pijatyce s partou rakouskejch pašeráků, takže z čekaný sešlo. Fořt zuřil a nařídil mýmu dědkovi, aby sofort nějakýho jelena vobstaral, že hrabě přijede za tejden znova.
Stalo se, a tak příští sobotu přivedl děda toho dvanácteráka až na čtyřicet kroků před ten šlechtickej kvér a šťastnej lovec si druhej den vodvážel svou trofej do Vídně, tak jak byla, v tom jejím surovým stavu. Tak byl tím ouspěchem zblázněnej. No a starej Krulich, kterej dostal od mládenečka za vodměnu stříbrnou cigártašku, koupil mýmu dědkovi v Budějicích tuhletu fajku.

Stařík se odmlčel, usrkl vystydlé kávy a znovu si nacpal vyhaslou porcelánku. Pohled na hodinky ukázal, že čas již značně pokročil, ale nechtěl jsem vypravěče pobízet, abych mu, jak se říká, nepřetrhl nit, a tak jsem čekal, až spustí znovu.

Nu, snad to nebude na dlouho, utěšuji se a usedám ve velké „sednici“ ke stolu, k němuž téměř vzápětí přináší mladá žena dva hrnky horké kávy. Pokládám na stůl ty ameriky a usrkávám dobrého nápoje. Můj protějšek sáhne do kapsy vesty a vytáhne dýmku, či lépe, fajfku, jak ji sám nazval, s porcelánovou hlavou s obrázkem jelena a krabičku s tabákem. Otevře víčko, nacpe fajfku a s přimhouřenýma očima zapaluje a pobafává. Když náplň již uspokojivě žhne, zvedne zrak ke mně. „Pane, tohle je moje! Kouřil tak můj táta i můj dědek, tak to dělám i já. Víte, my jsme starej lesáckej rod a na naše zvyky jsme dycinky dbali. Já příkladně mám támhle na zdi starou malovanou fajfku po mým tátovi a ten ji měl zasejc po svým. Je moc stará a vzácná a vod úmrtí mýho dědka z ní nikdo nekouřil. Vona totiž přinesla smrt třem lidem, a tak tam visí vyhaslá a prázdná, aby už nikomu nemohla uškodit“.

„Prosím vás, pane Havránku, jak může dýmka zavinit něčí smrt“, divím se a zmocňuje se mne zvědavost „zemřeli snad na rakovinu plic?“

„Kdepák, pane, žádná rakovina, kudla, olovo a provaz!. Jestli chcete, tak vám tu historii povím.“

„No, snad mohu ještě chvíli zůstat, takže si ji rád poslechnu“.

„Haničko, přines nám ještě jedno kafe“, volá stařík, „pán se ještě zdrží!“ Vstane, sejme tu starožitnost ze zdi a podává mi ji.

Není to žádná vzácnost, běžný výrobek tehdejší doby, ale opravdu starý, s nedlouhým, tak pěticoulovým višňovým troubelem a baňatou porcelánovou hlavou, na níž je v barvách vyveden císař Franz Josef ve svém mladším věku v mysliveckém mundůru a s flintou. Na šňůrce omotané pod náustkem visí dva odřené a vybledlé zelené střapečky.

Zatímco si starou dýmku prohlížím, sedí děda beze slova, bafá z té své a čeká, co na to řeknu. Samozřejmě, že jsem mu ji pochválil: „Opravdu pěkný kousek, pane Havránku, ale nevidím na ní nic, čím by mohla uškodit, natož někoho zabít.“

„Však vona taky přímo nikoho nezabila, ale byla těch tří smrtí původa. Víte, to bylo tak“, rozpovídal se děda“, můj dědek sloužil tenkrát jako hajnej na buquoyským panství v Pohorský Vsi, která se tenkrát ještě jmenovala Terčí, v Novohradskejch horách, a rapotickej fořt Krulich s ním byl moc spokojenej, poněváč se na něj moh´ dycky spolehnout.

To se ale nedalo říct vo druhým hajným Holzbergrovi z pivonický hájenky, kterej byl Němec. Ten dost chlastal a říkalo se, že je v holportu s pytlákama, co lifrujou zvěřinu do hospod v Joachimstalu. No, nic mu nedokázali, ale vejvrhy ze srnčí a jelení nacházel v lese děda pořád.
Jednou měl přijet na vysokou jakejsi mladej hrabě z přízně panovnickýho rodu a starej Krulich dostal z panský kanceláře befél, že to hrabátko musí nějakej pěknej kus za každou cenu složit. Tak poručil oběma hajnejm takový zvíře vobeznat a tomu Vídeňákovi přivést až před flintu. Bylo podobnejch jelenů ve vokolí sice několik, ale jednoho celkem slušnýho, ale nepravidelnýho desateráka našel ve svým revíru právě Holzberger.

Fořt mu ho schválil, a tak se jen čekalo, kdy má ten mladej host přijet. Mezitím se taky mýmu dědkovi podařilo najít pod Červeným vrchem statnýho dvanácteráka, ale ani to na fořtovnu nehlásil, protože už bylo vo vodstřelu rozhodnuto.

Nadešel den lovu a vzácnýho hosta se ujal, podle rozkazu, hajnej Holzbergr. První den měli smůlu, jelen nepřišel. Druhý den se sice objevil i se svými laňkami, ale moc daleko.

Třetí den, kdy už byl střelec dost netrpělivej, přiklátil se ale Holzbergr do fořtovny ještě napůl nalitej po noční pijatyce s partou rakouskejch pašeráků, takže z čekaný sešlo. Fořt zuřil a nařídil mýmu dědkovi, aby sofort nějakýho jelena vobstaral, že hrabě přijede za tejden znova.
Stalo se, a tak příští sobotu přivedl děda toho dvanácteráka až na čtyřicet kroků před ten šlechtickej kvér a šťastnej lovec si druhej den vodvážel svou trofej do Vídně, tak jak byla, v tom jejím surovým stavu. Tak byl tím ouspěchem zblázněnej. No a starej Krulich, kterej dostal od mládenečka za vodměnu stříbrnou cigártašku, koupil mýmu dědkovi v Budějicích tuhletu fajku“.

Stařík se odmlčel, usrkl vystydlé kávy a znovu si nacpal vyhaslou porcelánku. Pohled na hodinky ukázal, že čas již značně pokročil, ale nechtěl jsem vypravěče pobízet, abych mu, jak se říká, nepřetrhl nit, a tak jsem čekal, až spustí znovu.

„A tím to, pane, všechno začalo.“ pokračoval, „ Holzbergr dědovi ten ouspěch a tu fajfku tak záviděl, že ho všude pomlouval a tvrdil, že fajfka měla bejt jeho, poněváč ten dvanácterák přišel z jeho revíru a měl tedy doprovázet hosta von. Pak se začal ožírat čím dál častějc a nakonec ho z panský služby propustili a na jeho místo přišel mladej Fritz, syn bukovskýho hajnýho Schlesingra. Taky Němec, ale dobrej. Hozbergr zmizel z kraje, ale někdo ho tu a tam zahlédl v hospodě v Leopoldově nebo na Žofíně, vždycky s pochybnejma lidma.

Asi za půl roku, bylo to přesně 12. července 1892, se děda večer nevrátil z lesa, kde byl celej den a kde dřevaři a sedláci sváželi dříví na uhlišťskou pilu.

Když se neobjevil ani ráno, nařídil fořt dřevařům, aby ho začali hledat. Hledali celej den, prošli všechny místa, kam vobvykle chodil, ale po něm jako by se zem slehla. Teprve třetí den ho úplně náhodou vobjevil nějakej houbař na Smrčině pod hromadou chvojí. Byl bez kabátu, se sekaným olovem v břiše a třema bodnejma ranama v prsou. Zmizela taky jeho flinta a ta malovaná fajfka.

Přijela komis a četníci z Budějic s čuchacím psem, ale nenašli žádný stopy. Podezření padlo samozřejmě na pytláky, jenže na který? V kraji jich bylo víc, ale nejznámější byli tři: Seppl Kreuzman, Hans Niedermayer a Vojta Vodrážka, všichni z vokolních vsí.

U všech uďáli důkladnou domovní prohlídku, při který četníci objevili na Kreuzmanovej půdě za trámem dědovu flintu a v almařejeho kamizolu. Při vostrým výslechu se Seppl přiznal k tomu olovu a jako vraha s nožem udal Holzbergra. U toho se našly nejen drátěný voka, rozkládací flinta a vražednej nůž, ale i tahlencta dědova fajfka.

U soudu dostali vobá vrazi provaz a za tři měsíce je v Budějicích pověsili. Jenže to dědovej rodině moc nepomohlo. Bábě zůstalo na krku šest dětí, a jen proto, že dostala cimru a službu v panským dvoře, neumřeli hladem. Takže už věříte, pane, že taková pitomá fajfka může zničit tři životy?“

Vyprávění skončilo, já s díky sebral košíček s ovocem a ty ryzce, rozloučil se s dědou a jeho dcerou a odjel domů. Bylo už stejně pozdě, syn s vnučkou už dávno seděli u večeře, když já ještě projížděl zeleným tunelem zlaceným světly auta a přemýšlel o příčinách a následcích s tragickými konci.

Lidé se ale nemění a také dnes se, ba ještě víc vraždí, jen s tím rozdílem, že se za to už nejen nevěší a dokonce mnohdy jen málo, nebo vůbec netrestá. Stačí, když vrah je mladistvý, nebo se neprokáže, že vraždil s úmyslem. A tak se ptám: „Kam to, lidi, spějeme?“ Jenže kdo mi na to asi odpoví a jak?

Luděk Ťopka

* * *
Ilustrace © Aleš Böhm

Zobrazit všechny články autora